Szczygieł,  Mariusz: Udělej si ráj

Szczygieł, Mariusz
Udělej si ráj

recenze beletrie zahraniční

Polský publicista Mariusz Szczygieł věnoval knihu Udělej si ráj (polsky 2010) opět svému oblíbenému tématu: Češi polskýma očima. Poprvé tak učinil v knize Gottland (polsky 2006, česky 2007), která se u nás dočkala nadšeného přijetí a ocenění. Oproti Gottlandu, který stavěl na příbězích – líčení osudů několika vybraných osobností –, má druhá Szczygiełova kniha vydaná u nás blíže k jeho novinářské práci.

Otče náš, Otče náš... tak kde teda jsi?!
Szczygiel, Mariusz: Udělej si ráj, přel. Helena Stachová, Dokořán & Máj – Jaroslava Jiskrová, Praha 2011, 224 s.

Polský publicista Mariusz Szczygieł věnoval knihu Udělej si ráj (polsky 2010) opět svému oblíbenému tématu: Češi polskýma očima. Poprvé tak učinil v knize Gottland (polsky 2006, česky 2007), která se u nás dočkala nadšeného přijetí a ocenění. Oproti Gottlandu, který stavěl na příbězích – líčení osudů několika vybraných osobností –, má druhá Szczygiełova kniha vydaná u nás blíže k jeho novinářské práci: je to esej kombinovaný s postupy dokumentární literatury, žánrová směs úvah, reportáží, črt z náhodných setkání, reflexí, rozhovorů. Žurnalistu prozrazuje i způsob pointování jednotlivých kapitol, které nepředstírá intelektuální náročnost, aniž by bylo lacině efektní.

Ze života české společnosti Szczygieł vybírá portréty několika osobností: Egona Bondyho, Jana Saudka, Halinu Pawlowskou, Davida Černého, Karla Teigeho. U každé z nich má k zařazení samozřejmě dobrý důvod, ale nepokouší se jejich výjimečnost zobecnit a usuzovat z nich na výpovědi s univerzálnějším, tedy pravdivějším nárokem. Z takových obecnějších charakteristik českého národa ho zajímá například určitá typická česká nechuť k vznešenosti a patosu, rys, který by bylo možné interpretovat jako plebejství – řečeno pokud možno bez hodnotících akcesorních významů: tradice českého biedermeieru, dobrovolného stavění malých soukromých rájů na zemi, sahající od Tylových her v devatenáctém století k fenoménu českého chalupářství o sto let později; tradice Haškova a Hrabalova, nacházející poezii v každodennosti, ale současně pro malost a nedostatek přesahu pranýřovaná osobnostmi, jakou byl Václav Černý. Tady někde, míní Szczygieł, je zdroj české ironie a sebeironie: cituje Vojtěcha Jiráta, podle nějž malý český človíček buď k patosu ještě nedorostl, anebo ho přerostl a dívá se na něj shůry.

A co zajímá Poláka na Češích nejvíc? Inu, zbožnost. Nebo spíš její nedostatek. Povaha a historické kořeny skutečnosti, že my Češi jsme nejateističtějším národem v Evropě, nebo to aspoň o sobě s oblibou tvrdíme (totiž druhý nejateističtější – po Albáncích, dodáváme někdy jakoby bonmoticky; ve skutečnosti mají ovšem větší podíl ateistů ve společnosti například Švédové, jak upozorňuje Szczygieł, takže se lze domnívat, že svou roli tu hraje i autostylizace). Szczygieł nezastírá, že vlažný vztah k náboženským hodnotám je pro něj jako pro Poláka obtížně pochopitelný. Rozdíl mezi mentalitami obou národů vystihuje i název knihy: zatímco Polákům byl ráj dán od Boha jednou provždy, Čech si musí umět a umí svůj vlastní ráj vytvořit. Třeba v podobě toho ráje na zemi, o kterém byla řeč výše; Szczygieła fascinuje, že zatímco hymny takřka všech evropských národů s hrdinským patosem vybízejí k velkým činům, Čech si vystačí s konstatováním, že „zemský ráj to na pohled“. Právě tento rozdíl je vlastní téma jeho tázání po specifikách češství, otázka, které se snaží přijít na kloub.

Před způsobem, kterým to dělá, nelze než smeknout. Neklouže po povrchu, nevystačí si ani s extrapolací vnějškových vjemů náhodně zahlédnutých na cestách na celý národ, ani s generalizacemi již zaběhnutých klišé typu „smějící se bestie“ nebo „Kafka a Hašek“, jak se to často v cestopisných prózách stává. Jeho erudice v českých reáliích bere dech a vyvolává otázku, kdo z českých kulturně či intelektuálně činných osobností by podobné zaujetí a znalosti osvědčil v případě Polska. Můžeme bez přehánění konstatovat, že před sebou nemáme povrchní úvahový cestopis, nýbrž poctivý sociologický a antropologický výzkum, kterému odpovídají i zvolené metody: dotazy či zúčastněné pozorování. Jestliže se Szczygieł pídí po historických kořenech české bezbožnosti, probírá problematický vztah obyvatel českých zemí ke katolické církvi: husitské tradice, Habsburkové, komunistická diktatura – obzvláště o pronásledovaných duchovních a řeholnících a o příslušnících podzemní církve píše Szczygieł s velmi hlubokou úctou. Českému čtenáři se mohou historické vysvětlující pasáže zdát až školometské, ale je třeba nepustit ze zřetele původně zamýšleného čtenáře knihy: máme před sebou knihu psanou Polákem pro Poláky.

Co se týče synchronních příčin české nechuti ke zbožnosti, předkládá Szczygieł čtenáři výsledky svého výzkumu a nechává jej, aby si vybral sám. Ve většině případů se setkává s inteligentními odpověďmi svých respondentů, které mají jedno společné: odhalují naprosté míjení dnešního Čecha s křesťanskou zvěstí. Dojde na zmínky o mizerném mediálním obrazu katolické církve, o které si většina národa pravděpodobně myslí, že je to instituce, která je na světě především proto, aby zakazovala lidem spát, s kým chtějí, případně se u toho chránit proti otěhotnění. Je tu řeč o explozi „alternativní religiozity“ po roce 1989 – Szczygieł tu cituje z jisté knihy o spiritualitě českých „celebrit“, v níž se lze například dočíst, že moderátorka televize Nova Markéta Mayerová (mimochodem, vzpomene si dnes ještě někdo, kdo to byl?) soudí, že dítěti je třeba objednat horoskop hned po narození (str. 124). Podle mého názoru je škoda, že jen v náznacích došlo na poukázání na další stránku již zmíněného čecháčkovství: na hluboce zakořeněnou českou nechuť k autoritám všeho druhu, projevující se na každodenní rovině postojem typu „mně nebude nikdo říkat, jakou rychlostí smím jet v obci (například), neboť to vím sám nejlépe“ a na úrovni institucionální třeba všeobecně přijímaným mediálním spíláním prezidentu republiky – na národ složený ze samých svrchovaných autorit si zkrátka s Bohem Desatera přikázání ani s papežstvím nikdo nepřijde.

Szczygiełova kniha přináší neokázalé, ale o to poctivější zamyšlení o českém národě. Nejsympatičtější na ní je, že její autor nemoralizuje a nepoučuje. Hledí na Čecha jako na příbuzného, kterému chybí něco, co on sám pokládá za samozřejmé, a pídí se po tom, co má tenhle zvláštní příbuzný místo toho. Jestliže se Szczygieł v úvodu ke knize vyznává z „čechomilství“, a dokonce se zmiňuje o jakémsi tajném spříseženstvu čechomilů v Polsku, nemůže jeho českého recenzenta napadnout nic jiného než řečnická otázka, zda se objeví podobně početná a laskavým úžasem zaujatá komunita českých polonofilů. Nejspíš by to stálo za to.

Szczygiel

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 103 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

56%čtenáři

zhlédnuto 4600x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce