Choplin, Antoine: Cour Nord

Choplin, Antoine
Cour Nord

ukázka beletrie zahraniční

Od začátku stávky chodíme s tátou do fabriky spolu. Trvá to už přes dva týdny, když tedy nepočítám několik přerušení provozu v září. Dneska ráno vstal kolem půl šesté, zase dřív než já. Ještě z postele poslouchám, jak vychází ze svého pokoje, na chodbě napouští vodu do umyvadla a dlouze si oplachuje obličej. Pak na mě dvakrát krátce zaklepe a sejde dolů do kuchyně. Dělá kafe a něco do ešusů k obědu…

Nádvoří Sever
Antoine Choplin: Cour Nord, Actes Sud/Ed. Rouergue/ La Brune, 2010, 136 stran

Od začátku stávky chodíme s tátou do fabriky spolu. Trvá to už přes dva týdny, když tedy nepočítám několik přerušení provozu v září.

Dneska ráno vstal kolem půl šesté, zase dřív než já. Ještě z postele poslouchám, jak vychází ze svého pokoje, na chodbě napouští vodu do umyvadla a dlouze si oplachuje obličej. Pak na mě dvakrát krátce zaklepe a sejde dolů do kuchyně. Dělá kafe a něco do ešusů k obědu.
Když sejdu za ním, pozdravíme se pohledem. Nakouknu pod pokličky, kde se vaří vajíčka a čočka na sádle. Nahřívám si dlaně nad sporákem. Vyptávám se, jestli ho v noci nezáblo, hlavně jestli ho zas netrápily klouby. Neodpoví.
Naliju nám kafe do hrnků, na talíř naskládám krajíce. Táta jeden rozlomí, přitom mu do hrnku napadají drobky. Jeden po druhém je loví velkou lžicí. Celé to zopakuje i s druhým chlebem.
Nejhorší je to zatracený mokro, utrousí a odloží ubrousek.
Rozdělím obsah hrnců do ešusů, táta zatím z kanystru načepuje do feldflašky víno.
Pivo si dáme s ostatními u Fanny.
V úzké předsíňce popadneme tašky a kabáty, snažíme se, abychom do sebe přitom moc nevráželi.

 
Na autobusovou zastávku to je dobrých deset minut pěšky. Nejprve projdeme ulicí, u sázkové kanceláře přejdeme křižovatku, pak překročíme křoví a nakonec to střihneme přes parcely. Tady se snažíme dělat co nejmenší rámus, našlapujeme po špičkách: i tak se mezi ještě spícími novostavbami naše kroky rozléhají.
Jdeme vedle sebe, límce vyhrnuté proti dešti a občasným nárazům větru. Mám dojem, že dnes ráno táta kulhá víc než kdy jindy, ale nahlas neřeknu nic.

 

 

V autobuse pozoruju dráhu dešťových kapek a odraz své tváře na skle. Táta si odložil promáčenou kšiltovku ke mně na kolena, sám si na klíně rozložil papírové desky. Očima přejíždí jeden list za druhým, po chvilce zahuhlá: Dneska se pořádně zapotíme.
Na okamžik se zadumá, pak desky uloží zpátky do tašky a natáhne se pro čepici.
Slyšels mě? prohodí po chvíli.
Že se pořádně zapotíme.
To teda jo.
Je ta schůze?
Jo, odpoledne.
Marně se pokouším promluvit s ním dvě tři slova, abych ho povzbudil, abych mu ukázal, že mě to zajímá. Nakonec se odvrátím, tvářím se, že bedlivě sleduju město ležící tam za oknem, nezřetelné a stále potemnělé, ačkoli už se rozednívá.
Chlapi, kteří nastoupili později, nás zdraví, občas i křestním jménem. Podáváme si ruce. Jeden z nich, José, drží v podpaží srolované transparenty. Dá se s otcem do řeči o dnešním jednání s vedením. Neposlouchám je.

Mineme haldy, v rozpačitém světle úsvitu není přesně vidět, jak jsou velké. Za obrysy té poslední se tyčí komíny oceláren. Kvůli blízkému letišti jsou podivně nasvícené, rudě a zeleně. Jak tak projíždíme kolem, ten zářivě barevný pruh nám přelétne po obličeji jako světelný paprsek majáku. V duchu si broukám melodii z Green Chimneys a říkám si, že zase začíná nový den.
Za ocelárnami vede silnice několik kilometrů krajinou, kde nejsou ani stromy, ani stavení, jen tu a tam se ježí stožáry vysokého napětí. Na tomto posledním úseku autobus jede pomaleji a naprosto rovnoměrně. Motor monotónně vrní, a tak není nic neobvyklého, že se víčka klíží a hlava klimbne. Kratinká surová dřímota, z níž se musíme probrat dřív, než si ji stačíme opravdu vychutnat, a přitom po ní zbude jen pachuť v ústech. Protože zakrátko se cesta zhoupne do levotočivé zatáčky, objeví se závora, kterou nás vpustí dál, pak krátké popojíždění po parkovišti a sykot automaticky se otevírajících dveří.

Jakmile se první cestující zvednou a nahrnou k východu, stoupne si táta do uličky a zahaleká:
Do boje, chlapi! Dneska spíš než kdy jindy! Do boje! A v ničem nepovolíme! A víte co? Já věřím, že tenhle šrumec nakonec vyhrajeme!
Ozve se potlesk, zazní povzbuzování.
To by bylo, abysme nevyhráli, přidá se José.
Natrhnem jim zadky, kurva, dodá vazoun jménem Sergio a zvedne pěst.
Ještě tak dva tři souhlasně přitakají, zabrblají nebo pokývou hlavou. Kde je ten počáteční hlahol, hesla provolávaná unisono, říkám si.
Pohotovost držíme dál, znovu otec. Vím, že je to tvrdý. Pro všecky je to tvrdý. Ale neděláme to celý pro nic za nic, ksakru, ne?
José na znamení souhlasu zamává svými transparenty.
Tak jdeme na to, řekne táta.
V klidu jeden po druhém vystoupujeme a podáváme si ruce s těmi, které jsme dosud neviděli nebo je zahlédli jen z dálky.
Zatímco autobus odjíždí, přecházíme ve studeném lijáku parkoviště. Dorazíme k bráně Východ, kde se už pod obrovskými stany srocují desítky lidí.

 

Nabízejí nám kávu v plastových kelímcích. Tvoří se skupinky, některé hovorné, jiné zamlklé. Otec přechází od jedné ke druhé, všude prohodí pár slov. Pak se jde posadit ke svým kolegům odborářům, Gérardovi, Andrejovi a Simonovi, k velikému dřevěnému stolu.
Na parkoviště přijíždějí další dva autobusy, vyhrnou se z nich cestující. Přidávají se k nám. Všechny brzy překřičí Maličin vřešťák, káže o tom, že teď přijde ta chvíle, kdy budeme moct ukázat, co máme v gatích. Chlapi se pochichtávají, pár si jich troufne na trochu košilatější vtípky. Kolem boubelaté Maliky se houfují ostatní ženské, dosud rozptýlené v davu, ale moc jich není.

Na rameno mi dopadne čísi ruka.
Nazdar Leopolde, nazdar brácho.
Ahmed. Můj parťák Ahmed s pusou od ucha k uchu jako vždycky.
Nazdar Ahmede.
Vezme mou ruku do svých dlaní.
Tak co, brácho? Na co myslíš? Víš, že vypadáš jak tulák po hvězdách?
Zaculím se a on se rozesměje.
Zase máš hlavu plnou tý svý muziky, co?
Ani ne, vážně, řeknu.
Jenže on si začne notovat, nasadí vážný výraz, zkrabatí čelo, zavře oči, k tomu si luská na prsty. Zvesela si ze mě dělá prdelky. Klidně ho pozoruju. Nakonec vyprskne.
Co chceš? Lepší než fňukat, že jo?
Máš pravdu, já na to.
Nejhorší je ten slejvák. Nemůžu ho ani cejtit. Ti říkám, jsem tady třicet let, ale tohle fakt nemůžu. A je to čím dál horší, brácho.
Třicet let. Už třicet let Ahmed šúruje dílny v centrální budově. Den co den se pachtí na skoro dvou hektarech. A že do těch dvou nechybí moc, o tom žádná. Svinská dřina, jak se tu říká.
Když mě otec do továrny posílal, povídal, že se má začít od píky, je to tak normální. Že pak záleží jen na mně, jestli to dotáhnu vejš. Chce to jen čas. Po devíti měsících jsem pořád tady a Ahmed z toho má srandu. Takových jako já tu viděl desítky, říká často. A pak hned dodá: Teda úplně stejný jako ty ne, brácho.
Většinou tady dlouho nevydrží a jdou radši za prací jinam. Pokud teda nepovýší, když se dostanou do výroby, na linku. Ale Ahmedovi nikdo nic takového nenabídl. Jeho to nežere. Říká, že tohle je práce jako každá jiná a někdo ji dělat musí. Takže co, brácho.
Tuhle si mě k sobě do kanclu zavolal jeden chlápek, jestli prý nechci dělat na Céčku správce mašiny. Že by mě mohli zaškolit. Řekl jsem, že mě to nijak zvlášť nebere, u nás na údržbě se mi líbí. Otec se z toho mohl zjančit, zato Ahmed se válel smíchy.

Rozprší se dvojnásob, a tak se schováme pod stany. Simon rozprostře po tátově stole noviny, pak si na něj vyleze a postaví se. K ústům si přiloží tlampač.
Všechny vás tu zdravím, soudruzi! Pojďte sem k nám, pojďte se schovat, místa je tu dost, aspoň se zahřejeme. Jo jo, kafe zbylo. Jen pojďte blíž.
Svá slova doprovází rozmáchlými gesty.
Zatímco se pokouším prodrat k velkým termoskám s kávou, Simon nás seznamuje s programem. Doufá, že chlapy z Antlantické federace, co nás přijedou podpořit, přijmeme mezi sebe, jak se sluší a patří. Už jsou na cestě, měli by se objevit ještě před polednem. Co se šéfů týče, ti tu budou někdy po obědě. Schůze je plánovaná na třetí. A tam ze sebe vydáme všechno, co, chlapi? Ukážeme jim, co nám po těch sedumnácti dnech stávky ještě pořád leží v žaludku. Opřete se do toho, ať z tý schůze uděláme pořádnej kotel. Všichni budeme na nádvoří Sever, kde je nejlepší akustika. Budeme provolávat to, co obvykle, a navíc pár nových hesel, co ještě nejsou prožraný červotočem. Tady Andrej vám je všem rozdá. A hlavně v klidu, chlapi, jasný? To snad nemusím připomínat. Žádný násilí, žádnej brajgl.
Uprostřed strkanice, kde se mačkám mezi zapařenými, zvlhlými kabáty, si naplním kelímek kafem a pak se protlačím zase pryč.
Takže hurá do toho, soudruzi! končí Simon. Slovo má Gildas.
Řada je na tátovi, s Andrejovou pomocí se za potlesku a několika projevů nadšení vydrápe na stůl.
Všechny vás zdravím, soudruzi! zahájí řeč.
Nato vztyčí pěst. Mnozí ho napodobí, i Malika táhle zaječí.
Ke dnešku nemám co dodat. Jak tady všichni víme, je to velký den. Věřím, že vyhrajeme, vím, jak moc nám na tom záleží.
Znovu potlesk a jásot.
Dobrá, pokračuje otec do tlampače. Pustíme se teda do hlasování. Nejdřív o dalším trvání stávky.
Několik výbuchů smíchu.
Kdo je proti?
Ticho, nikdo se ani nepohne.
Kdo se zdržel?
Jsou nehybní, mlčí.
Dobrá. Stávka tedy byla prodloužena všemi hlasy. A teď rezoluce.
Otec čte přesné znění obou navržených prohlášení. Několikrát si musí vyžádat klid. Říká, že je podstatné, abychom to tam s vedením dokázali ustát.
Nadine, sekretářka z odbytu, udělá dva kroky stranou a nalepí se ramenem na mě.
Tatínek to myslí vážně, co, šeptne s úsměvem.
Nadine. Má hebké, kulaté tváře, růžovější než obvykle. Až má jeden chuť se jich dotknout. Souhlasně přikývnu. Po nějaké době povídá:
Hele, včera večer jsem poslouchala Cheta Bakera, jak jsi mi poradil.
No a? zeptám se.
Já ti nevím. Jak bych to řekla. Zdálo se mi to dost smutný, myslím ta muzika. Chvilku jsem z toho měla docela depku.
Aha.
Dobrá. Je to všem jasný? ptá se otec do tlampače.
Souhlasné mručení.
Vtom za námi zahřímá škodolibý mužský hlas. Rázem poznáme vedoucího obsluhy Markuse.
Teda podle mě jsou ty prohlášení na hovno, to si teda myslím já.
Chlapík nalevo zabrblá, že to je hotovka, Markus prostě není schopnej držet hubu.
A ty to víš stejně dobře jako já, Gildasi, vede dál Markus svou. Všichni tady si teď necháme tak akorát najebat.
O tom nebudeme znova začínat, Markusi, na to otec.
Markus pokročí dopředu mezi shromážděné.
Pěkně jste zvadli, chlapi, co? Přesně tak. Je vám to čím dál volnější. Když pomyslím na ty silný proslovy v září. To bylo keců! To byly plány! A nezbylo z toho lautr nic. Na rovinu, co od těch vašich blbejch prohlášení čekáte? Co sakra? Tak já vám to teda povím. V nejlepším případě nás vyletí dvě stě padesát a zrušej provoz Jih. Sektor Západ se odloží, řekněme o rok o dva, a to jsem optimista. A pak hop, další kolo. Jinam nás ty vaše krávoviny nepřivedou!
To už jsme probrali, Markusi, povídá otec unaveně. Dobře víš, že buď tohle, nebo se provoz zruší. Co tu vykládáš, nás nikam neposune.
Ale tady nejde o to někam se posouvat, do prdele! Mě zajímá, co bude s těma, co skončí na ulici, co budou žrát!
A přesně za tohle se budeme rvát, Markusi, opáčí táta. Každá rezoluce obsahuje naše přesné požadavky a doprovází je i sociální program.
Sociální program je mi u prdele, na to Markus.
Otočí se na patě a předloktím naznačí vzpurné gesto.
Dobrá, dál, naváže otec rozhodně. Začneme rezolucí číslo jedna. Kdo je pro?
Zvedne se několik rukou, jsou odhodlané i mírně rozpačité.
Díky. Rezoluce číslo dvě?
Otec, tentokrát také s rukou nahoře, přejede les vztyčených paží.
Myslím, že to nemusíme ani sčítat, jestli jste pro. Zvítězila druhá rezoluce. Tu teda dneska odpoledne předložíme. Všem vám děkuju.
Ještě než se otočím k Nadine, cítím, jak si mě prohlíží. Pobaveně, laskavě. Zároveň mi dochází, že hlasování skončilo, ale já se nezúčastnil. Obě ruce držím před sebou, svírají prázdný kelímek.

 

Posadíme se s Ahmedem ke stolu. Vyndá z kapsy pomačkaný list papíru. Dopis pro pojišťovnu, chce, abych mu v něm opravil chyby. Začnu číst.
U tebe hořelo, ptám se.
Jo, kvůli drátům. Ale nakonec dobrý, žádný strachy, brácho. Trochu brajgl, ale šlo to.
Škrtám některá slova, navrhnu jiné formulace. Po chvíli se Ahmed zazubí, beze slova papír otočí, a já píšu celý dopis znovu.
Táta dojde až k nám, na Ahmeda se pořádně ani nepodívá, jen mu podá ruku. Řekne mi:
Jestli chceš, můžeš se k nám na schůzi stávkovýho výboru přidat. Musíme vypilovat tu řeč na odpoledne.
Hm.
Ticho.
Víš, povídám, já fakt nevím, jestli bych vám tam k něčemu byl.
Cítím, že je zklamaný. Zadrmolí, že jde hlavně o mě, že by mě to třeba mohlo zajímat. Zkrátka jak chci já.
Dík za nabídku, říkám. A abych to vyžehlil, upřesním, že tu radši počkám na ty chlapy, co mají dorazit.
Táta sotva znatelně kývne hlavou, pak se otočí a přidá k ostatním. Dívám se za ním, jak mizí v davu.

Tak jak, brácho, vzal sis dneska trubku? ptá se mě Ahmed.
Nevzal, Ahmede, sem ji nikdy ji netahám.
To je ale škoda. Podle mě je dnešek pro trubku jak dělanej. Všem by to zvedlo náladu. Jsi přece muzikant, nebo ne?
Sakra, Ahmede, povídám s pohledem upřeným na stůl.
Když jsi hrál na mojí oslavě, tak to bylo prima, ne? vede dál svou.
Jasně že to bylo prima, odpovím. Ale tohle je něco jinýho. To s tím nemá co dělat.
Ale jak to, brácho?
Ahmed tomu evidentně nechce rozumět.
A tak je tomu už od toho mejdanu, co pořádal na oslavu svých padesátin. Bylo to v srpnu, udělal u svého kamaráda v zahrádkářské kolonii za věžáky rožnění. A jestli bych tam nepřišel s naším džezovým kvartetem zahrát. Bylo to zvláštní, hrát uprostřed skoro stovky lidí napresovaných na malé oplocené zahrádce, kde to voní skopovou pečínkou. Všichni tancovali až dlouho do noci a Ahmed mě párkrát za noc přišel obejmout. Tenkrát mě slyšel hrát poprvé. Od té doby často připomíná, že moje hraní dělá lidem dobře, že bych měl mít trumpetu pořád u sebe. A během stávky obzvlášť.
Tak to ví čert, já na to. Opřu se mu o rameno a vstanu.
Kam jdeš, brácho?
Jenom tak. Trochu se cournu, než posily dorazí.
Posily? Ahmed se rozesměje.

 

Vydám se v lijáku k halám Jih.
Rázuju si to odhodlaně po širokém, otevřeném place. Dnes vážně není počasí na procházky.
Bezmyšlenkovitě obejdu zleva hlavní tovární budovu, pak pokračuju podél vysoké zdi bez oken až k úpatí návrší. Tady na mě nikdo neuvidí.
Na úbočí haldy tu a tam porostlé trsy plevele se utvořily malé prohlubně. Odevšad crčí voda.
Přejedu si po hlavě vlhkou, upocenou dlaní.

 

Naposledy jsem tady byl v únoru, napadalo tehdy opravdu dost sněhu.
Uprostřed odpoledne jsem odešel z práce a vydrápal se na haldu. Klouzalo to, musel jsem se do svahu pachtit navíckrát. Z vrcholku jsem pak celý zadýchaný pozoroval letiště. Letadlo do New Yorku pomalinku dorolovalo až ke startovní dráze. Díval jsem se, jak vzlétá, dokonce jsem mu i trochu zamával, když mi letělo nad hlavou. Gasp se mi později dušoval, že mě tam seshora fakticky viděl. Tomu tak věřím.
Toho dne byl na palubě letadla do New Yorku i můj kámoš Gasp, vydal se na pohřeb klavíristy Thelonia Monka. Šlohnul svým rodičům pořádný balík, aby měl na letenku.
Když se pak za týden vrátil, vykopli ho z domova a s kapelou jsme potom hráli už jenom Monka. Gasp totiž tvrdí, že nemá cenu se namáhat s vymýšlením čehokoli jiného, že by nám ani celý náš podělaný život nestačil, aby nám to znělo, jak má, a nic víc že není potřeba.
Nocleh mu obstarávají holky. Když nic nesežene, přespává u nás, ale táta to zrovna rád nevidí.
Dneska do rozčvachtaného kopce nepolezu. Poflakuju se jen tak kolem, chodím sem tam a v hlavě se mi to mele.
Přemýšlím o tátovi. O tom, jak jsem ho před chvílí nechal uprostřed davu, celého našponovaného kvůli odpolední schůzi. Zkouším si ho představit pak. Jak asi bude vypadat, až dnešek skončí, jak se na mě asi bude u večeře tvářit.
Přemýšlím o téhle haldě, kolem které bych nejradši kroužil až do večera, sám, jen občas by nade mnou přelétlo nějaké letadlo.
Myslím na Gaspa a jeho vymakané aranžmá, kolik práce nás čeká kvůli koncertu 7. prosince v Biplanu. Náš první koncert v opravdickém sále v Lille. Do toho si dokola přehrávám kousky z Well you needn’t, Off minor a ze Straight, No chaser.
Taky myslím na Nadine a Cheta Bakera. A na Ahmeda. A ptám se, copak se jim asi zrovna dneska doopravdy honí hlavou. (Teda hlavně Nadine a Ahmedovi, samozřejmě.)

Koukám, Leopolde, že jsme měli stejný nápad, co?
Otočím se. Asi deset metrů ode mě se proti návrší rozkročí starý Blaise, rozepne poklopec a začne močit.
Máš naprostou pravdu, chlapče, tady to je nejlepší, řekne. V mým věku, když se musí často na malou, máme každej svoje místa.
Vlastně jsem najednou rád, že se mám s kým vrátit dolů, po cestě spolu prohodíme pár slov. U stanů už možná někdo bude, mohli by si nás všimnout a pomyslet si, už je to tak, mládí přebírá štafetu.
Počkáš na mě, Leopolde?
Jo.
Odbyde si svoje a přidá se ke mně.
Tak co říkáš na ten bordel tady, ptá se.
Ani nevím.
Jak to, ani nevím?
Mlčím.
Víš, proč jsem tady já? pokračuje.
Udiveně se na něj podívám.
No abyste se vymočil.
Rozčílí se.
Ale ne proboha! Seš magor nebo co? Proč jsem ve svým věku pořád ještě tady ve fabrice, proč celou tu dobu stávkuju.
Jo, myslím, že to vím.
Tak ven s tím, Leopolde. Pověz.
Povím mu to.
Kvůli mně a vůbec všem mladým jako jsem já. Abychom pozdějc měli práci. Abychom se pořád nenechali od šéfů a akcionářů odírat.
A chápeš to, Leopolde, že jo? Rozumíš tomu?
Jo, rozumím.
No vida! Vidíš, že to víš moc dobře. Tak proč teda říkáš, že nevíš?
Mlčím.
Dojdeme na roh, pokračujeme pěkně vedle sebe přes dvůr ke stanům. Nemluvíme.

Překlad © Irena Czuchová 
Cour Nord, Antoine Choplin © Rouergue, 2010
na iLiteratura.cz publikujeme s laskavým svolením francouzského nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3251x

katalogy

Inzerce