Ibsen, Henrik: Heda Gablerová

Ibsen, Henrik
Heda Gablerová

recenze beletrie zahraniční

Inscenační tým buranské Hedy vsadil na jiný způsob modernizace, který staví na podtržení slova a zásadním zcivilnění akce. Je to ryze současná Heda, jak ukazují atributy naší doby, jako je mobilní telefon, notebook nebo vystoupení karaoke. Herecká akce je opřená o text, který je poněkud „doobalený“. Ladí to tak krásně, až se divák neubrání pocitu, že Ibsen je jeho současník.

Buranka Heda
Henrik Ibsen: Heda Gablerová, Buranteatr, překlad František Fröhlich, režie Adam Doležal, premiéra 21. 5. 2011

Úvod pro nezasvěcené: Hedda Gablerová je jednou z nejčastěji uváděných Ibsenových her u nás (k dnešnímu dni zřejmě 26 uvedení). V počtu realizací ji předčí pouze Nora neboli Domeček pro panenky. Hedda, či v překladu Františka Fröhlicha zjednodušeně Heda, nezažívala žádné konjunktury. V repertoáru českých divadel je přítomna konstantně (v každé dekádě se objeví přibližně dvě uvedení), takže průměrný návštěvník divadla alespoň jednu Hedu za život téměř stoprocentně viděl. Připomeňme známé inscenace z poslední doby, jakou byla Smočkova Heda v Činoherním klubu (premiéra 1996), která se udržela na repertoáru úctyhodných osm let. Z poslední doby tu máme skvělou artistní Hedu režiséra Jana Mikuláška. A v současnosti je paralelně s brněnským uvedením tato hra k vidění také ve Švandově divadle na Smíchově v režii Dana Špinara.

Takže teď tu máme Hedu u „Buranů“, jak se familiárně říká brněnskému divadlu Buranteatr, které téměř nepotřebuje jinou propagaci než minimalistické placky se stylizovanými postavičkami a nápisem Divadlo pro normální lidi a které zvláště studenti už dávno prohlásili za svoje. To lze poznat podle toho, jak se na různých fórech pilně dohadují, které představení je lepší, a když divadelní harcovník z piedestalu utrousí doporučení vygenerované na základě čtvrté reprízy jejich Misantropa, je mu odpovědí něco ve stylu „Pfff, to už jsme dávno viděli“.

Zjednodušeně řečeno existují dva přístupy, jak dnes Ibsena inscenovat. Konzervativci horují pro inscenace důsledně respektující text („Tak to totiž autor napsal.“) a vyznačující se solidními hereckými výkony a minimem režijních výstřelků. Pro tuto skupinu je vzorem inscenace Rosmersholmu z roku 2000 v režii rakouského režiséra Petera Zadeka, která se vyznačovala pojetím tak pietním, až pro některé odborníky i diváky představovala lekci v nepřekonatelné nudě. Druhý pól divadelníků holduje inscenacím svěžím, Ibsena modernizujícím („Autor to sice tak napsal, ale v předminulém století a vzhledem k tomu, že se vyjadřoval ke společenským otázkám, které byly aktuální tehdy, je jasné, že má-li být představení úderné, jako byla ta představení, na něž chodili Ibsenovi současníci, je třeba menších či větších úprav.“). Tato skupina vyznává inscenace, jakou byla například agresivní Nora německého režiséra Thomase Ostermeiera z roku 2002. V ní Nora s Torvaldem obývají designérsky dokonalý mezonet, jemuž dominuje obří akvárium s červenými rybami. Právě v něm v závěru skončí mrtvý Torvald, kterého zastřelí frustrovaná paní domu, manželem zneužívaná k sexistickým hrátkám.

Dodejme, že české inscenace se nejčastěji pohybují na široké stupnici mezi těmito dvěma póly a díky tomu střídavě uspokojují tu či onu skupinu diváků. Je třeba ovšem přiznat, že vzhledem k velkému podílu režisérů, kteří se cítí být hlavním „autorským subjektem“ inscenace, převažují inscenace aktualizující, klasika více či méně modifikující.

Několik českých režisérů sází na to, že Ibsena je nejlépe modernizovat v celém divadelním výrazu. Takové inscenace se pak vyznačují zvýšenou mírou grotesknosti nebo strašidelnou expresivitou, obrazovou monumentálností, stylizovaným herectvím a zásadními textovými úpravami. K takovým patří například právě Mikuláškova Heda, která byla ve své obrazové čistotě tak určující, že tato stránka inscenace fungovala jako vlastní interpretační klíč.

Inscenační tým buranské Hedy, režisér Adam Doležal a dramaturg Jan Šotkovský, vsadil na jiný způsob modernizace, který staví na podtržení slova a zásadním zcivilnění akce, což je mimochodem buraní specialita. Ano, i jinak je to ryze současná Heda, jak ukazují atributy naší doby, jako je mobilní telefon (hrdinové si posílají esemesky místo dopisů), notebook (Løvborg se pochopitelně netrmácí po městě se svazkem papírů) a vystoupení karaoke (zpěv remixované Hvězdičky blýskavé od skupiny Midi lidi na dekadentním večírku u doktora Bracka). Na těch ale inscenace nestojí. Herecká akce je opřená o text, který je poněkud „doobalený“. Škrtá se s citem a dopisuje (nebo spíše dodává či posunuje) taktéž, navíc zcela v duchu původního textu. Ladí to tak krásně, až se divák neubrání pocitu, že Ibsen je jeho současník.

Připomeňme stručně děj. Dcera generála Gablera (zde radního) zjišťuje, že se nachází v situaci, v níž se nikdy octnout nechtěla a která je protivně bezvýchodná. Za manžela si vzala budoucího profesora humanitních věd, jenž vyniká průměrností a nepraktičností. Na svatební cestě otěhotněla, ačkoli o dítě nestojí. Nastěhovala se do domu, kde součástí inventáře je také manželova vlezlá samaritánská teta. Schopný konkurent jejího manžela, k němuž Hedu v mládí vázalo jisté pouto, se ukáže jako otrok alkoholu neomylně spějící do záhuby. Doktor Brack, který mladé manželce poskytuje jakés takés vytržení ze všednosti, drží na konci hry v ruce trumf, jímž ji může vydírat. Co takové ženě zbývá, nechce-li ztratit tvář? Ještě že má Heda doma ty dvě pistole.

Jediným scénografickým prvkem buranského uvedení jsou čtyři vedle sebe umístěná „okna“ s roletami na praktikáblech, která slouží jednak jako vchodové dveře (ale na realismus si tu nikdo nehraje, jde především o komponování důmyslného tetraptychu), jednak jako prostor pro stínohru (rolety jsou zezadu prosvěcovány). Stínově jsou prezentována např. Hedina střelecká extempore či Løvborgův příchod à la Indiana Jones (scénografie a kostýmy Petra Vencelidesová j. h., lightdesign Bob Racek).

Burani hrají podle svých slov o třicátnické krizi. Čtveřice Heda-Jørgen-Eilert a doktor Brack jsou podle dramaturga kamarádi z mládí, kteří se, jak už to tak v životě chodí, zvolna zpronevěřují mladickým ideálům. Hedin manžel bačkorovatí pod taktovkou tety Julinky (rozkošná úvodní scéna „bábovka, kakajko a pantofle smraďošky“ ukazuje Tesmanovo mazánkovství v plné parádě), Eilert, který se zpočátku jeví jako rychlošípácky čestný a pracovitý, je bohužel zcela ve vleku své závislosti a nonšalantní doktor Brack je takový normální dnešní mafián, který se kamarádí s policií do té míry, že je v ději vždy o krok napřed. Hlavní hrdinka si tuto mizérii dlouho nepřipouští, protože by to znamenalo přiznat si vlastní neúspěšnost.

Do role Hedy bývají obvykle obsazovány vysoké, krásné a charismatické herečky, jimž na tváři hraje ironický úsměv a jejichž hlavní vlastností je přezíravost. Heda Kateřiny Dostalové je trochu jiná. Není oslnivě krásná, ani tak nafoukaná jako její předchůdkyně. Její devizou je především chytrost a v některých scénách akcentovaná schopnost manipulovat. Diváka neznalého hry vydrží poměrně dlouho klamat. Její mazanost naplno vynikne až ve scéně s Teou Elvstedovou. Heda dobře ví, jak je Tea hloupá (Kamila Zetelová vyjadřuje nejapnost této postavy půvabným „blondýnkovským“ zadrháváním), vylákat z ní pravý důvod její návštěvy je proto pro Hedu dílem okamžiku. Jørgena Tesmana ztvárnil Vojtěch Blahuta na hranici karikatury, která je ovšem tak trefná, že by se někteří akademici mohli chytit za nos. Když se Tesman dozví, že Løvborg se s ním neutká v konkursu na místo vedoucího ústavu (skvělý posun od archaického čekání na udělení profesury, s nímž se operuje v originálním textu), raduje se jako malé dítě, kterým koneckonců také je. Løvborg (Zetel) je proti Tesmanovi uvolněný intelektuál, jenž chodí v košili bez vázanky a přes rameno nosí brašnu s notebookem. Doktor Brack (Jiří Š. Hájek) je vyložen jako trochu neurotická povaha. Permanentní chroupání jakýchsi oříšků jemně dokládá, že udržování oboustranně výhodných styků na strategických místech stálo pana doktora hodně sebezapření. Teta Julinka Ireny Konvalinové galerii postav vhodně doplňuje. V Šotkovského výkladu je to jediná starší osoba ve hře a přesně v intencích této interpretace ostatním postavám s výjimkou Jørgena především překáží nebo působí jako terč jejich vtipů. Devizou inscenace je kromě výborné dramaturgické úpravy také vyrovnanost hereckých výkonů. Všechny si užíváte a dohromady je to sehraný koncert.

Moderní výklady klasiků se často vyznačují alternativním koncem. I u Buranů je to trochu jinak, než to Ibsen napsal. Hedina sebevražda u Ibsena je především gestem. V závislosti na výkladu gestem přezíravým, zoufalým, estetickým, ukřivděným – možností je mnoho. Heda Kateřiny Dostalové se ovšem zastřelí vlastně nešťastnou náhodou. Se sebevraždou určitě koketuje, ale když s pistolí v ruce v závěru inscenace omámeně tančí, přece jen asi nečeká, že zbraň spustí. Takový konec ji pasuje na úroveň břídila Løvborga a zároveň završuje výklad divadelníků, kteří hru pojali jako tragédii jedné party, která to koulela, slevovala a bačkorovatěla, až to dva z členů tak rozložilo, že se připravili o život. A oba vlastně omylem…

P. S.: Kdybych byla na fb, napíšu jim na zeď: „Je to fakt dobrý. Buran forever!“

© Karolína Stehlíková

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 89 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 5997x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce