Jakoubek, Marek: Vojvodovo. Etnologie krajanské obce v Bulharsku

Jakoubek, Marek
Vojvodovo. Etnologie krajanské obce v Bulharsku

recenze sociologie

Předmětem této knihy je dnes již neexistující společenství českých evangelíků ve vesnici Vojvodovo v severozápadním Bulharsku. Tato obec byla založena v roce 1900 asi dvaceti rodinami, které z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy opustily českou vesnici Svatá Helena v Banátu.

Jakoubek, Marek: Vojvodovo: Etnologie krajanské obce v Bulharsku, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) ve spolupráci se Západočeskou univerzitou v Plzni, Brno, 2010, 347 s.

Ta kniha se čte trochu jako pohádka, ač jde o seriózní vědeckou publikaci. Etnolog a antropolog Marek Jakoubek v ní čtenářům přibližuje osud dnes už zaniklé krajanské obce Vojvodovo v Bulharsku. Jak známo – čeští evangelíci opouštěli v důsledku pohnutých dějin svou vlast. Odcházeli i do Banátu. A právě ze Svaté Heleny (dnes v Rumunsku) přišli i do Bulharska. Byli to zemědělci, hledali dobrou volnou půdu a po strastiplných peripetiích zakotvili roku 1900 na bezejmenném místě v severozápadním Bulharsku, nazvaném později Vojvodovo. A idylický a současně i baladický příběh začíná…

Díky své víře, píli, pracovitosti a vysoké morálce podařilo se Vojvodovčanům brzo stvořit ráj na zemi, na který se jezdil dívat i bulharský ministr zemědělství a dával pak Bulharům Vojvodovo za vzor. Vypadá to jako malý zázrak, ale v obci se všem dařilo dobře, nebylo chudých, ale nebylo ani výrazně bohatých. Lidé ve Vojvodovu zacházeli jak s půdou, tak se zvířaty vzorně, nic nepřišlo nazmar, všeho se využilo, navíc jak muži, tak ženy byli obdařeni značnou přirozenou inteligencí. Selským rozumem, jinak řečeno, který je vedl, kam napřít pracovní úsilí, jak využít společenské situace, či je nabádal opatřit si na tehdejší dobu vyspělou zemědělskou techniku, v Bulharsku nevídanou a tak obdivovanou. Vzorná byla i samotná vesnice s příkladnou kulturou bydlení a odívání. Jak podle pravítka střižené ulice malebných domků s alejemi akátů a lip, které chránily v létě i v zimě před nepřízní počasí. Uklizené úhledné dvory. Vzorně uspořádané skříně s kroji. Přísný řád každodenního života, jehož středobodem byla náboženská víra a pak tvrdá, ale důmyslně a důsledně rozvržená práce, která končila v sobotu odpoledne. Na základě biblického „šest dní pracuj, sedmý den odpočívej“ se Vojvodovčané v neděli účastnili bohoslužeb a pak zdrženlivě bavili. Nepili, nekouřili, dokonce netancovali, jejich radostí však byl mnohohlasý zpěv převážně náboženských písní. Z kostela krásně naparádění zacházeli často průvodem na železniční zastávku a zpívali. Vlaky tak ve Vojvodovu stály v neděli místo pár minut i půl hodiny a cestující se nemohli nabažit nejen poslechu, ale i pohledu na ty krásné lidi, oblečené „jak motýli“. A pak tu byla běžná venkovská rozptýlení – draní peří, zabijačky, večerní setkání mládeže… Úctu vzbuzuje sousedská solidarita, soudržnost, vzájemná a samozřejmá pomoc ve chvílích dobrých, ale především zlých. Vojvodovčanům se tak podařilo zachovat jak náboženskou, tak etnickou čistotu obce, uchovat si svůj jazyk i životní styl. Šťastně přečkali balkánské i obě světové války. Ránu jim však zasadila změna politického režimu. Aby se vyhnuli združstevňování, přijali výzvu československé vlády k návratu krajanů. Majetek prodali, v jejich dávném a zapomenutém domově je ale čekal smutný osud. Baladický tón se rozeznívá počátkem padesátých let. Nepodvedlo je Bulharsko, které za Vojvodovo řádně zaplatilo, ale naše vláda. Ke svým penězům se nikdy nedostali, rozptýlili se ve staronové vlasti a usadili převážně na jižní Moravě. Svůj v Bulharsku tvrdě vydobytý statut však se jim u nás už získat nepodařilo.

Knihu uvádí osobně laděné vstupní slovo autorova učitele bulharského etnologa, folkloristy a bohemisty Vladimira Penčeva Vojvodovský triptych aneb Pokus o předmluvu. Jakoubek monografii člení do kapitol-etud, pojednávajících o jednotlivých aspektech daného tématu. Začíná dějinami Vojvodova, jehož předstupeň tvořilo vedle již zmíněné Svaté Heleny bulharské místo Sesek. Velmi důležitá a působivá je historicko-religionistická etuda Opominutá dimenze víry vojvodovských Čechů. Víra v Boha byla v života Vojvodovčanů – jak jednotlivců, tak celé vesnice – vždy na prvním místě, ona určovala a podmiňovala vše ostatní. Šlo o celoživotní tvůrčí proces, na němž lidé z Vojvodova poctivě pracovali, a jak uvádí jedna z pamětnic Barbora Čížková, plné hloubky jejího prožívání někdy dosahovali až po mnoha letech. Je absurdní, že ne vždy měli štěstí na duchovní pastýře, ale dokázali si pomoci sami – prostřednictvím laických kazatelů. Vzhledem k tomu, že se řídili biblickým „co do člověka vchází, není hřích, hřích je to, co z něj vychází“, byli však co do kritiky pastorů zdrženliví. Nepomlouvali – ani faráře, ani sebe navzájem. Ustáli i rozkol vojvodovského sboru na metodisty a darbisty, období horního a dolního kostela. Následující lexikální etuda pak pojednává o vojvodovštině – jazyku Čechů z bulharského Vojvodova, přičemž cenný materiál představuje slovníček sestavený Annou Svobodovou, dcerou Vojvodovčanů. Další kapitola se zabývá vojvodovskými náhrobními kameny jako pramenem.

Nejpůvabnější částí knihy jsou osobní svědectví v závěru. Vojvodovo je nejprve nahlíženo očima svých sousedů, neboť ve vesnici žili i Bulhaři. Zajímavé a poutavě literárně zpracované vzpomínky sepsal syn bulharského pastora evangelické metodistické církve, který v obci působil, Božidar Popov. Vojvodovčany nám představuje jako lid bohabojný, bohulibý, Bohem milovaný. Zde spatřuje zdroj nevídané všestranné prosperity těchto Čechů. Neméně dojemná je Historie rodu Čížkových a Karbulových, sepsaná pro potomky již zmíněnou Barborou Čížkovou, pamětnicí Vojvodova, žijící dnes v Mikulově. Jako nejšťastnější etapu svého života vidí mladá léta, strávená v Bulharsku.

Názorný přehled událostí podává Vojvodovské kalendárium. Knihu obohacuje kouzelný dobový fotografický materiál. Je opatřena bohatým poznámkovým aparátem, jmenným a věcným rejstříkem i resumé v angličtině a bulharštině. Kdo by očekával důslednou monografii, vytkne možná autorovi překrývání určitých pasáží, Jakoubek sám však uvádí, že šlo o záměr – jednotlivé kapitoly mohou být nahlíženy i samostatně. Co však u této reprezentativně pojaté publikace zamrzí, je nemálo neopravených „překlepů“ apod., zde nepochybně selhala jazyková redakce…

Co říci na závěr? Škoda, že Vojvodovo nezrodilo nějakou „českou“ Hertu Müllerovou. Tato německá spisovatelka rumunského původu vytěžila ze svých bolestných vzpomínek na dětství a mládí strávené v menšinové vesnici v Banátu látku pro svou literární tvorbu. Kdyby se takto pustila do psaní, dejme tomu, Barbora Čížková, nedosáhla by patrně Nobelovy ceny jako Müllerová, čtení jejích řádků by však bylo nepochybně mnohem a mnohem veselejší i radostnější…

© Ivana Srbková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 109 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 3674x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce