Derdowska, Joanna: Kmitavá mozaika

Derdowska, Joanna
Kmitavá mozaika

ukázka literární věda

Literární antropologie je stále termínem používaným s jistou opatrností, jejímž náznakem mohou být názvy některých článků, v nichž se píše o „možné“, „postulované“, „neexistující“ literární antropologii či antropologii literatury: antropologie literatury je „[…] možná, dokonce nutná, ale pořád ještě neexistující“ (Godlewski 2004). Opatrnější je snad stále ještě mluvit o „antropologii a literatuře".

Derdowska, Joanna: Kmitavá mozaika: městský prostor a literární dílo, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2011, 172 s.

Literární antropologie je stále termínem používaným s jistou opatrností, jejímž náznakem mohou být názvy některých článků, v nichž se píše o „možné“, „postulované“, „neexistující“ literární antropologii či antropologii literatury (srov. např. Rodak 2004): antropologie literatury je „[…] možná, dokonce nutná, ale pořád ještě neexistující“ (Godlewski 2004). Opatrnější je snad stále ještě mluvit o „antropologii a literatuře“, jak to dělali například tvůrci projektu Sonderforschungsbereich 511 Literatur und Anthropologie z univerzity v Kostnici. Jedním z problémů spjatých se zavedením oboru pod tímto názvem je právě otázka jeho přesné terminologie.

Antropologie literatury – terminologická otázka – systematizace
V okamžiku, kdy se tento obor začíná konkretizovat, vzniká otázka, zda se má používat termín antropologie literatury nebo literární antropologie. Terminologicky vzato by se měla „antropologie literatury“ (právě v tomto znění, kde jak antropologie, tak literatura vystupují ve formě podstatného jména) vztahovat k literatuře jakožto k předmětu, analogicky jako v případě příbuzné sociologické vědy – sociologie literatury, která se věnuje bádání o vnějších, většinou mimotextových vztazích literárního díla a jeho tvůrce. V tomto pojetí zachovávají obě entity, antropologie i literatura, substanciální povahu, i když je antropologie literatuře nadřazená samotnou gramatickou formou tohoto termínu. Oproti tomu termín „literární antropologie“ naznačuje, že literatura bude spíše zdrojem inspirace a jedním ze způsobů pojímání zkoumané reality podle vzoru rovněž odvozeného z jedné ze sociálních věd – sociální antropologie. Pokusy o systematizaci těchto terminologických nuancí proběhly už několikrát, ale vzhledem k faktu, že jejich autoři působí ve zvláštních střediscích a společnou diskuzi vedou většinou pouze v rámci národních oblastí, nedospěly ke konsenzu. Bez ohledu na to, kterou ze dvou zmíněných gramatických forem je tento obor pojmenováván (a stává se, že se toto pojmosloví střídá v rámci jednoho textu), jeho možné podoby se dají rozdělit podle toho, jakou funkci v nich má plnit literatura. Níže se pokouším o systematizaci těchto několika možných situací.

1. Literatura jako zdroj antropologického poznání

V první variantě je literatura chápána jako zdroj antropologického poznání. Jde o zmíněný případ interpretace původních literárních (nebo i neliterárních) textů pro potřebu antropologického popisu. Antropologie měla k literatuře blízko už od svého počátku a není novým objevem, že k výzkumu kultur se dají používat kromě materiálních projevů také psané texty, které daná kultura vytvořila. Odedávna se antropologové zabývají legendami, přičemž se zde nemusí pochopitelně jednat pouze o kultury vzdálené, a současná antropologie se věnuje ve stejné míře i kulturám dnešního euroatlantického světa. V takovémto doplňujícím smyslu pojímá literární antropologii mimo jiné Fernando Poyatos, kanadský badatel, který se k takovému označení nového oboru hlásí už od konce sedmdesátých let minulého století, a soudě podle tónu úvodu jeho knihy nebo osobních poznámek začleněných do textu, považuje se i za jeho vynálezce. Tato perspektiva vyrůstá ze striktně antropologických kořenů a literární teorii příliš nereflektuje. V konferenčním sborníku Literary Anthropology Poyatos tímto termínem pojímá interdisciplinární přístup využívající antropologické metody a techniky ke zkoumání literárních textů: „Literární antropologie bude jasně chápána jako antropologické a etnologické vědy, pronikající skrze literaturu“ (Poyatos 1988, s. XIV). Toto vymezení definuje úhel pohledu takto míněného oboru a zároveň je doplněno otázkami: „Jaké informace a perspektivy jsou nabízeny národními literaturami pro kteroukoliv oblast dnes zařaditelnou pod pojem antropologie? Jak literatura doplňuje, uzavírá nebo protiřečí předpokladům týkajícím se kultur? Jaké mezikulturní perspektivy mohou být vyvinuty skrze antropologicky zaměřená studia národních vyprávění (narratives)? Kdy se literární dílo jeví jako jediný existující dokument pro studium jakéhokoliv z výše vyjmenovaných témat?“ (Poyatos 1988, s. XIV). Už během konferenční diskuze, jejíž záznam je také otištěn ve sborníku, měli její účastníci mnohé výhrady zejména vůči příliš pozitivistickému využití literárních textů a tento postup podrobili ostré kritice.

2. Literatura jako téma antropologie

Druhou možností porozumění vědě spojující antropologii s literaturou (spíše ve znění „antropologie literatury“ než ve formě využívající přídavné jméno) je její pochopení podle vzoru sociologie literatury. V takovém případě nadřazená sociální věda (antropologie či předtím sociologie) zkoumá literaturu jako problém sociální, jako kvalitu, která je propojena se sociálními systémy hodnot a kultury, ale také ekonomie či politiky, a zabývá se nejen textovou složkou literatury, ale kupříkladu také knižním trhem či sociální stránkou recepce. Zde „[…] každá z nich [jak antropologie, tak literatura – pozn. JD] vystupuje ve svém mateřském zakořenění a zároveň – vepsána do názvu vzájemného vztahu – odpovídá dříve nastolenému úkolu: literatura je oblast kultury, jejíž podstata má být určena z vnější perspektivy; antropologie je naopak disciplínou, která je schopná tuto perspektivu dodat“ (Godlewski 2004, s. 74). Grzegorz Godlewski ji považuje za nejslibnější možnost nabízenou literární antropologií, přitom ji však dále definuje tak, že zapadá spíše do kategorie využití literatury jako média (viz níže).

3. Literatura jako antropologická technika

Další aspekt propojení literatury a věd o člověku vyplývá ze zmíněného revolučního zjištění, že také antropologický výzkum dostává podobu textu a že antropolog v něm zaujímá roli autora (výstižné je zde vyjádření Bronisława Malinowského, který chce být Conradem antropologie, citace podle Clifford 2000, s. 83). V tomto smyslu je literatura technikou provozování antropologie, která způsobuje mimo jiné to, že antropologie nemůže být už nadále prezentována jako transparentní či „nevinná“ vůči předmětu výzkumu. Antropologie je totiž pojímána jako vyprávění a podléhá „literarizaci“, na kterou se poukazuje hlavně od doby vydání v tomto ohledu zlomových děl Clifforda Geertze Interpretace kultur a Local knowledge (Geertz 2000, 1983) a zmíněného sborníku Writing culture. Antropologická narace však svět nejen popisuje, ale také se nemálo podílí na jeho vytváření. „Interpretativní antropologie“ dává dotyčné realitě význam konstruovaný touto antropologií. Geertz tvrdí, že antropologie má obecně rétorickou povahu a že jejím úkolem je efektivně přesvědčit čtenáře o životnosti vzdálených kultur, což výrazně poukazuje na ideový vztah k pragmatismu typickému pro vědce a teoretiky zařazované mezi postmodernisty, jako Richard Rorty či Stanley Fish, kteří, podobně jako to dělá Geertz v oblasti antropologie, zvýrazňují váhu přesvědčivosti ve filozofickém uvažování či literární teorii (srov. např. Fish 2002). Tím, že se „[…] v sutiny rozpadlo několik rozlišení: mezi kulturou obecně a estetickou praxí, mezi antropologickou a literární interpretací a mezi etnografií a literárním textem jakožto psaným produktem“ (Groden aj., s. 54), k čemuž došlo mimo jiné díky pracím Lévi-Strausse, Geertze a také Victora Turnera, je umožněno přiblížení antropologie a literatury v jejich narativní povaze. Jejich vztah zde vyjadřuje situaci antropologie, která objevila význam informátora a tím i heisenbergovský princip neurčitosti, podle něhož se bádaný objekt mění pod vlivem vědeckého postupu. Takový rozměr propojení literatury s antropologií je proto – jak také poznamenává Godlewski – opět uzavřen v rámci té druhé disciplíny.

4. Literatura jako médium

V této čtvrté variantě literatura plní úkol média, tedy zprostředkovatele poznání toho, co není představitelné jinými způsoby, a pod označením literární antropologie se zde skrývá zkoumání postavení člověka ve světě prostřednictvím studia literatury, kterou člověk vytváří. Je to představa literární antropologie, jak ji pojímáWolfgang Iser. Než se budeme věnovat jeho pojetí tohoto oboru, je potřeba poznamenat, že v oblasti vymezené podobnými otázkami se nacházejí také koncepce jiného německého teoretika Helmuta Pfotenhauera. Přínosné rozlišení mezi oběma koncepcemi poskytuje Lexikon teorie literatury a kultury (srov. Nünning 2006, s. 244), který charakterizuje Pfotenhauerovo pojetí jako zaměřené na konkrétní historický kontext s výrazným předpokladem antropologické sebereflexe („[…] literatura sama sebe chápe jako antropologii sui generis, tedy jako autentický pohled na přirozenost člověka, získaný zkušeností a sebereflexí“, Pfotenhauer In Nünning 2006, s. 244). Jako dokonalý zdroj poznání člověka slouží v tomto případě žánr autobiografie. Oproti tomu má Iserovo pojetí transcendentální ráz a soustředí se více na funkce vytváření fikcí. Nepopíratelná přítomnost literatury v dějinách lidstva rodí základní Iserovo tázání po tom, proč lidé vytvářejí fikce. V tomto pojetí je literární dílo považováno za možný prostor „antropologické epifanie“ a zjevení důležitých rozměrů kultury. Literatura je zde „prostředkem artikulace lidské subjektivity“, dynamickou relací s lidským, aktuálním světem, skrze níž by subjekt nahlížel do smyslu své existence. Jak píše Anna Łebkowska, „[…] antropologická perspektiva pro literární vědy by měla vytěžit z literatury literární antropologii“, odchytit antropologické funkce literatury, směřování k pochopení člověka, k interpretaci světa, subjektu, odlišnosti, její schopnosti přesahování kognitivních systémů dané kultury (Łebkowska 2007, s. 23). Tento typ literární antropologie a s ním spjatý interdisciplinární přístup a jeho opodstatnění by zde měly být rozvedeny podrobněji.

Literární antropologie Wolfganga Isera
Otázek literární antropologie seWolfgang Iser dotýká v několika textech, v nichž se zamýšlí nad zvláštním současným postavením literární teorie, zejména v době po zkušenostech dekonstrukce, kdy se mění povaha a status literárního textu jakožto uměleckého díla. Ptá se v nich mimo jiné po důvodu existence literatury a po tom, co literatura dokáže říct o světě víc než toho přinášejí výsledky studia historie, sociálních věd nebo filozofie. Klade si otázku, co literatura odráží jako „zrcadlo reality“, co může přidat k poznání nového a odlišného od neliterárních textů. Přestože jsou tyto otázky zdánlivě podobné těm, s nimiž jsme se už výše potkali například v Poyatosově definici antropologie literatury, je potřeba připomenout, že se dotazy kanadského badatele vyznačovaly podstatně silnějším důrazem na etnické pozadí zkoumané reality a se značně menším zájmem pátraly po univerzální teorii či přínosu pro literární vědu, než je tomu v případě problematizace provedené Iserem. Odpovědí, kterou Iser nabízí, je domněnka, že literární produkce odpovídá čistě antropologické potřebě vytváření fikce a rozpoznání světa.
Iser vychází z předpokladu, že proces interpretace je spjatý s vědou o člověku, a tím se také literatura pojí s aktivitou poznávání a výkladu reality. Literatura je tedy jedním z hlavních způsobů, v nichž se projevuje tendence člověka interpretovat aktuální svět, a literární dílo zde plní funkci média, tedy zprostředkovatele reality. Jak opět výstižně poukazuje Nünning, pro Isera „[…] literární díla spíše inscenují vztahy a interakce v podobě ‚fantasmatických figurací‘ mezi lidskými dispozicemi a konkrétními danostmi, a to takovým způsobem, že tyto danosti neustále přesahují“ (Nünning 2006, s. 254). Podle Isera je smyslem fikce poskytnutí možných náhledů do světa, a jejím základním posláním poskytnout člověku specifický instrumentář k tomu, aby se mohl rozvíjet.
Iser se také výrazně staví proti praxi přejímání metod antropologie pro použití na literárním materiálu, jak to bylo nabízeno v několika výše popsaných případech spojování těchto dvou oborů. Systémy interpretace vypracované mnohými odvětvími antropologie nemají podle něho adekvátní vztah k literatuře: „[…] je jisté, že antropologický přístup k literatuře by si neměl vypůjčovat svůj deskriptivní systém nikde jinde. Pokud tak činí, degraduje literaturu na ilustrativní doplněk (foil) pro zvolené předpoklady, jak se to často stává, když je literatura používána jako ilustrace psychoanalytických principů“ (Iser 1993, s. xii). Kdyby se takto samotný antropologicko-literární výzkum omezil na hotové metody an tropologie, zapadl by do pasti, kterou se sám snaží odhalit a reflektovat, a uzavřel by se do uvažování podle ohraničujících kategorií.
Aby se tomu literární antropologie vyhnula, Iser jí klade za úkol vytvoření nové heuristiky lidské sebeinterpretace skrze literaturu. Měly by v ní platit dva principy – nebude odvozena z jiného oboru a současně bude napojena na takové lidské konstanty – které jsou také základními složkami literatury. Tyto podmínky splňují podle Isera kategorie fiktivního a imaginárního, které hrají roli v antropologickém smyslu a v lidské konstituci, ale také v literatuře. Běžné rozlišení fiktivního jako záměrného a imaginárního jako spontánního je podle Isera nedostačující, fiktivní a imaginární jsou navíc součástí nejen literární produkce, ale také každodenního světa a literatura jako médium kombinuje obě tyto složky. Fikce je v tomto systému „operačním módem“, vědomím zasahujícím do existující verze světa, je to akt překračování hranic, který zdvojuje svět. Imaginace je naopak neaktivním potenciálem, který může být aktivován subjektem, vědomím nebo psýché, případně sociohistorickými podmínkami. Imaginace nemá vlastní intencionalitu. Fiktivní mobilizuje a aktivuje imaginární, a obě složky se stávají vlastními vzájemnými kontexty, mezi nimiž se odehrává nikdy nedourčená hra, k níž se připojuje také samotná interakce. Fiktivní „zkoumá“ to, co je nevysvětlitelné a nedosažitelné jinému poznání, „obyčejnému“ pojetí světa, to, co je „nepředstavené“. Fiktivní „pobízí“ to, co není reálné, aby zobrazovalo to, co reálné je (srov. Iser 1989b, s. 240). Tímto právě přesahuje vědecké a mimoliterární poznání a běžný jazyk. Ve svém diskurzu se tedy Iser nepozastavuje nad starou dichotomií fikce vs. realita, ale dělá z této dvojice trojúhelník zahrnující fikci, aktuální svět (realitu) a imaginaci, a k tomu klade velký důraz na samotné vztahy mezi nimi. Oproti tradici recepční kritiky se soustřeďuje nejen na roli čtenáře, ale také na vzájemný vztah a výměnu mezi dílem a jeho recipientem.
Literární antropologie zkoumající tyto procesy by podle Iserova pojetí mohla být slibným přínosem k vytvoření obecné kulturní teorie a zároveň jejím výchozím bodem. Tím, že by byla sdílena více interpretačními humanitními obory, by také přispěla k interdisciplinárním diskuzím. Zároveň by měla být pokusem o prolomení krize interpretace nastupující po dekonstrukci, která popřela možnost souvislého výkladu literárního textu. A možná proto se vůči ní mohou rodit výhrady, jaké formuluje například Godlewski, který jí vytýká používání antropologické perspektivy pouze jako způsobu „[…] galvanizace tradiční literárněvědné tematiky a osvěžení jazyka jejího popisu“ (Godlewski 2004). Sám Iser si však všímá ohrožení, které nese příliš zjednodušený přístup k těmto otáz kám: „Ve chvíli, kdy literární antropologie prezentuje své objevy jako antropologické konstanty nebo opisuje svou heuristiku z jiných antropologicky orientovaných oborů – zejména psychoanalýzy – zahaluje tím, pokud ne úplně zatemňuje, stav zkoumaných problémů“ (Iser 1989b, s. 265). A dále konstatuje: „Literatura se zdá modifikovat antropologické předpoklady do té míry, že vycházejí najevo jeho jinak skrytá specifika. Z tohoto důvodu ji nestačí vystavit hotovým pojmům kulturní antropologie, určeným pro výzkum struktur archaických civilizací. Vyžaduje místo toho svoji vlastní heuristiku, která nám umožní odpovědět si na otázku: ‚Na co potřebujeme fikci?‘“ (Iser 1989b, s. 265). Odpověď na otázky týkající se lidské potřeby vytváření fikcí může poskytnout „text jako místo pro hru“ (Iser 1993, s. xiv), kde je hra mezi fiktivním a imaginárním neustále otevřená vlivům historie. Fikce slouží jako doplnění reality tak, že zkouší „možné“ situace, „možné světy“, a tím dourčuje lidskou situaci. Vytváření fikcí je způsobem rozšiřování sebe sama (proto je pro Isera literární antropologie extenzionální, srov. Nünning 2006, s. 255). Literatura jako předmět zájmu antropologie má smysl proto, že je z tohoto pohledu literatura sama o sobě antropologií, sama dokáže zachytit neopakovatelnou a nezaměnitelnou lidskou zkušenost.

© Joanna Derdowska

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.