Tu větu nakonec řekne. Představí se tím charakteristickým způsobem, který mě vždycky přiváděl na myšlenku, že buď je Fleming bajkař, který neví nic o světě špionáže, nebo je jeho hrdina takový frajer, že si může dovolit pleno titulo. „Bond. James Bond,“ představí se i tady stejně nedbale jako vždy. Jiný špion by se při takovém počínání nedožil dalšího dílu. Literární Bond oslaví za dva roky šedesátiny.

Muž z jiného světa
Ten aktuální ovšem, toho času Deaverův, je skoro o polovinu mladší. A to mate. Jistěže po literárních sériových hrdinech nelze chtít, aby stárli jako my, běžní smrtelníci, a tak je už i původní autoři stavěli do jakéhosi bezčasí, či alespoň pomalejšího toku času, natožpak chopili-li se odumřelého pera následníci, kteří tak život literární postavy mohli teoreticky prodloužit ad infinitum. To by ho pak i Connery mohl hrát do smrti. Jamesi Bondovi je v Nula stupňů volnosti něco přes třicet, už zase zhruba tolik, kolik mu bylo v Casinu Royale. Inu budiž. Častěji než jménem ho oslovují služebním číslem 007. Je to tedy on. Nejspíš...

Co se mu to ale přihodilo v životopisu? Sloužil v Afghánistánu a po návratu se stal operativcem britské bezpečnostní složky, která nejenže neexistuje v realitě, ale dosud neexistovala ani v bondovském světě. ODG je nezávislá na MI5 i MI6 a v zásadě i na všech ministerstvech. Pár jistot sice zůstalo i zde, je tu Q, který zásobuje Bonda technologickými udělátky, nicméně... sbohem, Johne Cleesi, dojde-li ke zfilmování tohoto příběhu, o něž si kniha 72 obrazy, pardon, kapitolami, koleduje... je to kriketumilovný Ind, a celému tomu molochu šéfuje opět M, ale není to ženská, což je striktně vzato správné, ale také znejisťující.

Jako by k nám tenhle James Bond přišel z jakéhosi alternativního, mírně pozměněného světa, kde mu nejen osekali libido, ale osvojil si tam v konečném důsledku i jiné chutě: už nepije martini, nýbrž záhadný utrejch ve složení „whisky Crown Royal, dvojitou a s ledem. K tomu poloviční dávku curacaa, pár kapek bylinné hořké a trochu pomerančové kůry“. A přece vzápětí zase svitne naděje, že je to ten starý 007, žádný alternativec, protože je to stejný puntičkářský prudič jako za mlada a má požadavky, s nimiž by ho každý kloudný pingl z české kotliny vyprovodil: místo „protřepat, nemíchat“ bazíruje na pomerančové kůře, které má být skutečně jen trochu, „ne plátek“.
Je to ale naštěstí jinak a vcelku pochopitelnější, jde jen o směr: James Bond nepřišel Z jiné reality, nýbrž vstoupil DO alternativního světa.

S tímto faktem se už před pěti lety těžce vyrovnávali jeho filmoví fanoušci a teď opožděně přišla řada na čtenáře, protože tři roky starý pokus Sebastiana Faulkse, stejně nezdařený jako dobře míněný, nelze počítat, když britský autor naopak situoval Bonda do důsledně pojatého retrorománu odehrávajícího se v 60. letech. Jeho předchůdce oživující na přelomu milénií pět roků Bonda, Američan Raymond Benson, nevynikal ničím jiným než průměrností, i když se udržel u pera na šest nových románů a k tomu do knižní podoby přepsal tři scénáře. Soukromě se domnívám, že nejlépe z autorizovaných Flemingových následníků se s dědictvím vyrovnal John Gardner – snad i počet 14 románů (plus dvě filmové novelizace) o tom dílem svědčí: za patnáct let měl dost prostoru svého přiděleného hrdinu postupně, bez trhavých skoků updatovat, nechat ho čelit novému vývoji globální politiky, novým hrozbám, dotvářet jeho charakter. Psal-li navíc Gardner bondovské romány s nechutí a lhostejností, jak se proslýchá, což nakonec jeho angažmá v sérii ukončilo, o to hlouběji klobouk dolů. A stal-li se z tohoto odstavce výčet, dodejme pro úplnost všech oficiálně, flemingovským trustem vyvolených epigonů ještě Kingsleye Amise, který Bondovi a Flemingovi rozuměl víc teoreticky, jak o tom svědčí jeho zasvěcené literární studie, než prakticky, jak o tom pro změnu svědčí jeho Plukovník Sun, první posmrtný Bond z roku 1968 napsaný pod pseudonymem Robert Markham, který se v plánech dědiců měl stát pro budoucnost kolektivním, ale nestal.
Onen výčet by měl objasnit, že snahy nenechat zemřít Bonda s jeho autorem se vedle viditelnějších filmových počinů odehrávají i na literární scéně: k dvanácti původním Flemingovým románům tak přibylo už pětadvacet epigonských.

Nepochopitelné?
Na otázku, zda to má nějaký smysl, odpovězme rovnou: bezesporu má, to by to jeho dědicové, jejichž literární větev se sdružila v Ian Fleming Publications (zatímco filmová usilovně pracuje na Bondově nesmrtelnosti v EON Productions), nedělali. Prostý rozum pracuje jinak než komerční: ten můj by velel, dokud by to šlo, recyklovat oněch dvanáct románů v portfoliu, nechat je obrůstat nostalgií, i z ní těžit, a pak zavřít krám. Nejsem obchodník, a tak si mohu klást akademické otázky: má smysl generaci, která nečte pomalu nic než komiksy, znovu a znovu přibližovat hrdinu, který je pro ně pomalu stejně zamlžený jako Robin Hood? Asi ne v původní podobě, s dlouhonohými kráskami vystupujícími z moře, s rachotinami z fundusu Technického muzea, se směšnými gadgety (kulomety v blatnících... trapný, sorry), s úchylnými choutkami, s cigaretou v koutku. Asi ne s Rusákem jako protivníkem, když jeden Rusák koupil Chelsea a druhý platí Jágra. Ale třeba nějak tak, jak to s jiným papírově zvetšelým hrdinou, s Ludlumovým Jasonem Bournem, udělali filmaři. Pod direktem komerčního úspěchu tří filmů s ním podklesla kolena bondovským filmařům, aby vzápětí omráčeně nastoupili stejný kurs. Bondovští literární obchodníci takové ráně čelit nemuseli, ale mohli se z jejích důsledků a řešení poučit.

Při oficiálních příležitostech ještě před publikací nové bondovky začali procesu, který jejich hrdina prodělal, říkat „reboot“. K rebootu povolali autora, který má své jisté, za sebou komerčně úspěšnou kariéru autora thrillerů a v sobě lásku k Flemingovi, která sahá do jeho raných dětských let, jak se dal slyšet, když v roce 2004 přebíral za Zahradu bestií Ocelovou dýku, cenu udílenou právě na paměť Iana Fleminga.

Jméno Jefferyho Deavera je na britském vydání nové bondovky vyvedeno o pár milimetrů větším písmem než jméno James Bond a je nahoře, kdežto Bond je psaný dole. Je tam i 007 v kroužku, ale jen maličké. A to má Bond v Anglii nějakou tradici! To nejsou druhořadé postřehy, tohle všechno hraje v nakladatelském byznysu značnou roli. Ano, tradice, to je asi jeden z mocných motorů, který pohání bondovské soukolí. Bond však může mít tradici, ale Deaver má čtenáře, miliony čtenářů. A tady jde zřejmě stranou i britský konzervatismus.

Možné úvahy britských nakladatelů jsou dotažené do důsledků v podobě českého vydání. I když jeho obálka vizuálně odkazuje k Bondovi, je to ale nemístný odkaz na 60. léta (v jejichž kontextu jsme ještě ochotni Bonda vnímat), na dávno dopité martini a také na walthera, kterého však má Bond rád i ve 21. století. O obou je také zmínka v titěrném dvouřádku, jak prý jeden vstupuje do druhého. Neoddiskutovatelně a především vstupuje ale na náš trh nová kniha Jefferyho Deavera, protože romány Iana Fleminga se ještě nedávno válely v Levných knihách. Jmenuje se pěkně po deaverovsku Nula stupňů volnosti a použité fonty odkazují na jeho řadu u Domina.

Nepochopitelné? Obchodním rozumem vůbec ne. Knihy jsou dnes zboží v kategorii pracích prášků, nikoli starožitností.

Jistou chůzí po tenkém ledě
Deaver je profík se vším dobrým i špatným, co k tomu dnes patří. V jednom i druhém je větší profík než praotec Fleming. Uvědomoval-li si kdy vůbec, na jak tenký led se pouští, nezalekl se toho a nenechal se tím svazovat. Nejspíš už ve smlouvě měl do slov převedený grafický návrh obálky, a věděl tedy, že píše především svůj vlastní román, pro nějž má předepsané jen některé rámcové podmínky, vágně možná kánon, pár postav... Neohlížel se na nostalgiky, kteří se děsí každého křivě položeného vlasu přes Bondovu pěšinku, a hleděl vstříc milionové kohortě svých čtenářů. A zřejmě si u psaní i trochu hrál a bavil se.

Carte Blanche, jak knihu pojmenoval, je titul jak vytažený z bondovského relikviáře. I úvodní scéna, zahrnující Balkán a dokonce i Orient Expres, ale jen jeho trasu, po níž dnes jede vlak s toxickým nákladem, odkáže spolehlivě na dávného Bonda, i když spíš filmového, protože Fleming neměl tak zběsilý prstoklad na klávesnici. Netrvá dlouho a seznámíme se se Severanem Hydtem. Deaverovi padouši jsou sami o sobě vymazlení, ale domovský žánr mu velí držet je na hranici uvěřitelnosti. Fleming je přetahoval za ni a Deaver ho v tomto směru s chutí následuje. Milovník zmaru, hniloby a rozkladu, pročež vlastník impéria na likvidaci odpadků Hydt najde v Bondovi zalíbení, když ten mu navrhne komerční využití obsahu afrických masových hrobů k výrobě stavebních hmot. Dokonalý padouch s přerostlými zažloutlými nehty. Při každém otočení stránky, na níž vystupuje, jako by z knihy lehce zapáchlo...

Takový padouch se ovšem může vyskytovat v bondovce, ne však v deaverovce, ne ve 21. století, kdy je vše korporátní, tedy i zločin. S Hydtem, a tedy i se zápletkou knihy je proto spojena nejedna organizace a firma, farmaceutické i zdánlivě dobročinné, a dojde samosebou, byť jen okrajově, na úhelné hráče v byznysu, CIA a KGB. Postupně se pyramidálně kupí okolnosti, které už se netýkají jen aktivit potrhlého jihoafrického nekrofila, ale širší pavučiny úkladů ohrožujících globální zájmy, především britské, jež povolaly do akce právě Bonda. Tohle jemné vybalancování úlitby modernímu pojetí zločinu se staromilským je dobrým příkladem umného kompromisu, na jehož bázi Deaver píše.

A je tu i stará známá Moneypenny, které není k devadesáti, jak by jí být mělo, ale nějakých pětatřicet, a na místo Pussy Galore či Holly Goodhead, proslulých bondgirls s fantaskními rodokmeny, přichází Felicity Willingová, k níž se Bond v roce 2011 chová jinak než před padesáti lety k jejím předchůdkyním, protože je dnes spíš metrosexuál než misogyn. Jsou tu hračičky od Q, které Deavera jistě baví, jak tušíme od dob Modré sféry a čerstvě i od Hořícího drátu, a vedle IQPhonu, vybájeného, ale s tušeným předobrazem, se v knize setkáme i s čímsi, co nelze brát jinak než jako product placement.

Deaver si hraje se čtenářem i s tím, co sám dovede. Nenalhávejme si, není literární gigant, což nebyl ale ani Fleming. Atmosféra, kterou jeho vzor navodit uměl, mu také nejde moc od ruky, a tak se soustředí na to, v čem je silný a čím bondovský svět trochu obohacuje: na nečekané zvraty, na ostré tempo bez výdechu a dokonce i na jisté deduktivní prvky, vypůjčené jistě od svého vlastního hrdiny Lincolna Rhymea, které zase byly naprosto vzdálené Flemingovi.

V závěrečné kapitole už je v zásadě po všem – a přece přináší možná největší překvapení celé knihy, nad rámec její v dobrém slova smyslu rutiny. Náznaky toho, co nemíním prozrazovat, abych nepokazil čtenářský dojem, profukují celým románem, ale v závěru dostanou pevné obrysy důkazu, že tady se Deaver chopil asi nejpevněji obou otěží, své vlastní autorské i té zděděné, a v až svatokrádežném posunu stvrdil definitivní reboot svého hrdiny.