Mungan, Murathan: Çador

Mungan, Murathan
Çador

recenze beletrie zahraniční

Nevelký román básníka a dramatika Murathana Mungana Čádor (2003) je poetické podobenství o údělu člověka, který se po letech v exilu vrací do země rozvrácené válkou a ovládanou náboženskými fanatiky. Jazykově úchvatná próza nastoluje otázky zahalování, exilu, války, moci a násilí.

Podobenství o ženách pod závoji a zemi v poušti
Murathan Mungan: Çador (Čádor), Metis, Istanbul, 2003, 106 s.

„Život se zde odkládá na neurčito.“
Akhbar se po letech vrací ze zahraničí, kde pracoval jako gastarbeiter, do rodné země, v níž mezitím proběhla válka a došlo k islámské revoluci. Za hranicemi na Akhbara čekají pobořená města, písek a prach, vylidněné ulice, islámské gardy, míhající se stíny žen zahalených v burkách, jimž lze jen občas zahlédnout na ruce obrazce nakreslené henou, vousatí muži a popravy na veřejnosti… Začátek hollywoodského filmu, nebo další román z bohaté produkce sériových dílek o krutém, misogynním, lascivním a tajuplném arabském Orientě?

Ani jedno, ani druhé.

Murathan Mungan (* 1955), známý v Turecku především jako vynikající básník a dramatik, má daleko k tomu, aby prvoplánově oživoval západní klišé o islámském světě k výstavbě senzacechtivého románku. Jeho Çador (Čádor) svou atmosférou mnohem víc připomíná íránské filmy s jejich lyrickou, byť drsnou realitou. Přesto však: vzhledem k levicové, sekularistické orientaci autora a s vědomím, že román vznikal v době, kdy v tureckých volbách (2002) drtivě zvítězila islámsky orientovaná Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), se nelze ubránit jisté spekulaci, zda román také není určitým, byť velmi obrazným varováním před islamizací země.

Místo, kde se děj odehrává, zůstává čtenáři skryto, což jenom podtrhuje alegorické vyznění románu (podle autorova jména a některých dalších náznaků by šlo snad uvažovat o pákistánsko-afghánském prostoru). Ani politická realita země není namalována v ostrých konturách: víme, že země dlouho válčila se svými sousedy, potom válčili její občané sami mezi sebou a nakonec v ní došlo k převratu, který nastolil brutální islamistický režim. Válka vše smazala – paměť, města, vztahy. Po letech války se lidé nemohou smířit ani se svými sousedy, natož se sebou samými: „Nejpevnější hranice jsou ty, které jsou utvořeny z mrtvol. Nikdo je nedokáže přejít na druhou stranu.“

„Na Východě je smrt každého tajné povolání.“
Válka a „revoluce“ lidi zdrsněly a sebraly jim jejich individualitu. Akhbar ve městě marně pátrá po matce, otci, sestře a bratrovi: všichni muži se podobají jeden druhému a ženy jsou pod burkami k nerozlišení. Staly se z nich stíny rychle cupitající ulicemi, aby nerušily ani svou neviditelností.

Ulice města tu a tam voní bylinkami, kořením a vypranými koberci – slabý závan jeho někdejší krásy. Jinak je město pokryté prachem a celá země se podobá velké věznici. Ulicemi chodí revoluční gardy a trestají každého, kdo vyčnívá – ženy mluvící příliš nahlas, muže, kteří se opozdili na modlitbu, prodavače, na nějž si stěžovali zákazníci… Smrt zde zevšedněla. Tak jako byly strženy zdi jatek a smrt zvířat se zviditelnila, staly se i popravy veřejným divadlem. Budovy chátrají, zato se však rozrůstají hřbitovy, až pokrývají velkou část města. Pohled do tváří krajanů vyvolává v Akhbarovi čiré zoufalství: „Všechno, o čem se takovou dobu zdráhali mluvit, se jim usadilo v tvářích jako sediment a přineslo s sebou neúrodnou mlčenlivost a příkrou samotu. Výrazy prázdné jako poušť, těžko zdolatelné jako skalní převisy a rozptýlené jako písek pomíchaly jednu tvář s druhou, učinily každého anonymním v nerozlišitelnosti vzájemné podobnosti.“

Mnohé vypovídá víc svou nepřítomností než přítomností: obrysy nepřítomných žen, zavěšená prázdnota zakázaných miniatur a obrazů, rámy vyňatých fotografií válečných hrdinů. Ze žen se staly pouhé indexy ženství; na ulicích jsou jejich identity označeny pouze muži, které mají po boku. Proto také Akhbar pátrá po tváři svého bratra, která by byla „znamením ztracených, neviditelných tváří ostatních“. Nemůže si však ani oživit paměť pohledem na fotografii svých blízkých – podobizny lidí jsou zakázány.

Z exilu v cizině do exilu v čádoru
Do tohoto pochmurného, ale díky Munganovu nádhernému jazyku neodolatelně „tragicky poetického“ světa jsou zasazena další drobná témata, která jsou spolu pospojována dosti volně jako perly na náhrdelníku. Objevuje se téma „gurbetu“, odloučení a bolesti z odloučení, exilu vnitřního i vnějšího, věčné téma turecké poezie a lidové hudby. Pro Akhbara je gurbet prožívaný v cizině něčím, co má v sobě i jistou dávku sebeuspokojení, něco, co z něj činí „hrdinu vlastní samoty“ a dodává mu podivnou sílu, která ho drží na nohou, sílu, která přesahuje jeho samého. Ontologicky tíživý je až gurbet, prožívaný ve vlastní zemi, gurbet vnitřní – právě proto, že „exil domova“ je něco, s čím se člověk nikdy srovnat nedokáže, neboť již není jiného prostoru, kam by se z tohoto exilu vrátil.

Textem se jako nosný motiv vine „burka / čádor“ (a autor si vesele pohraje s dvojím významem slova čádor: „látka pokrývající ženskou postavu“ i „stan“). Ten je ale mnohem víc než prostým zakrytím a vymazáním ženství, i když mocná paralela mezi čádorem a rubášem asi unikne málokterému čtenáři. Jde o něco, co postihuje zrovna tak ženy jako muže, co přesahuje do roviny kolektivní psyché a vnímání světa: „Pod burkami se neztrácejí jen ženy. Odčerpává se rovněž veškerá obrazotvornost mužů, jejich představy.“ Není divu, že Akhbar brzy podlehne své neodolatelné touze také se z toho světa „vymazat“, zneviditelnit, připravit se o krutost obrazů, a halí se do burky.

Vágnost ději dodává nezřetelná hranice mezi iluzí a skutečností, mezi reálným obrazem a fata morgánou. Akhbarovo setkání s otcem a později s matkou a sestrou se rychle mění v pouštní přelud, který odvane vítr, tak jako Akhbar ucítí ve své kapse jen písek tam, kde nosíval pouštní růži, jež ho při každém dotyku vracela do reality. Jediný, kdo se zdá mít nějaké zdání o realitě, je prastarý antikvář, jehož krámek lidé nenavštěvují kvůli knihám, ale aby jim pomohl pátrat po ztracených blízkých („Kdo přechovává knihy, přechovává i lidi, životy, příběhy“). Antikvář se snaží dodat Akhbarovi útěchu poukazem na sílu slova: „‚Slova vůbec nejsou málo,‘ řekl. ‚Nikdy nad nimi neohrnuj nos! Důvěřuj slovům!‘“ Jenže Akhbar se knihám vyhýbá – tuší, že v jedné z nich musí být ukryto tajemství života, ale než tu jedinou knihu člověk nalezne, mohl by mu uplynout celý život. Bojí se, že by se ztratil v „poušti slov“.

Çador má mnohem blíže k básni v próze než k románu s bohatě prokresleným dějem a postavami. Mungan rozhodně nezapře bytostného básníka. Všechna vážná témata, která kniha předestírá – válka, smrt, tyranie, odcizení, moc slov, neviditelnost žen –, jsou vždy soustředěna kolem obrazů, metafor, nálad, nikdy ne pojednávána „filozoficky“ sama o sobě. Mungan vytváří imprese, z nichž se postupně skládá básnický obraz země – na první pohled poměrně přímočarý a průhledný, ale tak jako v básni si čtenář záhy uvědomí, že každé slovo zde má svou váhu, že bylo pečlivě vybráno, aby působilo svým výrazem, silou svého zvuku a emocemi a asociacemi, které vyvolává. Místy se zdá, že je to textu trošku ku škodě – jednotlivé obrazy se zdají být uzavřeny samy do sebe, a román tak částečně ztrácí na koherenci. Totéž se týká i hlavní postavy, která je víc metaforou či symbolem než člověkem z masa, krve a kostí. Munganova románová poéma je ovšem napsána tak podmanivými slovy a podmalována tak křehkými a esteticky působivými obrazy, že je čtenář vtahován do knihy už samotnou silou jazyka. A to se nepodaří jen tak nějakému spisovateli.

©  Petr Kučera

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2710x

katalogy

Inzerce