Young, William Paul: Chatrč

Young, William Paul
Chatrč

recenze náboženství

Slovník, jímž se Youngův trojjediný Bůh vyjadřuje, sahá od výraziva firemních personalistů (jako když Taťka o sobě prohlašuje: "být Bohem má určité výhody; po celou svou existenci zažívám naplnění..., jedna ze zaměstnaneckých výhod toho, že Já jsem Mnou") až k příručkám pozitivního myšlení. Celkově na mne autorovo líčení ideálního, božského "společenství lásky" působí místy rozpačitě až trapně.

William Paul Young (ve spolupráci s Waynem Jacobsenem a Bradem Cummingsem): Chatrč, přel. Šárka Kadlecová, Praha, Knižní klub, 2009, 256 s.

„Ač se jedná o příběh tragický, dá se říct, že stejně jako hlavního hrdinu i mě kniha posílila a navždy poznamenala“… „Mě taktéž nadchla a taky sem ji bral s rozpaky a strachem. A to jsem osmnáctiletý chlapec.“ Tato a podobná svědectví postupně připojují jednotliví čtenáři na distribučních webových stránkách věnovaných románu Chatrč od Kanaďana Williama Paula Younga. Tento světový bestseller česky vyšel už roku 2009, psal o něm tehdy na jedné straně třeba Pavel Mandys (dost ironicky) a na straně druhé evangelikální teolog Dan Drápal (velmi vstřícně), do širšího českého čtenářského povědomí se ovšem začíná zřejmě dostávat teprve nyní (všechny nadšené ohlasy na portálu Kosmas jsou až z tohoto roku).

Kniha vypráví příběh Macka, jehož dcera je v průběhu rodinného výletu unesena a při policejním pátrání se najdou jen její zakrvácené šaty a stopy, které vedou ke stále nedopadenému sériovému vrahovi malých dívek. Několik let po oné tragické ztrátě nalezl hrdina v poštovní schránce podivný vzkaz: výzvu, aby přišel do chatrče, v níž se našly stopy po zmizelé dcerce. Po určitém váhání se Mack rozhodl se do chatrče vydat. Když po útrapách k horské chatrči dorazil, čekalo ho zklamání. V chatrči nebyly žádné známky, že by ho tam někdo čekal. Když se zklamán vracel k autu, zaparkovanému značný kus cesty od chatrče, všiml si, že se zimní příroda náhle mění. Rozhodne se, že se k chatrči ještě jednou vrátí. Chatrč náhle není polorozpadlá, ale krásně zařízená a Allen v ní nalezne tři osoby, jimiž jsou buclatá černoška, nepříliš vzhledný třicátník a křehká Asiatka Saraju. To už hrdina začíná cosi tušit, a když se jich zeptá: „Který z vás je Bůh?“ a všichni tři současně odpovídají: „Já“, Mack poznává, že jde o Nejsvětější trojici, tedy že černoška je Bůh Otec (nechá si od Macka i ostatních říkat Taťko podle toho, jak si pro sebe Boha přejmenovala Mackova manželka), muž Ježíš a Saraju je Duch svatý. Boží trojice pak postupně Mackovi pomáhá smířit se se smrtí dcery, takže hrdina nakonec odpouští i jejímu vrahovi. Když pak chatrč opouští, poznává, že nešlo o pouhý sen, protože díky hmotnému znamení, které Duch svatý udělá na místě uložení nezvěstných pozůstatků jeho dcery, je pak tělo skutečně nalezeno (a díky tomu je vypátrán i vrah) – zadost se tak dostane jak hrdinovu duchovnímu vývoji, tak světské spravedlnosti.

Autor se snaží celkovou prezentací čtenářům sugerovat, že nejde o vymyšlený příběh, ale o skutečnost. Soudě z reakcí se zdá, že mnozí čeští čtenáři knihu tak i vnímají, a podle mne to nejsou jen ti, které Chatrč zastihne „v nějaké slabší chvilce“, jak tvrdí Mandys. Téma vraždy dítěte, hledání viny, smíření a odpuštění jsou sama o sobě nabitá emocemi, a tak je plně pochopitelné, že tato kniha může přinášet zážitek zdaleka nejen umělecký. Celkově jde o knihu tlumočící formou beletrie tradiční náboženské pravdy. Výjimkou je snad pasáž, v níž se Ježíš v duchu slavného Dostojevského textu o Velkém inkvizitorovi přiznává ke své nechuti k institucionalizovanému náboženství, protože to společně s politickými a ekonomickými systémy buduje „lidmi vytvořenou trojici teroru, která pustoší Zemi a oklamává ty, na nichž mi záleží“, což znamená jakousi až ďábelskou opozici ke skutečné Boží trojici (pokud Dan Drápal knize vytkl jako jedinou věc to, že se v ní autor ani jednou nezmiňuje o satanovi a démonech, pak jsou zřejmě podle Younga implicitně přítomni právě v těchto světských institucích, i když ty za vraždu jeho dcery jistě nemůžou).

Právě ztvárnění Trojice je ale na knize asi nejzajímavější. Teoložka Mireia Ryšková, proděkanka Katolické teologické fakulty UK v Praze, v této souvislosti dokonce napsala: „Máme mnoho teorií o vnitřním životě Nejsvětější Trojice, jež jsou však tak abstraktní, že si pod nimi málokdo něco, natož někoho představí. Většině lidí to vůbec nic neříká a pro jejich život to také nic neznamená.“ Young oproti tomu podle Ryškové ve své knize nabídl „obraz plný pohody, porozumění, soucitu a pochopení. Obraz takového Boha, po němž lidské srdce opravdu touží. Boha, do jehož života v trojici jsme s hlavním hrdinou vtaženi. Osobně jsem zatím lepší obraz či podobenství o Boží Trojici nenašla.“ V čem je tedy Youngův Bůh tak výjimečný? Bůh Otec coby černoška není tolik zvláštní: „politicky korektní“ německé a anglické překlady bible poctivě překládají začátek otčenáše slovy „Naše Otče i matko v Nebi“ a Ježíš je v Africe často znázorňován s černou kůží, najdeme přitom i mnohem nápaditější podoby, než je ta Youngova, a to i v české literatuře, třeba Jan Křesadlo nechává v knize Dvacet snů ukřižovat gorilu jako druhé vtělení Krista coby symbol smíření církve s darwinismem, jiné Boží inkarnace mají zase svojí podobou blíže k mimozemšťanům, jako v románu Mefitis od Martina Komárka (stranou můžeme nechat spíše trapný pokus B. Polívky, který se snažil znázornit v „přímém přenosu“ Boha Otce plodícího Syna). V souvislosti s pojetím Boha jako čehosi na způsob „multikulturního společenství“ je možné připomenout ještě tezi Tomáše Halíka (vycházející z konceptu indického teologa R. Panikkara), že tajemství Trojice zahrnuje všechna světová náboženství: víra v jediného Otce islám a židovství, víra v Ježíše křesťanství a víra v Ducha svatého hinduismus.

Pozoruhodnější je slovník, jímž se Youngův trojjediný Bůh vyjadřuje: škála sahá od výraziva firemních personalistů (jako když Taťka o sobě prohlašuje: „být Bohem má určité výhody; po celou svou existenci zažívám naplnění…, jedna ze zaměstnaneckých výhod toho, že Já jsem Mnou“) až k příručkám pozitivního myšlení (to když Ježíš a Taťka „konají pobožnost“, při které Ježíš drží Taťkovy ruce, líbá je, dívá se mu upřeně do očí a chválí ho). Dalším zajímavým rysem je to, že Youngův Trojjediný vykonává praktické činnosti jako vaření a mytí nádobí (když po jednom vážném rozhovoru o tragédiích v lidském životě hrdina vyznává, že se cítí „tak naplněný“, Taťka odpovídá: „Však jsi taky snědl skoro všechny vdolky“). Taťka dále poslouchá euroasijský funk („je v tom hodně zloby, a musím říct, že k tomu maj dobrej důvod… jsou to jedny z mejch dětí, dohlídnu na ně“, říká Taťka). Nejvýraznějším rysem je pak všudypřítomný a velmi svérázný humor, úsměvy a smích, vetkané do „jakoby“ každodenních situací (jak už bylo naznačeno): od úsměvů , které si jednotlivé osoby Trojice mezi sebou stále posílají, přes poznámky „Není skvělá?“, které provolává Ježíš na adresu Taťky, až po výbuchy smíchu. Jeden zvláště silný zachvátí Ježíše, když se hrdinovi, trochu překvapenému jeho zevnějškem, klidně svěřuje s tím, že ví, jak je ošklivý. „S tím se začal pochechtávat, napřed tiše a zdrženlivě, až se po několika odfrknutích jeho smích prodral na povrch. Bylo to nakažlivé a Mack zjistil, že se nechal někde hluboko uvnitř strhnout. Ježíš se natáhl a objal ho, otřásaný vlastními záchvaty veselí, a Mack si připadal čistší a plnější života.“ V tomto smyslu můžeme knihu vnímat jako exemplární předvedení tezí, které vyslovuje český teolog Ctirad Václav Pospíšil ve své objemné knize Jako v nebi, tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie: „V žalmech prosíme, aby nad námi Bůh rozjasnil svou tvář. Co jiného by mohlo být jasem tváře, ne-li úsměv? Kdyby Hospodin neměl tvář, jak by ji mohl věčně obracet na někoho jiného? Jak by se mohl Hospodin usmívat na člověka, kdyby se věčně neusmíval na svého Syna? Jen vnitřně meziosobně vztahový Bůh může mít tvář a usmívat se.“ Pospíšil také tvrdí, že „Nový zákon je svědectvím o zkušenosti nového života ve společenství lásky Boha Otce, Syna a Ducha svatého“, a citovat můžeme i Tomáše Špidlíka, podle něhož nás dnes „nezajímá Bůh jako příčina světového řádu nebo sjednotitel vznešených idejí, svoji pozornost zaměřujeme spíše na Boha jako osobní bytí v nejlepším slova smyslu“ – právě to chce Young ve své knize popsat, na mne je ale v Youngově knize úsměvů trochu moc.

A autorovo líčení ideálního, božského „společenství lásky“ na mne působí místy rozpačitě až trapně (to lze totiž vyjádřit jen stěží). Autor se v knize podle mne neúspěšně snaží spojit obraz Boha transcendentního s Bohem každodenním, vykonávajícím běžné lidské činnosti, jak ho známe třeba z pohádek o Ježíšovi s Petrem putujících světem, nebo s Bohem lidově černošským (Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, Starej zákon a proroci od Roarka Bradforda) či romským (O Mamě Romě a romském pámbíčkovi. Dvanáct romských přikázání, jak je svým dětem vypravují romské maminky). Romský Pánbůh většinu času prospí, vzbudí se tak jednou za milion let a něco stvoří, třeba oblohu s hvězdami, a zase spí dál, přitom ho máma příliš nekrmí, aby moc nevyrostl. Nosí ho v loktuši, která je kradená, „Pánbůh se ale radši tváří, že o tom neví“. Černošský Bůh se pak podobá spíše kouzelníkovi, který rozhodně není vševědoucí a nechová se jako stvořitel, ale když je to nezbytné, pouze „předvede zázrak a říká přitom kouzelnická slova“, svět stvořil proto, že mu nechutnala kaše a potřeboval do ní trochu víc oblohy, a „nemá rád zelí, ale ukrutně rád cítí, jak se peče maso“. Podobně zlidšťující, „lidové“ pojetí Boha před několika lety proslavila pohádka Anděl Páně režiséra J. Stracha, která byla až překvapivě pozitivně přijata, v jedné z reakcí se dokonce psalo, že „jednoznačně popularizuje křesťanství, a dělá to tak, že jednomu až přijde jako dobrý nápad přehodnotit svůj přístup k tomuto (a tedy i jiným) náboženství“. Z vyšší literatury můžeme připomenout třeba závěr Čapkova Krakatitu, v němž s Prokopem rozmlouvá dědeček, o němž hrdina ví, že je to Bůh Otec, který se ovšem bojí četníků. Youngovy božské osoby nejsou takto omezené (a světských institucí se nebojí, jen vyjadřují velký odstup), ale trochu pak schází motivace ke všem jejich praktickým činnostem. Když se tedy Mack ptá, proč Ježíš, když je Pánem stvoření, chodí chytat ryby a proč jim prostě nepřikáže, aby skočily do jeho loďky, on přiznává, že Pánem sice je, ale „co by na tom pak bylo zábavného“?

J. Škvorecký v souvislosti s knihou Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti správně poznamenal, že i v „civilizované“ Evropě je uctivě neosobní poměr k biblickým příběhům a jejich hrdinům něčím poměrně novým a nedávným, středověk „uměl tyto historie velmi živě zpracovávat a tam, kde toho kvůli kontrastu bylo třeba, oživit jejich děj dosti nezávazným humorem“. Kniha Chatrč sice navzdory všem úsměvům zůstává až smrtelně vážná (vždyť je v ní smrt ústředním tématem), souhlasím ale s Ryškovou, že přináší živý obraz konkrétního, osobního Boha, který je pro mnohé stále přitažlivý (moje kritické poznámky nemohou a ani nechtějí zpochybňovat osobní svědectví jednotlivých čtenářů citovaná v úvodu). Reakce na knihu ukazují, že ne každému stačí koncept neosobního Boha jako „hlubiny bytí“ či „Vesmírného objednávkového servisu“, ne každý přijímá tezi biblisty Richarda Elliotta Friedmana z jeho knihy Mizení Boha, že se „postupným zráním lidstva Bůh mění z Boha-osoby na Boha kosmického“. A také obecně neplatí to, co napsal Jaromír Blažejovský právě v souvislosti s filmem Anděl Páně, že totiž „aby Bůh mohl být brán vážně, musí zůstat neviditelný a nezobrazitelný“ – to platí jen pro skeptické intelektuály.

© Jan Lukavec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 73 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

50%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 5781x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce