Cucui, Jasutaka: Konec stříbrného věku

Cucui, Jasutaka
Konec stříbrného věku

ukázka beletrie zahraniční

„Tak, vážení, teď se račte navzájem pozabíjet,“ pravil ani ne třicetiletý zaměstnanec VRO Matazó Saiki. Vlasy odbarvené na blond měl vyčesány do čupřiny a oči mu pod tmavými brýlemi zlověstně blýskaly. Všech osmatřicet obyvatel domova důchodců Wakabadai v odpověď poplašeně vyjeklo.

Jasutaka Cucui: Konec stříbrného věku, přel. Anna Křivánková, Euromedia Group-Odeon, Praha, 2011, 192 s.

 „Tak, vážení, teď se račte navzájem pozabíjet,“ pravil ani ne třicetiletý zaměstnanec VRO Matazó Saiki. Vlasy odbarvené na blond měl vyčesány do čupřiny a oči mu pod tmavými brýlemi zlověstně blýskaly.

Všech osmatřicet obyvatel domova důchodců Wakabadai v odpověď poplašeně vyjeklo.

Mezi seniory bylo jednadvacet žen a sedmnáct mužů, z toho čtyři ženy a jeden muži byli na vozíčku a potřebovali stálou asistenci. Nacházeli se v jídelně – prostorné, světlé hale s prosklenou verandou, za níž se rozpínala městská zástavba. Domov důchodců Wakabadai stál uprostřed rozlehlého pozemku na kopci a ve městě patřil mezi nejluxusnější svého druhu.

„Jmenuji se Matazó Sasaki a jsem z ministerstva práce a zdravotnictví, kde pracuji ve Výboru pro regulaci obyvatelstva – VRO – jako dozorčí důstojník pro popravy v hlavním městě. Jak jistě víte, před dvěma lety byl v celém Japonsku spuštěn systém vzájemných poprav seniorů, též známý jako Stříbrná bitva. Tentokráte se koná v devadesáti vytyčených zónách po celém Japonsku, přičemž tři z nich jsou v hlavním městě. Bitva bude zahájena ve všech zónách současně. Jednou z nich je i tento domov Wakabadai. Haha. Ehm, promiňte. Snad nemusím dodávat, že systém byl zřízen proto, aby reguloval explozivní nárůst počtu seniorů, čímž ulevíme mladým občanům od břemene – jeden mladý člověk musí v průměru živit sedm seniorů –, zachováme důchodový systém, který je nyní na pokraji kolapsu a současně i relativně zvrátíme klesající porodnost.“

„Ale my přece nejsme mladým na obtíž!“ vykřikl osmdesátiletý Nobutecu Maeda, bývalý ředitel dopravní společnosti. „Máme své úspory a majetek!“

„Jistě jistě. Jenže právě ta skutečnost, že si sedíte na svém majetku, je příčinou útrap vašich dětí. Základní myšlenkou tohoto systému je totiž v podstatě to, že být důchodcem je zločin. Ale zpět k původnímu tématu. Bitva oficiálně začíná zítra, ačkoliv si myslím, že nebude vůbec na škodu, když začnete ihned. Časový limit je od zítřka jeden měsíc, čili do čtvrtka třetího května. Do toho dne se prosím navzájem . Zároveň připomínám, že v tomto období je zakázáno opustit zónu, čili tento domov důchodců. Nesmíte tudíž utéct do jiné zóny ani do svých původních domovů či domovů rodinných příslušníků. Rovněž vás musím upozornit, že pokud bitvu přežije více lidí, budou tito popraveni dozorčím důstojníkem VRO.“

Jedna ze stařen na vozíčku, třiaosmdesátiletá Čika Aoki, vyjekla hrůzou a celá se roztřásla. „Takže to vy nás zabijete!“

„Velmi správně. Nicméně, ne aby vás v zoufalství napadlo pokusit se mě odstranit. Já nespadám mezi zvolené cíle, a proto by byl takovýto čin hodnocen jako docela obyčejná vražda. Navíc, v případě, že mi bude ukládáno o život, mám povolení vás v sebeobraně zabít. Stejně nesmíte zabít nikoho, koho se tato bitva netýká, například zaměstnance tohoto domova či ostatní občany, kteří sem mají přístup. Rovněž se prosím vyvarujte působení nepříjemností okolí. Pokud byste se například rozhodli přežít tak, že tento domov zapálíte a necháte všechny v něm uhořet, budete na místě popraveni. Čili, abychom si rozuměli – pokud nechcete, abych vás popravil já, snažte se prosím o to, aby přežil jen jeden z vás. Ten, který to dokáže, bude osvobozen od účasti v nadcházejících bitvách a navíc získá úžasné privilegium účastnit se bitev v jiných zónách.“

„Co má tohle být za úžasné privilegium!“ vyštěkl Minoru Šimoda, až se mu bílá brada zachvěla. Táhlo mu na čtyřiaosmdesát a byl penzionovaným profesorem filozofie. „Vždyť je to vražda!“

Matazó Sasaki pokračoval, jakoby jej neslyšel: „Je vás tu třicet osm, přežít může jeden. Dá se říci, že to vůbec není špatný poměr. Vezměte si například zónu ve čtvrti Mijawaki tady v hlavním městě, ve které se bude bitva odehrávat ve stejný čas. Tam je celkem padesát devět seniorů. Ten, který přežije, jich tak bude muset zabít padesát osm. Navíc je ve vašem případě zóna omezena pouze na tento domov, takže můžete zabíjet relativně snadno, aniž byste přitom museli běhat po celém městě.“

„Ale já nechci, aby mě někdo zabil!“ zanaříkala šestasedmdesátiletá módní návrhářka Eiko Macuda hlasem, při kterém tuhla krev v žilách. „Nechci být nějaká snadná kořist, nechci!“

„Nuže,“ pravil Matazó Sasaki znuděně, „pokud se vám příčí být zabita, pak sama zabíjejte. Á, ještě něco. Sebevraždy jsou samozřejmě povoleny, na to prosím rovněž nezapomínejte.“

V ten moment povstal smířeně vypadající stařec, jehož vyhublá elegantní postava připomínala jeřába. „S dovolením bych se na něco rád zeptal. Jsem Sentaró Sunahara, jeden z investorů tohoto domova. Pokud jen jeden z nás přežije a ostatní zahynou, co se stane s domovem samotným? I když se budeme snažit sehnat nové nájemníky, nikdo se sem dvakrát nepohrne a navíc to vypadá, že vláda má stejně v úmyslu domovy důchodců zrušit. Jenže pokud tento domov zanikne, přijdu o většinu majetku, který by jinak připadl mým dětem a zdejší zaměstnanci navíc přijdou o práci. Mám přece vůči nim nějakou zodpovědnost. Jak se k tomu hodlá vláda postavit? “

„Buďte prosím bez starosti,“ uklonil se Sakaki uctivě Sunaharovým směrem. „V tomto směru již byly učiněny kroky a momentálně se plánuje přeměnit zdejší domov v hotel nebo nemocnici. Proto vás tímto žádáme, abyste se během bitvy pokusili přistupovat k této budově šetrně a pokud možno neničili vybavení. Samozřejmě, k jistému poškození během boje na pěsti či meče zřejmě dojde, ale pokud byste se například rozhodli zabarikádovat ve svém pokoji, bylo by nutné vyrazit dveře. Abychom těmto škodám předešli, odmontovávají právě v tomto okamžiku zdejší zaměstnanci zámky u všech dveří.“

Všichni shromáždění sebou trhli. „Cože, už teď?!“

„Tímto se omlouvám všem handicapovaným i těm, kteří sami zabíjet nechtějí, avšak nemají v úmyslu nebo nejsou schopni spáchat sebevraždu a prosím je, aby laskavě opustili tuto místnost a zúčastnili se bitvy. Můžete používat jakékoliv zbraně kromě plamenometů, bazuk a jiných, které by mohly vážně poškodit budovu. Možná, že někteří z vás předpokládali vývoj situace a zbraň si již zakoupili…“ Matazó Sasaki přejel shromážděné starce přísným pohledem, ale všichni jen smutně zavrtěli hlavami. V ten moment se Nobutecu Maeda náhle zvedl a za všeobecné pozornosti se co možná nejnenápadněji odporoučel z místnosti.

„Ale ale, tady má někdo naspěch,“ podíval se za ním s úšklebkem Sasaki. „Nicméně, už jsem v podstatě domluvil, takže pokud se chcete vzdálit, můžete. Ten pán měl nejspíš namířeno do kuchyně, zabrat si nůž. Anebo si šel do lékárny pro jed.“

Nato se překotně zvedlo několik dalších mužů a vyběhli z místnosti. Ostatní důchodci, kterým buďto scházela rozhodnost nebo už jim hlava špatně sloužila, zůstali zcela ochromeni a jen na sebe tupě zírali. Zdálo se, že někteří z nich nebyli schopni udržet moč, protože vzduchem zavanul zápach čpavku.

Sasaki se zatvářil soustrastně.

„Ti, kteří teď odešli, mají potenciál přežít. Nicméně, jistě jste všichni v televizi viděli zápasnická klání battle royal. Tam většinou hned z počátku vyřídí skupina slabších silnějšího protivníka. V takovém případě je ale důležité pořádně se dopředu domluvit,“ napověděl jim s povzdechem.

„Tahato. Kunugi. Pojďte,“ svolal křehce vyhlížející starce pomenší stařík jménem Šibuja. „Suzuwaro, ty taky. I ty, Šinoharo.“

Muži se spolu s obtloustlou stařenkou Čizuko Šinoharou posadili ke stolu v rohu místnosti a začali snovat tajné plány.

„Tak se mi zdá, že jsem vám dobře poradil.“ Sasaki se chystal k odchodu, když jej Eiko Macuda, strachy zhroucená v kolečkové židli, náhle pevně uchopila za rukáv. „Prosím vás, pane… Sasaki se jmenujete, že ano? Snažně vás prosím, ochraňte mě. Žádám vás o to. Máte přece zbraň. Dám vám peníze. Všechny své úspory. Udělám vás svým dědicem! Prosím!“

Ostatní tři ženy upoutané na vozík ji zřejmě zaslechly, neboť se okamžitě rozjely směrem k nim. Dvě z nich se přitom srazily a obě ženy upadly na zem.

„Jauvaj!“

„Adoptuju vás.“ Čika Aoki se Sasakimu s pláčem pověsila na ruku. „Nebo kdybyste snad chtěl, stala bych se i vaší milenkou. Jen mě braňte. Braňte mě.“

„Prosím tě, kdo by tě chtěl za milenku, vždyť vypadáš jako divoký prase. No ne snad?“ domáhala se Eiko Macuda na Sasakim souhlasu a svůdně na něj přitom hleděla.

Sentaró Sunahara k Sasakimu rovněž přistoupil a s ledovým klidem pravil: „Poslouchej, chlapče, nerad bych ti dělal problémy, ale nemohl bys mě zastřelit? Nemám odvahu spáchat sám sebevraždu a ty přece máš v popisu práce nám asistovat, nebo ne?“

Sasaki se postavil do pozoru.

„Jakožto dozorčí důstojník mám přísně zakázáno přijímat od vás peníze, poskytovat vám zvláštní zacházení, vstoupit s vámi do příbuzenského svazku či navázat intimní vztahy a asistovat u sebevraždy. Rovněž nesmím napomáhat médiím, pokud by se vydala sbírat materiál do zakázané zóny,“ odrecitoval přísně a oči obou žen okamžitě začaly bloudit po místnosti, hledajíce jiného ochránce.

„Dobrá. Jdeme!“

Na Šibujův rozkaz se Tahata, Kunugi, Sugawara a Čizuko Šinohara zvedli, semkli se v jednu skupinu a vyběhli z místnosti. Několik dalších mužů je následovalo. Několik dalších důchodců, vypadajících, jakoby jim v hlavě začal klíčit nějaký plán, se pomalu odšouralo.

„Tak nám to konečně začíná,“ zašklebil se Sasaki, pohlédl na ty, kteří dosud zůstali na místě a jako zkušený herec vyštěkl svou poslední repliku: „A zdá se, že se vše vyvíjí nad očekávání rychle. Hahaha.“

 

 

„Nikdo tu není,“ pravila bývalá lékárnice Tošiko Minobe, když vstoupila do stísněné výdejny léků.

„Bitva nám začala, tak už tu personál neměl co dělat a všichni utekli,“ poznamenala vyrovnaně novinářka Noriko Akijama, zatímco procházela police. „Tyhle léky jsou k ničemu.“

„Všechny prášky na spaní jsou pryč,“ povzdechla si Tošiko. „Před chvilkou odsud vyběhla ta tlustá ženská, Šinohara. Určitě je všechny vzala.“

Prosklené dveře uzamčeného kabinetu byly rozbité a police zely prázdnotou.

„Jak věděla, že ty jedy jsou uloženy zrovna tady? Ne všichni toho přece o lécích tolik vědí,“ pokračovala Noriko. „No nic, budeme si je muset připravit samy.“

„Vy toho o jedech víte hrozně moc, že, paní doktorko? Přece jste o nich napsala i celou knihu. Jistě dokážete namíchat nějaký účinný jed,“ lichotila jí Tošiko sladce.

„Nevím nevím, jestli tady něco zmůžu,“ zasmála se Noriko. „Když na to přijde, dokážu ze šňupacího nebo žvýkacího tabáku vydestilovat nějaký hydrazin, ale pro kolik by to tak mohlo stačit lidí…“

„Teď stejně strachy nikdo nic nepozře.“ Tošiko uniklo křečovité zasmání. „Zato vy jste tak klidná a chladnokrevná, paní doktorko, zabíjení nezabíjení. Sebevědomá až do konce.“

„Kdepak, žádné sebevědomí,“ zasmála se Noriko. „Mně je devětaosmdesát a v tomhle věku už se prostě smrti nebojíte. Ani vy byste se na mém místě nebála.“

„Ach, ale mně je jen o dva roky méně než vám.“

V ten moment se z amplionu v rohu u stropu ozval mužský hlas.

„Vážení obyvatelé, hovoří k vám šéfkuchař Amada. Žádám všechny, kteří dnes neoprávněně vnikli do kuchyně a odnesli odsud nože na sašimi a na maso, aby je neprodleně vrátili. Už brzy bude večeře a my tady v kuchyni nemůžeme pracovat. Tyto nože jsou pro nás posvátné a pokud s nimi budete řezat do lidí, způsobíte nám velice vážné nepříjemnosti. Už je nebudeme moct používat, chápete.“

„Ten je tedy pořádně navztekaný,“ zachichotala se Noriko při představě, jak Amada v kanceláři rozzuřeně svírá mikrofon.

„Nicméně, co jsem to… Ano. Dnes bychom vám rádi připravili poslední večeři. Již brzy začne bitva a v takovém prostředí by asi nikdo z nás kuchyňského personálu nedokázal vařit jako obvykle, nehledě na nebezpečí, které by nám hrozilo, a proto si dovolíme vás opustit. V lednici a mrazáku samozřejmě zůstanou zásoby, takže si prosím poslužte podle libosti. Děkuji za pochopení.“

„No, stejně nebudeme moct jíst nic jiného než konzervy. V čemkoliv ostatním by mohl být jed,“ podotkla Tošiko, která sama plánovala uchýlit se k travičství.

Amada mezitím započal svůj projev na rozloučenou.

„Až doteď jsme toho spolu hodně prožili a my vám za ty hezké chvíle děkujeme. Přejeme vám hodně štěstí v boji a… é, budeme se modlit za vaše duše. Nikdy na vás nezapomeneme. To vlastně ani nejde. Jak bychom kdy mohli zapomenout? Tak užvanění a otravní lidé snad jinde na světě nej… Omlouvám se. Konec hlášení místního rozhlasu. Sbohem.“

  

Té noci, když se zdálo, že všichni už tvrdě spí, nebo alespoň vyčkávají se zatajeným dechem ve svých pokojích, se ve druhém patře před pokojem číslo 316 tajně sešli Šibuja, Tahata, Kunugi, Sugawara a obtloustlá Čizuko Šinohara. Zevnitř pokoje se ozývalo Maedovo hlasité chrápání.

„Spí jako zabitej,“ zašeptal Tahata, svíraje v rukou provaz.

„Však jsem si na vozíku s večeřemi vyhlídla jeho porci a dala mu do ní dost prášků na spaní. Spořádal to, ani nemrkl,“ podotkla Čizuko Šinohara spokojeně.

„Myslí si, že když z kuchyně ukradl nůž, tak je za vodou. Blbec jeden,“ pravil Kunugi, který si z komory v suterénu donesl velké kladivo.

„Neopatrnost se nevyplácí,“ uchechtl se Sugawara, vyzbrojený loveckým nožem. „Tož si ho podáme, chrapouna.“

„Na něj.“

Šibuja šel jakožto jejich vůdce první, svíraje v ruce sekáček na maso. Otevřel odemčené dveře a potichu se vkradl dovnitř. Ve světle měsíce a baterky se pokoj nezdál až tak temný. Maeda ležel oblečený na posteli a tvrdě spal. Šibuja mu zpod polštáře opatrně vytáhl kuchyňský nůž a pro jistotu jej odložil stranou. Kunugi pak podle předchozí dohody přistoupil k posteli, široce se rozmáchl kladivem a udeřil. Težké kladivo však křehkého Kunugiho vychýlilo z rovnováhy, takže minul Maedovu hlavu a místo toho trefil pelest postele.

„He? Kdo? Co?“

Čizuko Šinohara spatřila, že se Maeda probouzí, a aby mu zabránila vstát, vrhla se na něj a celou vahou jej zalehla.

„Umf!“

Váha velké ženy Maedu napřed vmáčkla hluboko do matrace, ale rychle útočnici setřásl. Za mlada byl jeden čas v jakuze a zakládal si na tom, že prošel stovkami bitek, takže když už se jednou probral, vyvinul zvířecí sílu. Druhý Kunugiho útok už se však neminul účinkem. Kladivo zasáhlo Maedu přímo do hlavy. Ten se zatočil kolem dokola a obrátil oči v sloup. Na chviličku strnul na posteli v polosedu, ale potom se pomalu zhroutil na bok.

„Pro jistotu ho dodělám.“

Sugawara přiložil Maedovi na hruď polštář a bodl jej loveckým nožem přímo do srdce. Krev nevystříkla. Sugawara byl dnes křehkým starcem, ale v domově patřil mezi tu skupinu obyvatel, která si v minulosti nejrůznějším způsobem zašpinila ruce, a ačkoliv sám nebyl nijak zvlášť chytrý, uměl v podobných věcech chodit.

„Tak jo. Toho největšího potížistu máme z krku.“

Čizuko Šinohara pohlédla s jistým ulehčením na mrtvolu, ale vzápětí hlasitě vykřikla a z krku jí vystříkl proud krve. Šibuja, stojící za jejími zády, ji podřízl.

Zbylí tři muži tlumeně vykřikli a ucouvli.

Tělo Čizuko Šinohary se zaduněním dopadlo tváří k zemi. Po podlaze se překvapivě rychle rozlilo ohromné množství krve.

„Ta ženská by byla druhej největší potížista,“ řekl Šibuja a křivě se usmál, jakoby chtěl skrýt výčitky nad podlým způsobem, kterým se ženy zbavil. „Je lepší, že jsem ji rychle oddělal. No ne snad?“

Muži s hranou lhostejností přikývli, ale v duchu přemítali, kdo z jejich skupiny přijde na řadu další. Bylo třeba zabíjet rychle, ale ani jeden z nich si nepřál být v nejbližší době zabit. Všichni čtyři jako jeden muž vykřikli a vrhli se každý do jednoho kouta, odkud na sebe zlobně zírali, zbraně vytasené.

 

 

© Anna Křivánková
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia Group-Odeon

 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4931x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce