Brouk Pytlík na poli literární vědy
Janoušek, Pavel: Lze se vyučit na spisovatele?

Brouk Pytlík na poli literární vědy

Sborník Registr uměleckých výkonů (RUV) je důležitá a záslužná kniha. Jejím cílem je otevřít debatu o metodice hodnocení „výsledků tvůrčí umělecké činnosti“, která by byla srovnatelná s již zavedeným (byť mnohdy kritizovaným) posuzováním výstupů vědeckého bádání. Kvalitu sborníku však bohužel poněkud snižuje studie „Lze se vyučit na spisovatele?“, v níž Pavel Janoušek podává jakýsi heslovitý přehled dějin autorství a výuky tvůrčího psaní.

Pavel Janoušek: Lze se vyučit na spisovatele?, in Zelinský, M. (ed.): Registr uměleckých výkonů, Akademie múzických umění, Praha, 2010, 112 s.

Sborník Registr uměleckých výkonů (RUV) je důležitá a záslužná kniha. Jejím cílem je otevřít debatu o metodice hodnocení „výsledků tvůrčí umělecké činnosti“, která by byla srovnatelná s již zavedeným (byť mnohdy kritizovaným) posuzováním výstupů vědeckého bádání. Miloslav Klíma (iniciátor projektu RUV) i další přispěvatelé si velmi dobře uvědomují, že kritéria hodnocení uměleckých výkonů budou vždy ošidná, zároveň však přesvědčivě poukazují na nezbytnost jejich zavedení – mj. kvůli spravedlivějšímu financování veřejných uměleckých vysokých škol.

Kvalitu sborníku však bohužel poněkud snižuje studie „Lze se vyučit na spisovatele?“, v níž Pavel Janoušek podává jakýsi heslovitý přehled dějin autorství a výuky tvůrčího psaní. Janouškův text přitom zasluhuje soustředěnou pozornost už proto, že jde o jediný příspěvek v této potenciálně přelomové knize, který se věnuje literatuře. Pro jistotu upozorním, že bych mohl být pokládán za podjatého, jelikož vyučuji na Literární akademii, o niž se Janoušek v závěru textu otřel (s. 58). Nebudu proto psát o současném postavení tvůrčího psaní v Česku, ale o tom, jak Janoušek konstruuje a ilustruje své obecnější literárněhistorické a literárněteoretické teze.

Značně vachrlatý je už jeho stěžejní názor, že literatura se „na první pohled“ (jemu ovšem i na druhý, pátý a desátý) „jeví jako aktivita [...] se školní výchovou téměř neslučitelná“ (s. 43). Janoušek totiž ve svém výkladu nekontrolovaně skáče od konstatování zjevných faktů (jako že školy tvůrčího psaní začaly vznikat až ve 20. století) k mnohem dalekosáhlejším tvrzením – např. že literatura se jeví jako aktivita „vzpírající se jakýmkoliv požadavkům na řemeslnou dovednost“ (s. 43) nebo že údajně odedávna převažovalo „pojímání spisovatelství jako neobchodní a neprofesionální činnosti“ (s. 48). Janoušek tedy velkoryse přehlíží jednak nejrůznější minulé básnické školy v užším slova smyslu (staroseverští skaldové, provensálští trubadúři atd.), jednak nesčetné případy, kdy se individuální autoři soustavně připravovali na literární dráhu pečlivým studiem a nápodobou svých předchůdců či současníků.

I z takto vyhrocené, kontroverzní teze by zajisté bylo možné vyvodit inspirativní závěry; autor textu však bohužel tápe i ve vlastních východiscích. Všeuměl Janoušek zkrátka na jednu hromadu přičinlivě snesl poznatky a poznatečky nejrůznějšího původu, ovšem výsledná směska vypovídá především o jeho nepoučenosti takřka ve všech oblastech, po nichž s takovou suverenitou těká.

Teatrolog Janoušek jako „výjimku“ z nekomerčního a neprofesionálního chápání spisovatelství vytýká drama, zvláště prý alžbětinské a zvláště prý (jak jinak) Shakespearovo (proč ne třeba divadlo španělského zlatého věku?). Popleteně ovšem dodává, že i Shakespeare „je vlastně jen výjimkou potvrzující pravidlo, neboť to, co lze říci o Shakespearových dramatech, už vůbec neplatí pro jeho poezii“ (s. 48). To je dost pythická formulace. Co přesně má být ta výjimka a co přesně má být to pravidlo? Chce nám snad Janoušek tajuplně naznačit, že to, co lze říci o Shakespearových dramatech, platí pro poezii Philipa Sidneyho? Nebo že to, co platí pro Shakespearovu poezii, lze říci i o dramatech Christophera Marlowea?

Ve skutečnosti se Shakespeare samozřejmě v daném ohledu od svých současníků nijak neodlišoval. Na básních se totiž v alžbětinské době nedalo vydělat zdaleka tolik jako na divadelních hrách už jen proto, že mnoho lidí zkrátka neumělo číst. Janoušek přitom nepochybně zná zásadní historický význam postupné demokratizace gramotnosti, neboť ji o něco dříve sám zmiňuje (s. 46); problém je ovšem v tom, že jedna část jeho textu leckdy netuší, co k danému tématu říká jiná. Mimochodem: jelikož Janouškův Shakespeare byl „ve své ,literární profesi‘ de facto amatérem bez zvláštního předchozího vzdělání“ (s. 48), lze jen tiše žasnout nad tím, odkudpak do jeho díla naskákaly všechny ty motivy z Ovidiových Proměn nebo postupy renesanční rétoriky.

Literární historik Janoušek se domnívá, že spisovatelé v blíže nespecifikovaném „průběhu dějin“ (tím se myslí před vynalezením počítačů?) používali „pero, inkoust a papír“ (s. 46), a poučuje nás, že „cílem [středověkého] trivia [...] nebylo žáka vychovávat ,na spisovatele‘, tedy k literární osobitosti“ (s. 45). To ovšem není divu, neboť středověké pojetí autorství nemá s moderní představou „literární osobitosti“ mnoho společného. Janouškovo tvrzení je tedy zhruba tak přínosné jako konstatování, že středověcí kovářští tovaryši se neučili vyrábět parní stroje.

Dokladem úporně opakovaného tvrzení, že literatura (prý i ve středověku a renesanci) byla „záležitostí individuálního talentu“, má být dále skutečnost, že „historie pečlivě zaznamenává“, u koho se LeonardoMichelangelo školili v malířství či sochařství, avšak „o tom, že by je někdo vyškolil pro jejich literární tvorbu, nevíme nic, nepochybně proto, že nikdo takový nebyl“ (s. 47). Kdyby ovšem Janoušek příležitostně zalistoval Božskou komedií, hned ve 4. zpěvu by si všiml, s jakou úctou mluví největší básník pozdního středověku (nebo rané renesance) o „krásné škole“ svých předchůdců (Homér, Vergilius, Horatius, Ovidius, Lúkianos), k níž se směl v zásvětí na okamžik připojit. 15. zpěv potom obsahuje ambivalentní epizodu s Brunettem Latinim, jedno z nejpodivuhodnějších setkání učitele a žáka vylíčených v evropské literatuře: Dante nalézá Latiniho v sedmém kruhu Pekla mezi sodomity, zároveň se však k tomuto svému otcovskému mistrovi chová s nesmírným obdivem a láskou.

Literární kritik Janoušek se nerozpomněl na smršť avantgardistických manifestů a antologií; a kupříkladu z T. S. Eliota si patrně nepřečetl ani klíčový esej „Tradice a individuální talent“, takže nejspíš nemá tušení o výrazně „řemeslném“ pojetí autorství, které se odvíjelo od Eliotových (a Poundových) názorů i básnické praxe. Tudíž si zvesela vykládá o tom, že „avantgardní koncepty“ v literatuře 20. století prý „posílily důraz na mimořádnou roli básnické individuality“, kdežto „ve výtvarných uměních a v architektuře se souběžně vrátily k ideálu umění jako řemesla“ (s. 51).

Literární teoretik Janoušek vůbec nezná význam pojmu close reading, jenž označuje jednu z nejběžnějších technik literární interpretace. Tento termín sice nemá ustálený český překlad (mluví se např. o „pozorném“, „pečlivém“ nebo „detailním“ čtení), určitě se však nedá překládat jako „uzavřené čtení“ (s. 55); Janoušek tu zaměnil sloveso close („zavřít“) a stejně psané adjektivum. A když pak mnohomluvně objasňuje, že close reading „míří k vynášení vnějších soudů nad literaturou a k jejímu začleňování do nejrůznějších obecných myšlenkových a sociálních kontextů“ (s. 55), plete si azimut přesně o sto osmdesát stupňů.

Logik Janoušek dokáže vytvořit nejeden podivuhodně zašmodrchaný argument, který se po strašlivém zápolení nakonec zakousne do vlastního ocasu. Autorovi se přitom trochu zamotá třeba i význam slov starýnový: „I [romantismus] si sice hledal svůj ideál v minulosti, nicméně jeho adorace nového (kterým se mohlo stát i to staré: konkrétně gotika) byla do budoucna silnějším a trvalejším impulsem [...]“ (s. 49). I tady lze pochopitelně zhruba odhadnout, co autor patrně chtěl napsat; podstatné ovšem bohužel je, co napsal ve skutečnosti.

Filolog Janoušek soustavně píše adjektivum english s malým e, což je hrubka na úrovni základní školy. Kromě toho také mudruje nad významem neexistujícího anglického slova beletrie (s. 50); z odkazu na Oxford Advanced Learner’s Dictionary přitom vyplývá, že má na mysli existující anglické slovo belles-lettres. Je poněkud trapné to připomínat, nicméně slova při svých cestách různými jazyky nabývají různých významů; českému výrazu beletrie tak v současné angličtině sémanticky nejvíce odpovídá nikoliv poněkud obstarožní slovo belles-lettres, nýbrž výraz fiction (v jednom ze svých významů).

Bohemista Janoušek si při výkladu začasté vypomáhá učebnicovými periodizačními formulkami, takže kupříkladu s příchodem romantismu podle něj nastala doba, kdy „správný umělec nemohl žít rutinně a pracovat jako řemeslník, musel se k dílu životem protrpět.“ To prý „vylučovalo [...] možnost spisovatele k jeho ,poslání‘ vychovávat“ (s. 48–49). Jistěže lze popsat spoustu papíru spekulacemi o tom, k čemu všemu se protrpěl nebo neprotrpěl třeba takový Mácha. Zajímavější nicméně je, že největší český romantik byl zároveň snad prvním novočeským autorem, jehož zápisky bohatě dosvědčují soustředěné a systematické úsilí o spisovatelské sebevzdělávání.

Amerikanista Janoušek si představuje, že americká kultura v prvních desetiletích 20. století „jen z povzdálí sledovala umělecké výboje v Evropě a s nimi spojený kolotoč moderních uměleckých směrů“ (s. 54). Souvisí to prý, bezstarostně práší Janoušek, s „pragmatičtějším charakterem tamní kultury“ (s. 54). Janoušek se tu zjevně stává obětí vlastní myšlenky, že chce-li se člověk stát spisovatelem, stačí mu pouhá „schopnost číst a psát a také přesvědčení, že je schopen prostřednictvím písma něco podstatnějšího sdělit“ (s. 46). Pokud by se nicméně Janoušek o americkém modernismu chtěl přece jen také „něco podstatnějšího“ dozvědět a byl by kvůli tomu ochoten nahlédnout aspoň do anglické Wikipedie, mohl by si pro začátek trochu počíst třeba o E. E. Cummingsovi, Hildě Doolittleové, Robertu Frostovi, Marianne Mooreové, Ezrovi Poundovi, Carlu Sandburgovi, Wallaci Stevensovi nebo Williamu Carlosi Williamsovi (pro stručnost se omezuji na básníky).

Odborník na tvůrčí psaní Janoušek si nedokázal ověřit jméno autora jedné z několika českých monografií věnovaných této disciplíně (Zbyněk Fišer, nikoliv „Fischer“ – s. 57). Ve svém pokusu o mezinárodní srovnání se (po zmínce o moskevském Literárním institutu Maxima Gorkého) víceméně omezuje na USA (přičemž častuje čtenáře plytkostmi typu, že mnozí američtí spisovatelé vystudovali tvůrčí psaní – s. 56). Ani slovo třeba o Austrálii, kde se tvůrčí psaní vyvíjí velice zajímavě, o čemž si Janoušek mohl zadarmo leccos přečíst v kvalitním odborném elektronickém časopise TEXT (http://www.textjournal.com.au). Nebo bližší příklad: je milé, že Janoušek ví, že v roce 1955 vznikl v tehdejší NDR Literární institut Johannese R. Bechera (s. 52). Nicméně pro diskusi o současném postavení tvůrčího psaní ve vysokém školství (ať už v německy mluvících zemích nebo v ČR) má mnohem větší význam nástupnický (a velmi úspěšný) Německý literární institut Lipsko (zal. 1995) i další univerzitní programy tvůrčího psaní v Německu (Hildesheim), Rakousku (Vídeň) či Švýcarsku (Biel).

Závěr je myslím zřejmý: Janouškův text je takřka bezcenný jak literárněhistoricky, tak coby příspěvek do diskuse o hodnocení výsledků tvůrčí umělecké činnosti.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Pavel Janoušek: Lze se vyučit na spisovatele?, in Zelinský, M. (ed.): Registr uměleckých výkonů, Akademie múzických umění, Praha, 2010, 112 s.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Daniel N. Soukup,

Že se Dante s Latinim možná osobně nepotkal, vím – všelijakých zjednodušení je v recenzi víc (přece jen jsem bral v potaz, že iLiteratura není odborné periodikum); nicméně přinejmenším se setkat mohli. A Dante ho zjevně v nějakém ohledu, který byl pro něj důležitý, pokládá za svého „učitele“ (Martin Pokorný by k tomu jistě dokázal říct mnohem víc). Na vypjatě ambivalentní epizodě s Latinim jsem chtěl také ukázat, že (heslovitě řečeno) „proces učení“ a „hluboký prožitek“ vůbec nemusí stát v příkrém protikladu, jak si Pavel Janoušek podle všeho představuje. Především ale děkuji Martinu Pokornému za doplnění; jeho a svoje znalosti Danta rozhodně nehodlám poměřovat, bylo by to velmi pošetilé (o Guinizzellim i o spoustě dalších témat nevím zhola nic). Bez vnějšího popudu bych Danta do odborné diskuse rozhodně nevtahoval. Nicméně nad Janouškovými rozklady o tom, jak si „spisovatelé v dějinách“ (čímž podle všeho míní hlavně středověk a renesanci) jen tak „z vnitřního přetlaku“ psali, mě zkrátka napadlo, že třeba právě Božská komedie se k tématu váže podstatněji než Leonardova a Michelangelova literární tvorba, o níž, nevím přesně proč (něco o ní zrovna četl?), Janoušek v tomto kontextu hovoří. Pokorný má možná pravdu, že do rozmáchlých historických exkurzů je leckdy lepší se nepouštět; nicméně rozumím i Janouškově snaze o takovýto širší záběr. Ten by se ovšem v oblastech, kde člověk není odborníkem, měl opírat aspoň o základní literárněhistorické povědomí. Jinak za tónem své recenze (za sebe bych ho nazval spíš jízlivý než zuřivý) si stojím i po dvou měsících od napsání. Janouškův text totiž podle mě představuje nejen odborný, ale i etický problém, neboť je evidentně plodem zhoubného postoje „sice tomu vůbec nerozumím, ale když je na to grant, tak to napíšu“. Navíc Registr uměleckých výkonů je docela vlivný projekt a kniha; a v takové publikaci může takový text napáchat mnohem víc škody než v nějakém bezvýznamném konferenčním sborníku. A konečně: nevím, jestli bych se s Martinem Pokorným shodl na tom, co vlastně jsou „skutečně podstatná témata“. Jestli mu ale připadá, že všechna spadla pod stůl, tak to opravdu není moje vina; snažil jsem se jen důrazně upozornit na text, který dle mého soudu vůbec neměl vyjít.

Martin Pokorný,

Ex post mne to také napadlo (i když vše lze řešit poznámkou). Leč jako osoba pedagogicky činná jsem uvažoval tak, že by vysokoškolský učitel neměl (bez varování) dávat na síť a do potenciálního dalšího oběhu informaci, o níž (už) ví, že není informací.

Jan Vaněk jr.,

Při vší úctě k p. Pokornému, s jehož závěry lze jen souhlasit, se domnívám, že v jednom bodě se dopouští nepochopení, ano křivdy: Původní stať je zde publikována (byť to u ní není výslovně uvedeno, a možná to redakce měla udělat) jako dokument pro doplnění kontextu polemiky. Zachovat ji v té podobě, jak vyšla tiskem a jak ji přítomný článek kritizuje, včetně všech sporných míst i jednoznačných chyb, není jen správné a poctivé, je to jediné možné; naopak jakékoli dodatečné opravy by byly projevem selfconsciousness, kde není na místě.

Martin Pokorný,

Mno, to je mi tedy patálie. Kolegovi Janouškovi bych doporučoval učinit opožděně, co měl učinit dřív, přejít dvůr k filologům a nechat si vcelku od kohokoli vysvětlit, že poezie nemá s epistémé společno opravdu ani zbla a že vciťovat se do myšlenkových pochodů Martiana Capelly na základě shrnutí z Wikipedie je opravdu riskantní operace. (Dát příslušný odstavec o "close reading" beze změny na síť i poté, co bylo na nesmysly upozorněno, svědčí o sebevědomí, kde není na místě.) Kolegu Soukupa bych upozornil, že k učiteli básnictví se sice Dante v Komedii hlásí, ale je to až v Očistci a jeho jméno je Guinizzelli (zatímco s Latinim se dost možná v životě nesetkal, a pokud se od něj něco učil, určitě to nebyly básnické techniky, Latini, a já to čet, je kolovrátkář), a že je vždycky lepší začít psát až ve chvíli, kdy první vlna zuřivosti opadne. Za třetí: k otázce, zda se spisovatelé dají vychovávat *dneska*, lze disputovat i bez exkurzů. A za čtvrté, když už by nás ta minulost měla zajímat (a měli bychom jeden život nazbyt), je vskutku kupodivu, jak dokonale se ve sporu podařilo přejít mlčením všechna skutečně podstatná témata: co vše spadalo do rétoriky, jak se vyvíjela narativní historie, co všechno se už malé děti naučily v hodinách latiny a řečtiny, co pak výuka národních jazyků jen přejímala, a jak ve velkých zemích fungovala literární kritika, veřejná i vnitronakladatelská.

iLiteratura,

to Jan Vaněk: podařilo se, text je dostupný i u nás.

Daniel N. Soukup,

Pro odpovědi na Janouškovy výhrady odkazuji na svou recenzi. Zde jen několik poznámek: a) Dějinami a teorií tvůrčího psaní se zabývám už několik let, recenzi jsem napsal čistě za sebe (nikoliv za Literární akademii), na své osobní spojení s Literární akademií jsem v textu výslovně upozornil a o současném postavení tvůrčího psaní v ČR jsem se (úmyslně) téměř ani nezmínil. Takže Janouškovo nařčení z účelovosti je čistě účelové. b) V Janouškově článku je spousta do očí bijících hloupostí. Proto jeho nařčení, že jsem ve své kritice postupoval stylem „ber kde ber“, je čistě účelové. c) Samozřejmě si nemyslím, že Shakespeare „prošel výukou tvůrčího psaní“ (co mi to zas Janoušek podsunuje). Zmatky v pojmoslovných a historických východiscích(„škola“, „vzdělání“, „profesionální“, „komerční“) jsou Janouškovy, nikoliv moje. To on podle všeho nezná jiné alžbětinské autory než Shakespeara. A to on z banálního faktu, že „tvůrčí psaní“ vzniklo až ve 20. století, vyvozuje, že předtím se autoři k literární tvorbě nevzdělávali a že jim šlo o jakousi „literární osobitost“. (Že by nečetl ani Curtia?) Proto jsem zdůraznil moment VĚDOMÉHO UČENÍ od mrtvých (Dantova „krásná škola“), ale i od živých (viz skaldové, trudabúři nebo Brunetto Latini, jež Janoušek v článku i ve své reakci velkoryse přehlíží). d) Školy tvůrčího psaní v USA (a souběžně v SSSR) jistě nevznikly „náhodou“, což nijak „nepředstírám“ (upozorňuji mimochodem na celkově konspirativní tón Janouškovy reakce). O dějinách tvůrčího psaní v USA existuje bohatá literatura (to patrně platí i pro SSSR/Rusko, ale o tamější situaci nic nevím). Janoušek ji ale asi moc dobře nezná, když si jen bohapustě vymýšlí cosi o „pragmatičtějším charakteru [americké] kultury“. e) Žádnou „politickou kartu“ nehraji a bývalý východní blok je mi v daném kontextu zcela lhostejný; nechápu, jak na tohle Janoušek přišel. Zmiňoval jsem se jen o tom, že pokud chce Janoušek mluvit o tvůrčím psaní v současnosti, asi by si měl zjistit, že (a jak) se učí i jinde než v USA, v Moskvě, na Masarykově univerzitě a na Literární akademii.

Jan Vaněk jr.,

Jestli má text (soudě dle citací) rozsah ca 15 tiskových stran, třeba by ho mohla vydat sama iLiteratura.

Pavel Janoušek,

Vážený pane Soukupe,
Vaše polemika se mi dostala do ruky poprvé prostřednictvím nejvyššího představitele Literární akademie s tím, že se tato ctihodná instituce musí bránit proti mému zlovolnému nařčení, že tvůrčí literatuře se nelze na žádné škole naučit. Nic takového jsem ovšem nenapsal. Chápu tedy Vaši kritiku jako text čistě účelový, jako snahu diskreditovat toho, kdo se zamyslel nad tím, proč po dlouhá staletí neexistovalo školství specializované na výuku k psaní literatury – a je-li vůbec možné k psaní literatury vychovávat.
Nebudu vyvracet Vaše jednotlivé argumenty, místo toho nabízím, že pošlu obratem celý svůj text každému, kdo o něj požádá, ať si udělá úsudek sám. Upozorňuje však na některé manipulace, již jste se ve své argumentaci dopustil:
a) Sám přiznáváte, že školy tvůrčího psaní začaly vznikat až ve 20. století, ve zbytku textu ovšem předstíráte, že to bylo jen čistě náhodou. A stejnou náhodou asi podle Vás bylo, že k tomu došlo právě v USA, odkud se pak tato idea šířila dále do světa, nejprve anglosaského.
b) Ve snaze mne totálně znectít, interpretujete můj text proti jeho smyslu: ber kde ber. Zatímco já tvrdím, že psali ti, kteří mezi dobré vzdělání, vy kontrujete, tím, že ti, co psali, měli dobré vzdělání. Zatímco já napsal, že dramata byla pro Shakespeara – na rozdíl od poezie – záležitostí komerční, vy říkáte, že se na poezie tehdy nedalo vydělat.
c) Zaměňuje význam slova škola ve smyslu výchovná instituce a škola jako skupina či směr. Stejně zaměňujete slova vzor a předchůdce za slovo učitel (jako ten, kdo přímo učí) a výuku k všeobecnému vzdělání na výši doby za výuku k psaní uměleckých děl. Nebo mi snad skutečně chcete tvrdit, že Homér, Vergilius, Horatius, Ovidius a Lúkianos učili Danta psaní? Myslíte, že Shakespearova znalost Ovidia je důkazem, že prošel výukou tvůrčího psaní?
d) A hodí se vám i karta politická. Vyčítáte mi proto, že jsem si povšimnul, že v  socialistických zemích, tedy v SSSR a NDR, vznikla tendence k tvůrčímu psaní víceméně bez amerického vzoru.

Znovu opakuji, rád pošlu svůj – jinak těžko dostupný text – každému, kdo o něj požádá.

Váš

Pavel Janoušek

PS. Zbyňkovi Fišerovi se za svůj trapný překlep omlouvám