Žadan, Serhij: Big Mac

Žadan, Serhij
Big Mac

recenze beletrie zahraniční

Impulsem a společným jmenovatelem všech osmi povídek shromážděných v souboru s názvem Big Mac je cesta. Být na cestě znamená nenechat se spoutat místem ani konvencemi, a udržet si tudíž alespoň nějakou míru vnitřní svobody. Žadanovy povídky mají v lecčems blízko k textům autorů z okruhu americké beat generation – jejich naladění však není beatnicky „blažené“, ale spíše chmurné.

Hymnus na počest outsiderů sjednocené Evropy
Serhij Žadan
: Big Mac, přel. Miroslav Tomek a Alexej Sevruk, Fra, Praha, 2011, 162 s.

Impulsem a společným jmenovatelem všech osmi povídek shromážděných v souboru s názvem Big Mac je cesta. Představuje symbol svobody, nespoutanosti a „neopakovatelnosti existence”, je to stav, kdy člověk žije plnohodnotý život – ale také prostor pro anarchistickou vzpouru vůči institucím, bohatsví a pravidlům většinové společnosti. Být na cestě znamená nenechat se spoutat místem ani konvencemi, a udržet si tudíž alespoň nějakou míru vnitřní svobody. Žadanovy povídky mají v lecčems blízko k textům autorů z okruhu americké beat generation. Kromě zmíněného tématu cesty a opovrhování konvencemi je to třeba úloha hudby, mimo jiné i jazzu („Big Mac" je ostatně název skladby od jazzového hudebníka Buddyho Riche) a také záliba v líčení svérázných existencí, které naplňují autorův ideál o oravdovém životě. Pro Jacka Kerouaca byl takovou postavou Neal Cassady, pro Žadana v Big Macu třeba alkoholik a poloblázen, jenž si říká John Lennon, nebo problémový spolužák Bernie: „Víš, když si pomyslíš, koho konkrétně jsi během svého života potkával, tak se ti zdá, že tě někdo úmyslně dával dohromady s nejlepšími občany téhle divné planety, budu jednou děkovat nebesům za to, že jsem měl příležitost bavit se s takovým množstvím oblud a smolařů, jsem si jistý, že nikdo jiný nemluvil s tolika outsidery, kteří, když se nad tím zamyslíš, jsou solí našeho dotacemi a nesplněnými závazky rozdrásaného života...“

Zásadní rozdíl mezi Žadanem a beatniky ovšem spočívá ve skutečnosti, že naladění povídek není beatnicky „blažené”. Jejich hrdinové nejsou bezstarostní hejskové opovrhující maloměšťáky – jsou to spíše zachmuření outsideři, kteří odmítají roli poslušného občana a vzpírají se konzumnímu způsobu života. Jejich vzdor je tragičtější, poznamenaný zkušeností s komunistickým režimem. Ať už s tím sovětským, nebo třeba československým.

Autorský vypravěč se v rámci povídek pohybuje prostorem mezi Vídní a východoukrajinským Donbasem a nejčastějšími kulisami povídek jsou nádražní haly, koleje, dálniční výpadovky, benzinové stanice a autobusové zastávky. Na svých cestách potkává svérázné postavy, „melancholické romantiky“, jež popisuje se sympatiemi a nostalgií – i když ne bez ironie. Je nejčastěji pouhým průvodcem a zprostředkovatelem jejich příběhů – ale zároveň včleňuje do textu vlastní úvahy, vzpomínky na mládí prožité v době, kdy se rozpadal SSSR, ale třeba i reflexe stavu současné Ukrajiny a ukrajinské společnosti. Tyto autorské pasáže dodávají někdy až suše popisným textům, jejichž struktura je tvořena především dialogy, lyrické, filozofické a sociálněkritické ladění, a jsou nositeli často melancholického (Berlín, který jsme ztratili) či nostalgického (Witold aneb Mé noční můry) zakončení příběhu. Autor se v těchto pasážích stylizuje do lidového, plebejského vypravěče (časté oslovování čtenáře formulacemi „víš, co myslím“, „rozumíš“, „chápeš“), chrlícího slova a věty ve strhujícím proudu – podobně jako je tomu například v posledním románu Martina Ryšavého Vrač. Mezi vším tím slovním materiálem navíc občas probleskne hlubší reflexe, jakési životní moudro, k němuž autor prostřednictvím svých zážitků a pozorování na cestě dochází. Patos těchto „životních pravd“ je však často srážen notnou dávkou ironie – například následující myšlenky napadají vypravěče při vykonávání potřeby na toaletě: „(…) když začnou hrát Big Mac, ukáže se, že všechno je tak, jak má být, a všichni chápou, že život je úžasná a tajemná věc, že dokonce i když se přiblížíš až na jeho okraj a skoro se už dotýkáš jeho tuhého a chladného povrchu, stejně nejsi ani o píď blíž tomu, abys mu rozuměl, neboť tohle porozumění neexistuje kvůli tomu, aby ho odhalovali takoví zabedněnci jako ty, ono existuje prostě proto, aby ti bylo dobře.“

Střet patosu a sarkasmu je pro Žadanovy povídky charakterisický. Vypravěč líčí své hrdiny snad až s jakýmsi sentimentem, ale zároveň si je vědom jejich – a současně i vlastní, protože sám sebe považuje za jednoho z nich – ubohosti a směšnosti. „(…) no ale jak bych vypadal, kdybych zpíval hymnus a pronesl řeč na počest všech outsiderů sjednocené Evropy: v mokrých šatech uprostřed tmavé místnosti, kde vládne husté a chladné ticho, pach vody, jež příliš dlouho stojí ve vázách na květiny, a keramické krucifixy visí na pustých zdech?“ Přes tuto záměrně groteskní pozici, do níž se autor staví, je Big Mac právě taková řeč na počest všech, kdo jsou v dnešní době ještě schopni žít svobodně. Je to řeč levicově intelektuální, a přesto prostá a autentická.

© Markéta Kittlová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 116 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 3788x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce