Rivas, Manuel: Ta proklatá duše

Rivas, Manuel
Ta proklatá duše

recenze beletrie zahraniční

Knížka krátkých povídek, v níž autor téměř neopouští prostředí své rodné Galicie, je charakteristická svým úsporným, ale poetickým jazykem, lyrikou, pomalým plynutím času, něhou a pochopením pro ty nejobyčejnější lidi galicijského venkova a drsného galicijského pobřeží. Jako by byla napsána v jiné době.

Manuel Rivas: Ta proklatá duše, přel. Lukáš Sirotný, Červený Kostelec, Nakladatelství Pavel Mervart, 2010, 114 s.

Nebýt finanční podpory Generálního ředitelství knih, archivů a knihoven Ministerstva kultury Španělska, asi by tato kniha u nás nikdy nevyšla. Byla by to škoda. Jde o knížku sice útlou, ale v kontextu překladů ze španělštiny, které se u nás v poslední době objevily, výjimečnou. Je totiž od galicijského spisovatele, novináře a esejisty Manuela Rivase (*1957), který píše výhradně v galicijštině. Do češtiny byla knížka přeložena přes španělštinu.

Knížka krátkých povídek, v níž autor téměř neopouští prostředí své rodné Galicie, je charakteristická svým úsporným, ale poetickým jazykem, lyrikou, pomalým plynutím času, něhou a pochopením pro ty nejobyčejnější lidi galicijského venkova a drsného galicijského pobřeží. Jako by byla napsána v jiné době. Vyhýbá se komplikovaným zápletkám, nehoní se za senzacemi ani módními tématy či záhadami, ve zdánlivě jednoduchých příbězích se na první pohled nic neděje. Úhel pohledu není upřen na velký svět, nýbrž na drobnosti: včelí roj, fotografie milované ženy, břichomluvecká loutka, bochník chleba... Přesto se na několika stránkách každé povídky odehrává velké drama. Vnitřní drama lidské duše.

Tímto pojetím vyprávění lze autora zařadit po bok téměř o generaci starších kastilských spisovatelů jako Miguel Delibes či José Jiménez Lozano. Ti rovněž nikdy neopustili prostor, s nímž se cítili být spjati. Delibes s rodným Valladolidem, Jiménez Lozano s vesničkou Alcazarén. Tvorba na „periferii“, mimo rušná literární centra, jakými jsou Madrid či Barcelona, těmto autorům, včetně Rivase zakořeněného v Galicii, umožňuje soustředit se na to podstatné: člověka a jeho duši.

Manuel Rivas jako by se v povídkách snažil na poslední chvíli zachytit atmosféru mizejícího světa, zvěčnit alespoň na několika stránkách to, co si on ještě možná pamatuje ze svého dětství, ale co je již téměř v nenávratnu. Především galicijský venkov s jeho svéráznými obyvateli, jejichž životní rytmus byl donedávna udáván pravidelnými proměnami přírody. Ještě lze na galicijském venkově spatřit kamenné polorozbořené vesničky, v nichž přebývá několik starousedlíků vzdorujících toku času. Čtenáře, který se ponoří do Rivasových na první pohled jednoduchých příběhů, se zmocní nostalgický pocit, že až odejde poslední obyvatel některého z oněch přežívajících kamenných domků, bude svět zase o něco chudší. Chudší o dalšího člověka dosud vnímajícího chod přírody a roli člověka v ní, o další tradici (sbírání včelích rojů v povídce Stará královna vzlétá), o další životní rozměr.

Tentýž pocit zažije čtenář při čtení povídek z drsného prostředí rybářů na galicijském pobřeží. I tento svět ještě přežívá, ale je už jen stěží uchopitelný. Existuje snad dnes cosi jako hrdost na povolání rybáře či námořníka? Nebýt rybářem nebo námořníkem a žít na pobřeží bylo dříve téměř nemyslitelné. Takového muže si okolí nevážilo a byl považován za podivína, zbytečného člověka. Být rybářem nebo námořníkem byla čest. Než přijít o čest a úctu spoluobčanů, to si hlavní hrdina povídky O'Mero svůj námořnický osud pro okolí raději vymyslí.

Všechny povídky v Rivasově sbírce spojuje jedno téma: emigrace. Téma pro Galicijce velmi citlivé a pro mnohé možná dosud živé. Galicie patřila k nejchudším částem Španělska a lidé odtud vždycky odcházeli za lepším živobytím jinam, přestože myšlenkami se stále vraceli ke své domovině. Dříve se vydávali daleko za oceán, do Latinské Ameriky (povídka Papoušek z La Guairy), v období občanské války a Frankovy diktatury za prací do Švýcarska, Francie či budovat hospodářský zázrak do Německa. Všudypřítomný motiv emigrace Rivas pojednává nenápadně, jakoby mimochodem, formou poznámky mezi řečí (Libertova přítelkyně) či letmé vzpomínky některého z „hrdinů“. O to působivější je dopad na čtenáře.

Rivasovy povídky dokáží čtenáře pohltit, přestože se v nich neodehrávají žádné napínavé příhody či závratné události. Možná právě tím jsou přitažlivé. Čas v nich plyne zcela jiným rytmem, než je ten, který prožíváme v dnešní hektické době. Nabízí příležitost při čtení se zklidnit a zamyslet nad tím, v čem tkví opravdové lidství. Je dobře, že tato kniha u nás vyšla. A navíc ve velmi kvalitním překladu.

© Anna Tkáčová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 2334x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce