Holman, Miroslav: Glosy veršem

Holman, Miroslav
Glosy veršem

studie beletrie česká

Holman je svým způsobem perfekcionista vážící každý verš, slovo, slabiku. Glosa v Holmanově podání si může klást za cíl jediné: být prostým, leč dokonale řemeslně zvládnutým artefaktem otázek a případně odpovědí jednoho života.

Holman, Miroslav: Glosy veršem. Masarykova univerzita, Brno 2009, 52 s.

Kam zařadit tvorbu Miroslava Holmana? Sám autor odpovídá na tuto otázku poměrně jednoznačně: „K čemu se tedy v ‚oboru písemnictví‘ hlásím bez újmy? Ke svému glosátorství. K mnohdy marnému, někdy nadějnému kroužení slov kolem Osy. V nich se hledám a nalezené hlídám. Odlétne-li hlas glos ode mne, pak raduji se z ozvěn.“1 Holmanovy glosy bývají díky své strohosti poměrně často připodobňovány ke starojaponským haiku. Kořeny Holmanových miniforem lze však hledat i v paradoxu jeho života, jak na to ostatně upozorňuje Mirek Kovářík v článku „Holmanova osa slov".2 Naráží na Holmanovo humanitní vzdělání (divadelní věda), které je v přímém kontrastu s jeho celoživotním povoláním (pracovník chemického výzkumného ústavu). Kovářík připodobňuje Holmanovy básně k matematickým strukturám a označuje je za vydestilovaný lexikální materiál, čehož dokladem má být i následující báseň ze sbírky Kolem osy.

ZVON
Být čím
on
Bít čím
On3

Zcela minimální prostor slovní hříčky složené z názvu a tří slov majících identickou zvukovou realizaci je tu obsahově rozkošatěn do tvaru básně, která přitom nestojí na pouhé hře, ale na svém obsahu. Holman je svým způsobem perfekcionista vážící každý verš, slovo, slabiku, a lze tedy celkem oprávněně předpokládat, že termín glosy, „z nichž některé mají tvar básně,4 může být za jistých okolností vysvětlením sám sobě. A to ať již jako „poznámka na okraj nazíraná z pohledu marginality, drobného postřehu či vrhnutí nového světla na klišé“,5 jak ostatně Kovářík také připomíná, ale též jako příznak uvědomělé, avšak nikoli cílené rezignace na zbytečné, respektive přebytečné statky, důvody a touhy lidské existence. Glosa v Holmanově podání si čistě teoreticky může klást za cíl jediné: být prostým, leč dokonale řemeslně zvládnutým artefaktem otázek a případně odpovědí jednoho života.

Formální vybroušenost
Je pravda, že Holman nemá ambice sdělovat něco převratného, ale snaží se sdělované uchopit nově a neotřele, k čemuž mu často napomáhají i aforismy. Vnější dokonalost Holmanových glos, o nichž on sám píše jakožto o „sličných formách, do nichž vkládá slova,“6 je dle mého názoru spíše slupkou, pod kterou se teprve rozbíhají nitky samotné poezie, z nichž občas probleskne nástin spřízněnosti s poezií Ladislava Nováka či s permutacemi z pera Emila Juliše, které tento pozapomenutý autor tvořil v šedesátých letech. Epigramická rovina je tu pouze hravou výstelkou, za níž teprve začíná hledání. Kalambúry tak nikdy nestojí bez pointy a smyslu, viz již zmiňovaný Zvon.

Preciznost tvaru ostatně úzce souvisí s dalším aspektem Holmanových glos. Jde o zacházení s rytmem a zvukem, nazývané ať už prostou zvukomalebností, „zvukosledem“,7 či „strukturou zvukového poselství“.8 A to i přesto, že „mírou básníkovou není verš, ale slovo“,9 jak podotýká Jiří Trávníček. Smyslová rovina, která není při zběžném čtení příliš patrná, nabývá vrchu při recitaci, případně ve zhudebněné podobě. Jako ukázka může sloužit například báseň Kolem osy: “Kolem osy / jako dítě bosý /poslepu vstupuji do svých šlépějí / Stále slepěji / Chodče duchem bosý Kdo jsi? / Tichošlápek / Jen pár kapek krve stačí / ty měkkýši / a pro střepinu zapomeneš na číši“,10 kterou se na svém stejnojmenném albu pokusila zhudebnit brněnská skupina Cymbelín.11 Za zmínku stojí v této situaci využití výrazného frázování, které je pro mnohé z Holmanových básní příznačné a zejména v případě takovéto zhudebnělé prezentace se spolupodílí na jejich celkovém vyznění.

Zašifrovaná zpověď
Zastavme se nad motivickou výstavbou Holmanovy glosátorsko–básnické tvorby. Tu zajímavě okomentoval básník Luboš Vlach v časopise Tvar, když jednu Holmanovu báseň označil za „vesnickou, lokální záležitost dle hesla: Myslet globálně, jednat lokálně“.12 Holman je do jisté míry lokálním patriotem Starého Brna, moravských úvalů a rovin, nezapomíná však ani na dobu svého dětství a dospívání, které prožil na různých místech v Čechách. Jeho téměř až fascinace geniem loci nachází uplatnění nejenom jako stavební materiál či odrazový můstek pro hlubší reflexi světa, ale tvoří také spojnici mezi historií a současností. Takováto ohlédnutí pak v sobě nesou nejenom určitou zašifrovanou zkazku o minulosti, ale též osobní svědectví vývoje, zrání a získávání nadhledu, který přichází až s věkem. Za všudypřítomné můžeme označit víru, smrt, naději a pokoru. Je to právě pokora, která provází Holmanovu básnickou tvorbu.

I ta je však čas od času narušena něčím, co můžeme nazývat gestem. Hranice čiré výpovědi a cíleného konstruktu je ale těžko dohledatelná a její míru by byl schopen hodnověrně dešifrovat patrně pouze autor sám. Chápu, že pro některé čtenáře mohou být například verše „Píši a trnu / zda zanechávám stopu / nebo skvrnu“13 poněkud absurdní a autorovi by patrně doporučili, ať tedy nepíše vůbec, chce-li se zbavit své rozpolcenosti. Je ovšem nutné vidět také rozdíl, který je pro Holmana devizou a nedovoluje gestu být samoúčelným prvkem hned z několika důvodů. Jednak pro autorův již přece jen pokročilý věk a jemu odpovídající zkušenosti, a dále pak pro již několikrát zmiňované dokonalé zvládnutí tvaru, který je ve svém výsledku „textovou definitivou i hádankou“14 ve smyslu dubio, ergo sum. Lyrické črty volně přecházejí v často až heslovité vize, které jsou spřaženy s moudrým konstatováním, nejčastěji krystalicky čistou glosou, kterou Milan Exner v Postmoderní revue nazval „moudrostním veršem“, respektive „moudrostním výrokem".15 Možná by se v této souvislostí dalo hovořit i o jakési gnómě, jejíž apelativní složkou není nabízející se knuta, ale podaná ruka. Jak již bylo řečeno, Holman nesděluje nové, sděluje jinak a nově. Ne náhodou, ale také nikoliv za každou cenu. Holman tedy dojmům provázejícím jeho básně načrtne kontury, čímž vznikne dětská omalovánka, k jejímuž vybarvení může posloužit několik letmých tahů štětcem, nebo pečlivá rozvaha nad rozmístěním barev a jejich konzistencí. Plasticita obrazu je v obou případech stejná, přičemž potěcha z jazykových nuancí a point je v prvním případě patrně větší, na druhou stranu nalezneme-li důvod, proč musí být tato barva právě zde a ne nikde jinde, naše i autorova hra získává další svébytný rozměr.

Brno z pohledu chodce
Dalším Holmanovým glosátorským počinem se v roce 2003 stala již zmiňovaná sbírka Krokem (verše, glosy). Nemá sice přídomek definitivy zaštiťující určité období, nicméně i ona je uceleným výběrem ze sedmileté tvorby. Kdo by očekával, že sbírka Krokem bude cosi jako druhý díl putování Kolem osy, může být poněkud zklamán. Holman sice neztratil nic ze své jazykové ekvilibristiky, ani nevyměnil formu glos za jiný útvar, což ostatně avizuje již podtitul, ale ponořil se ještě hlouběji do jazykového podzemí, z něhož metá oblázky svých glos do proudu řeky času. Těm, které obstály a nebyly proudem odneseny do slepých ramen banality, dopřává sluchu svého i čtenářova.

Opět je možné setkat se s epigramatickými hříčkami, kalambúry, ironií, často namířenou proti vlastní osobě, hravostí i občasným lehkým sentimentem. Esence tedy zůstaly stejné, jen jsou užívány v poněkud jiných poměrech, než tomu bylo ve sbírce předchozí. „Zkušený řezník slova jdoucí rovnou pro panenku“,16 právě tak okomentoval Holmanův styl obsažený ve sbírce Krokem Vladimír Šrámek v brněnském Hostu. Holman se již tradičně nezaplétá do prostého hromadění okrašlujících metafor, ale vrší na sebe jednotlivé významy, které včleňuje do přesné struktury svých básnických glos. Právě tuto schopnost srozumitelné, a přitom estetické kumulace rozličných významů, rovin i nálad bych označil za jednu z největších Holmanových předností. Nestaví svými glosami líbivé hrady z písku, vrší drobné a nenápadné mohylky z kamení a svůj materiál dlouho hledá a pečlivě jej opracovává.

Ještě zřetelněji vyplouvá na povrch také duchovní spřízněnost s křesťanskými hodnotami. Ta byla pochopitelně patrná již ve sbírce předchozí, ale teprve zde došla svého zřetelnějšího vyjádření a včlenění do struktury textu. Stala se pro Holmana pevným bodem a odrazovým můstkem, který mu pomáhá překlenout věčnou pochybnost a nejistotu lidského života. „O ďáblu bez obav / O Bohu s ostychem / a každé slovo važ // Víš že ví Ví že víš / Slovo má tělo / tělo kříž“.17 Zda tato sounáležitost souvisí s věkem, nebo zda je logickým vyústěním Holmanova dosavadního směřování, je otázkou. Na každý pád si asi nevystačíme pouze se šuplíkem katolický autor, kam Holmana možná i s trochou nadsázky zařadil Luboš Vlach v časopisu Tvar.18 Holmanovo střetávání se s Bohem nevede skrze liturgie nebo chrámy, ale jde o prosté a svým způsobem naivní setkávání se prostřednictvím každodenní reality po vzoru našich předků, jejichž oporou nebyla ani tak tradiční mše jako každodenní pobyt v přírodě a tiché pokorné poznávání neměnnosti jejích zákonů. „Trojmo // Někdy mi tělo mluví za duši / někdy duše za tělo / a já / někdy nemám vůli k rozpoznání / jejich hlasů".19

Dalším ze specifických aspektů, které v Krokem nabyly na četnosti, je rovina vzpomínek, kterými Holman komentuje a zároveň i nenápadně hodnotí svůj život. Celé ohlédnutí přitom nepostrádá systém a chronologii. „Narozen ve třicátém osmém / jsem jen malý poskok // Kosmem“,20 zazní hned v úvodu. Posléze dojde i na rodnou vísku, otce se zálibou v mariáši, pražské Hodkovičky a Lhotku, Teplice, Ústí nad Labem, Brno, šedesátá léta i relativně žhavou současnost roku 2000. Mládí je zde nazíráno s lehkým, smířlivým odstupem, a přece živě. Vždyť byl v té době teenagerem. Hořkokyselá chuť konce let šedesátých je zabalena do znovunastolené železné opony („Frankfurt 1969 // Frank furt / já jen na chvíli / Co může člověk / nesmí-li?“21), a konečně současnost je zachycována nejčastěji v kruhu rodiny, přátel a jihomoravských rovin, Staré Brno nevyjímaje. V jedné z glos naráží Holman i na otázku vyplývající z pohnutých událostí jeho dětství a s tím související časté stěhování po různých koutech republiky. „Nemám svůj kraj / krajíček krajáč kroj svůj jediný // Na Starém Brně v domě bez okras / krájím čas / a chléb / v kruhu rodiny“. Vypořádává se s ní po svém, s nadhledem starého muže, jak ostatně napovídá i báseň na následující straně. „SKLESLE // Sedím v křesle / okno k městu dokořán / občas slovo plivnu / Tam někde Tady někde / jsem zakopal svou hřivnu“.22 Za zmínku jistě stojí i na první pohled téměř neviditelné rozčlenění básní na ty, jejichž vyznění, poselství či smysl nalézají útočiště v šíři světa, a na ty, které se jako bumerang vracejí nazpět k autorovi, který jim vdechl život náznakem jakési autobiografické črty, což ve své recenzní stati nazvané „Krokem po životě“23 akcentuje i Karel Kolařík.

Uvolněný verš
Sestavit či určit versologický systém Holmanových veršovaných glos patrně není možné. Mezi básněmi se tu a tam vynořuje opus zcela odpovídající konvencím volného verše („Světlo ví / proto se láme / jako my / Krystalem soli v slze“24), nicméně v častých případech jde o verše rýmované, ovšem bez zastřešující metrické struktury, která by je jasněji vřazovala do některého ze zavedených rytmických meter. I nejpravidelněji strukturované básně jako např. již zmiňovaná Krokem odbíhají od nastoupené linie a směřují do područí uvolněného verše. Ten charakterizuje Miroslav Červenka ve své knize Dějiny českého volného verše následovně: „(…) má ze všech typů nejvíc dobře rozeznatelných rysů verše metrického a jako přechodový útvar je typickým jevem počátků verslibrismu.“25 A dále dodává: „Typickým strofickým útvarem uvolněného verše je čtyřverší (…).“ Tuto definici lze použít a obhájit i u tvorby Holmanovy, což je zajímavé zejména ve světle Holmanovy obliby Otokara Březiny, konkrétně jeho sbírky Tajemné dálky, jejíž rané části dává Červenka za jeden z prvních příkladů užití uvolněného verše v českých zemích.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že Holmanovy glosy krouží kolem osy (jak příznačné), přičemž ve valné většině případů chodí záměrně na napjatém laně uvolněného verše, tu a tam některá z nich lehce zavrávorá a přikloní se na tu či onu stranu. Pevně daná a ucelená struktura ani absolutní volnost jim však neposkytují dostatečný manévrovací prostor a oporu zároveň.

Samostatné pojednání si zaslouží fenomén času. Ten velmi úzce souvisí s motivickou výstavbou, ale přitom je zcela svébytným a silným prvkem, skrze nějž lze Holmanovy glosy do jisté míry samostatně interpretovat. Nutno podotknout, že ani díky této veličině se autor neobjeví v zásadně jiném světle, než tomu bylo doposud.

„Člověk je stále týž / jen stíny mívá jiné / je řeka která zůstává / ačkoliv voda plyne“.26 Čas Holmanových básní není statický, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spěje kupředu, ovšem pouze rychlostí řek meandrujících moravskými úvaly či vyrovnaným krokem starého muže. Je plný zastavení, tichých ohlédnutí do krajiny, na štíty domů, do historie i osobních vzpomínek. Co báseň, to alespoň dočasná utkvělost v trochu jiném časoprostoru, jehož dynamika nespočívá v honbě za fata morgánami úspěchu stávající společnosti, ale zvolna, krouživě levituje kolem osy oné smrtelně nadčasové pomíjivosti lidského života.

Ačkoliv se Holmanovo dílo patrně nikdy nedostane do povědomí nejširší veřejnosti, své místo v kánonu soudobé poezie nepochybně má. Sluší se proto tohoto nenápadného muže, v jehož životě se navíc odráží osudy jedné generace, připomínat, neboť básnické glosátorství, či chcete-li glosující básnictví, dovedl na práh dokonalosti.

1 Holman, Miroslav
Kolem osy (verše glosy), sestavil a verše ze sbírky Kolem osy (verše glosy) vybral Jaroslav Erik Frič in. Revue Box, Roč. 8, 6/1996, s. 38–39

2 Kovářík, Mirek
Holmanova osa slov
in. Tvar, Roč. 11, 15/2000 s. 21

3 Holman, Miroslav
Kolem osy (verše glosy)
(definitiva z let 1987–1995), ZVON, s. 10
Vetus Via, Brno 1999, vydání 2.
ISBN 80-86118-61-4

4 Holman, Miroslav
Kolem osy (verše glosy), sestavil a verše ze sbírky Kolem osy (verše glosy) vybral
Jaroslav Erik Frič
in. Revue Box 6/96, s. 38–39

5 Kovářík, Mirek
Holmanova osa slov
in. Tvar, Roč. 11, 15/2000 s. 21

6 Holman, Miroslav
Kolem osy (verše glosy)
(definitiva z let 1987–1995), V hlomozu plebejských intonací, s. 8
Vetus Via, Brno 1999, vydání 2.
ISBN 80-86118-61-4

7 Trávníček, Jiří; Kožmín, Zdeněk
Na tvrdém loži z psího vína: Česká poezie od 40. let do současnosti
Jota, Brno 1998, vydání 1.
ISBN: 80-7242-001-1

8 Kovářík, Mirek
Holmanova osa slov
in. Tvar, Roč. 11, 15/2001 s. 21

9 Trávníček, Jiří; Kožmín, Zdeněk
Na tvrdém loži z psího vína: Česká poezie od 40. let do současnosti
Jota, Brno 1998, vydání 1.
ISBN: 80-7242-001-1

10 Holman, Miroslav
Kolem osy (verše glosy)
(definitiva z let 1987–1995), Kolem osy, s. 31
Vetus Via, Brno 1999, vydání 2.
ISBN 80-86118-61-4

11 Cymbelín
Kolem osy
Indies record, Brno 2001

12 Vlach, Luboš
Jak to vidím já, připravil Jan Nejedlý
in. TVAR, Roč. 14, 18/2003, s. 11

13 Holman, Miroslav
Kolem osy (verše glosy)
(definitiva z let 1987–1995), Píši a trnu, s. 25
Vetus Via, Brno 1999, vydání 2.
ISBN 80-86118-61-4

14 Trávníček, Jiří; Kožmín, Zdeněk
Na tvrdém loži z psího vína: Česká poezie od 40. let do současnosti
Jota, Brno 1998, vydání 1.
ISBN: 80-7242-001-1

15 Exner, Milan
Lyrika bytostné osy
Postmoderní revue; internetový časopis pro literaturu a její kontext
Redigují Božena Správcová a Lubor Kasal
Vydává Postmoderní revue

16 Šrámek, Vladimír
Krokem
in. Host, Roč. 19, 5/2003, Recenzní příloha s. 14

17 Holman, Miroslav
Krokem (verše glosy), O ďáblu bez obav, s. 32
Vetus Via, Brno 2003, vydání 1.
ISBN 80-86118-98-3

18 Vlach, Luboš
Jak to vidím já, připravil Jan Nejedlý
in. TVAR, Roč. 14, 18/2003, s. 11

19 Holman, Miroslav
Krokem (verše glosy), Trojmo, s. 38
Vetus Via, Brno 2003, vydání 1.
ISBN 80-86118-98-3

20 Holman, Miroslav
Krokem (verše glosy), Frankfurt 1969, s. 17
Vetus Via, Brno 2003, vydání 1.
ISBN 80-86118-98-3

21 Holman, Miroslav
Krokem (verše glosy), Nemám svůj kraj, s. 18
Vetus Via, Brno 2003, vydání 1.
ISBN 80-86118-98-3

22 Holman, Miroslav
Krokem (verše glosy), Sklesle, s. 19
Vetus Via, Brno 2003, vydání 1.
ISBN 80-86118-98-3

23 Kolařík, Karel
Krokem po životě
in. TVAR, Roč. 15 4/2004, s. 22

24 Holman, Miroslav
Kolem osy (verše glosy)
(definitiva z let 1987–1995), Světlo ví, s. 15
Vetus Via, Brno 1999, vydání 2.
ISBN 80-86118-61-4

25 Červenka, Miroslav
Dějiny českého volného verše (Strukturalistická knihovna), s. 31
Host, Brno 2001, vydání 1.
ISBN 80-7294-015-5

26 Holman, Miroslav
Kolem osy (verše glosy)
(definitiva z let 1987–1995), Člověk je stále týž, s. 9
Vetus Via, Brno 1999, vydání 2.
ISBN 80-86118-61-4

© Jaroslav Soukup
článek je výtah z absolventské práce na VOŠP Miroslav Holman – letmý nástin monografie (2005), vedoucí práce Václav Vokolek 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6140x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce