Derdowska, Joanna: Kmitavá mozaika

Derdowska, Joanna
Kmitavá mozaika

recenze literární věda

Vše podstatné, co k obrazu města v literatuře dokáže současná literární věda nabídnout, shrnuje, reflektuje a domýšlí tato monografie Joanny Derdowské. Teoretické podněty jsou v knize na konkrétních literárních dílech nejen ilustrovány, ale i dále promýšleny. Kniha tak nabízí i celkem zřetelný "příběh" města z hlediska podob jeho zobrazení v moderní české literatuře.

Derdowska, Joanna: Kmitavá mozaika: městský prostor a literární dílo, Pistorius & Olšanská, Příbram. 2011, 172 s.

Když roku 2006 vydala bohemistka, socioložka a překladatelka Joanna Derdowska (1980) svoji knihu Praskie przemiany: Sacrum i desakralizacja przestrzeni miejskiej Pragi, věnoval jí rozsáhlou a velmi pochvalnou recenzi sám klasik české sociologie Miloslav Petrusek1. O knize psal, že se vyznačuje mimořadnou hutností a že „věcnost a poučenost – až minuciózní“ jsou pro Derdowskou přiznačné. Poté, co mezitím autorce vyšly dva české překlady do polštiny (J. Rudiše a M. Viewegha), letos byla publikována její literárněvědná studie Kmitavá mozaika: městský prostor a literární dílo, pro niž platí tytéž charakteristiky, které Petrusek přisoudil její knize o Praze. Autorka postupuje velmi systematicky: začíná obecně od antropologie literatury (s výjimkou hesla v Lexikonu teorie literatury a kultury : koncepce – osobnosti – základní pojmy je to zatím jediný obsáhlejší text o této problematice), dále přibližuje jednotlivé přístupy k fenoménu města coby předmětu zájmu interdisciplinárních urban studies, a až pak přechází ke konkrétním literárním textům, které ovšem stále zasazuje do širokého antropologického kontextu (takže například Eliadova slova o tom, že transcendentní prostor může mít nekonečné množství „středů“, dává do souvislosti s citátem z knihy Praha od Petra Krále o tom, jak byl ve strašnické zahrádkářské periferii „ve středu ticha“, a proto jaksi i „ve středu Prahy“). Jak autorka zdůrazňuje, hlavní důraz je kladen na zkušenost města a její literární reprezentaci. Literatura přitom nemá „sloužit k poznání stavu společnosti“, naopak „znalosti o stavu společnosti mají posloužit lepšímu pochopení literárních obrazů městského prostoru“.

Zatímco se v části obecně urbanistické objevují jména celé řady světových teoretiků jako M. Foucault, Henri Lefebvre, Vladimir Toporov či Michel de Certau, přičemž autorka pracuje s texty, z nichž mnohé nebyly přeloženy do češtiny, v části „literární“ se Derdowska převážně zabývá texty převážně soudobých českých beletristů. Tematicky mezi nimi asi převažuje opět Praha, čímž Kmitavá mozaika navazuje na knihu zmiňovanou v úvodu. Praha sama ovšem tentokrát pro autorku není příliš důležitá: není totiž podstatné, jestli zdrojem prožitku bude Los Angeles, Praha nebo ostravská periferie, „práce imaginace způsobuje, že se tyto zdánlivě nesrovnatelné lokality stávají v antropologickém významu příbuznými“. Je přitom otázka, jestli její propojování velmi odlišných textů není někdy až příliš odvážné či dokonce násilné, třeba když mytický archetyp města jako způsobu propojení pozemského a nebeského řádu hledá v Rudišově Grandhotelu. Z něj autorka cituje tyto řádky: „Byl večer a já se díval dolů na město. Napadlo mě, že to možná není město, ale převrácené nebe. Možná dole nesvítí domy, ale hvězdy utopené v jezeře, ve kterém jsem utopený i já, a proto nemůžu ven.“ I když podle mne jde v tomto konkrétním případě spíše o variantu narcisovského tématu, kterému se v knize autorka také věnuje, celkově je při hledání analogií a možných spojitostí velmi vynalézavá a nápaditá.

Cenné na knize Joanny Derdowské je především to, že nemá jednu tezi, kterou by se snažila čtenáři vnutit, ale naopak město představuje ve vší jeho proměnlivosti a protikladnosti. Město totiž podle ní může být současně vystiženo prostřednictvím velmi „kontrastních charakteristik: být reprezentací řádu (urbanistické utopie), ale i chaosu (pnutí k rozpadu, metafory nemoci). I městský labyrint může symbolizovat vnější vnucený řád, ale zároveň může být nebezpečným a živelným bludištěm". Podobně podle autorky není možné jednoznačné oddělení prostoru města a venkova: mizející hranice mezi městem a ne-městem, vznik hybridních prostorů, to všechno zpochybňuje weberovskou definici města založeného na fortifikační funkci opěvnění vůči vnějšímu světu. Řád a chaos, dobré a zlé, město a periferie, civilizace a příroda jsou tak podle Derdowské „různými manifestacemi téže mnohovýznamové a komplexní entity, urbánního prostoru“.

Při pročítání této knihy (a zvláště při procházení závěrečného seznamu literatury, který má 15 stran) si zájemce o kulturní dějiny města bolestně uvědomí, jak málo toho u nás o tomto tématu zatím vyšlo (i s vědomím toho, že autorka neuvádí zdaleka všechny české autory a publikace věnující se této problematice, vybírá si zřejmě jen ty pro ni relevantní, jako S. Komárka, Iva Purše či L. Šerého). Zároveň ale čtenáři může být malou útěchou, že ve své hutnosti, obsažnosti a myšlenkové bohatosti Kmitavá mozaika tuto mezeru alespoň částečně zaplňuje. Jako by se totiž autorce podařilo do jedné knihy vtěsnat malou knihovničku, což ovšem klade na čtenáře zvýšené nároky a je potřeba ji číst více než jednou.

1.http://sreview.soc.cas.cz/uploads/4d7e2d5704aa460edbb4b40680bfa21244517e33_REVPetrusek2009-2.pdf zpět 

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 25. 6.
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce deníku

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 71 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 3212x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce