Freeland, Cynthia: Teorie umění (in MfD)

Freeland, Cynthia
Teorie umění (in MfD)

recenze kultura

Cynthia Freelandová (1951) je profesorkou filozofie na Houstounské univerzitě a letos vyšel první český překlad některé z jejích knih: Teorie umění. Povolání autorky může na někoho působit zlověstně, ale rád bych potenciálně čtenáře uklidnil: tato kniha je psána relativně srozumitelně, a dokonce místy i s humorem.

Cynthia Freeland: Teorie umění, přel. Tereza Ješátková a Stanislava Jurčíková Suchanová, Praha, Dokořán, 2011, 192 s.

 

Cynthia Freelandová (1951) je profesorkou filozofie na Houstounské univerzitě a letos vyšel první český překlad z jejích knih: Teorie umění. Povolání autorky může na někoho působit zlověstně, ale rád bych potenciálně čtenáře uklidnil: tato kniha je psána relativně srozumitelně, a dokonce místy i s humorem, ne náhodou je v anglickém originálu podtitul „velmi krátký úvod“. Vždyť čekali byste od profesorky filozofie přiznání, že měla „jisté škodolibé plány“ s výlohami jedné galerie, v níž probíhala výstava bývalého sprejera (a dnes zavedeného umělce) McGeeho, jenž v katalogu k výstavě psal: „Někdy může být tím nejkrásnějším, nejpřesvědčivějším uměleckým dílem, jaké jsme kdy viděl, kámen letící skrze tabuli skla“? Jindy s nadhledem a ironií konstatuje, že namísto toho, aby se diváci cítili součástí kolektivu, čemuž dříve sloužily náboženské rituály i umění, jsou dnes někdy „spíše vyděšení a komunitu opouštějí“.

Teorie umění není nijak rozsáhlá kniha, ale autorka v ní stihne leccos: stručný rychlokurs dějin umění i kapitolu o některých význačných interpretačních směrech. Zvláště v těchto kapitolách je nutně zkratkovitá a leckteré význačné jméno z dějin estetiky zde chybí: nejen Hegel, ale třeba i ruští formalisté, kteří by tam snad i být měli, vzhledem k tomu, že v závěru, skoro jako zlatý hřeb knihy, cituje Freelandová výrok Roberta Irwina, že umění je „neustálé prověřování naší schopnosti vnímat a nepřetržité rozšiřování našeho povědomí o světě kolem nás“, což je ale jen variace na Šklovského starý pojem „ozvláštnění“. Ze starších estetických teorií se autorka snaží vyrovnat především s tou Kantovou, zmiňuje ovšem i autory 20. století jako W. Benjamina a M. McLuhana, kterým v závěru knihy klade hypotetickou otázku, jak by asi hodnotili internet.

Přednost knihy Cynthie Freelandové podle mne ale spočívá jinde: v neobyčejné šíři kontextů, v rámci kterých dokáže o svém předmětu psát: od náboženských rituálů přes západní antropology přesvědčující domorodé umělce, aby se vrátili k tradičním vzorům a nemalovali Mickey Mouse, fungování umělců ve světě globalizace a peněz až k soudobým dílům vznikajícím online. Autorka přitom s potěšením poukazuje na paradoxy a na to, že ve světě umění probíhá globalizace už dávno: tak už muslimští řemeslníci ve Španělsku kdysi vyráběli keramiku, kterou zdobili kříži, protože ji vyváželi na sever křesťanským kupcům, a nejznámější turecky vypadající forma umění, iznické kachle, „odrážejí velkou zálibu panovníků osmanské říše v čínském porcelánu, své vzory si totiž vypůjčily od čínského umění“.

V některých esejisticky pojatých kapitolách autorka vybrané téma poutavě nastiňuje z různých stran. Takovým tématem je jí například čerstvá krev, jež má prý mnoho společného s malířstvím: „má odstín a lesk, je přilnavá k povrchu“. Freelandová ji sleduje od mayských rituálů přes obrazy mučených a krvácejících těl křesťanských mučedníků až po HIV pozitivního performera Rona Atheyho, který „na jevišti pořezal svého kolegu a poté pověsil mezi obecenstvo krví nasáklé kapesníky“. Jiným takovým průřezovým tématem jsou pro autorku peníze. Mimo jiné přitom zdůrazňuje, jak významnou úlohu při zakládání uměleckých institucí hráli v Americe bohatí průmyslníci jako J. Paul Getty. U něj Freelandová cituje jeho výrok, že „barbaři 20. století se nemohou změnit v kulturní, civilizované bytosti, dokud si neosvojí prozumění a lásku k umění“, s jemnou ironií ale dodává, že sám Getty se ve své autobiografii vůbec nezmiňuje o tom, jaké nezanedbatelné daňové úlevy při investicích do svého muzea a nadace získal, a že do svých sbírech usiloval po zakoupení uměleckých děl jen v tom případě, že se jednalo o výhodný obchod, a pokud se mu zdálo, že je u obrazu „cena za centimetr čtvereční příliš vysoká, odmítl ho.“ Pobaveně také autorka referuje o vzniku National Gallery of Art ve Washingtonu. Andrew Mellon (1855–1937), americký finančník a „tajemník pokladu“, jak doslovně uvádějí české překladatelky (správně česky tedy „ministr financí“), se prý cítil trapně, když do amerického hlavního města přijížděli cizí diplomaté a dožadovali se návštěvy národní galerie. Jelikož ale neexistovala, Mellon ji založil a vybavil vlastní sbírkou, kterou k tomu účelu shromáždil. První ředitel, David Finley, si prý pochvaloval vliv nové instituce na osvětu: „Teplé v zimě a chladné v létě, s dobrou kavárnou a, abych nezapomněl, se zajímavými obrazy.“ Žádné velké pošklebování nad nekulturními Američany zde ovšem není na místě: co bychom dnes v Čechách za takto se chovající „zazobance“ dali…

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 25.6.
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce deníku

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 3922x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce