Preston, Douglas: Kráter

Preston, Douglas
Kráter

recenze sci-fi

Bez hranic není vzdor slibným premisám ani čistá sci-fi, ale není to ani high-tech thriller, ani čistý akční román. Je tam od každého trochu, protože více by vyžadovalo nejen hlubší způsob zpracování, ale i větší soustředění čtenáře.

Beze dna a bez hranic
Douglas Preston: Kráter, překlad Petr Kovács, BB art, Praha, 2011, 374 s.

Hranice ten kráter v americkém státě Maine náhodou má. Je přesně tak velký, jak má být velký kráter po dopadu malého asteroidu. Je ale skutečně bezedný, takže nalézt nebeské těleso a prodat je na eBayi, jak zamýšlí jedna z hlavních hrdinek románu, nelze. Asteroid totiž není k nalezení. A víte proč?

Protože to nebyl vůbec žádný asteroid, ale černá díra, co zasáhlo Zemi. A víte, proč se u mainských protinožců někde mezi Kambodžou a Vietnamem těží v podivném dole naprosto neznámé drahé kameny mající jen jednu uživatelskou nevýhodu, totiž radiaci? To proto, že černá díra prosvištěla zeměkoulí a na druhé straně vyletěla ven, přičemž takto radiačně oplodnila pozemské nerosty.

Takhle to vypadá, když Douglas Preston zabrousí, za svou sólovou autorskou kariéru doposud nejvíc, do sci-fi. Poněkud přitaženě za vlasy, řekněme si na rovinu. Ale zároveň buďme vděční, zejména my, co sci-fi máme rádi ve všech podobách, protože i v té málo vydařené se najde provokativní zrníčko spekulace k podráždění šedých buněk. Černá díra proletěvší durch und durch naší planetou, hmm, hodně provokativní, hodně spekulativní, skoro až pitomé, ale sci-fi, ok.

Jenže ona ta černá díra není tak docela přírodní vesmírný úkaz. Oni ji po nás vystřelili emzáci z Marsu. Že se v kráteru na Deimosu něco proklubalo k životu, o tom vědí v NASA dřív, než se hrdinka zalogovala na eBay, a dřív, než jiný hrdina, starý známý z předešlých Prestonových knih exagent Wyman Ford, odletí do Asie podívat se na zoubek dolu a drahokamům. Pořád sci-fi, budiž.

Taky sem k nám vesmírem proudí z neznámého zdroje gama záření, ale než stačí vědec, který je zaznamenal, přijít na stopu zdroji, někdo mu vezme všechna data a k tomu život.

Píše Preston sci-fi? Všechny premisy tomu napovídají – a přece ne. Bohužel, řekne si čtenář science fiction. Bohudík, řekne si její milovník. Protože by to dopadlo nedobře. Zdroje záření, podivné mechanismy na měsíci Marsu, černá díra skrz zeměkouli, to jsou všechno rekvizity víc efektní než překvapivé. Průměrně sečtělý scifista se s nimi setkal u jiných žánrových autorů v různých variantách tucetkrát a dočkal se od nich i více či méně vzrušujícího, myšlenkově podnětného zpracování, vyústění, vysvětlení. S tím si sci-fi autoři umějí dát práci. Musí, zavazuje je k tomu přináležitost k žánru, který tohle má jako podmínku sine qua non. I v románech velebeného stejně jako proklínaného Michaela Crichtona, za jehož nástupce bývá Preston někdy označován, zabrousil-li do sci-fi, byla ještě vidět nejen erudice, ale i snaha dospět ke konzistentnímu a spekulativně kontroverznímu vyústění. Na nic takového nemá autor Prestonova typu čas: povinen sekat minimálně dvě knihy do roka. Ba co víc, jeho věrné čtenářstvo to od něj ani nečeká.

Bez hranic není bezedný kráter v Maine, ale Prestonův román. Není to vzdor slibným premisám ani čistá SF, ale není to ani high-tech thriller, ani čistý akční román, byť se to v něm hemží honičkami, přestřelkami, úniky a nastrojenými pastmi, k nimž sklouzne záhy poté, co se několik paralelně rozjetých, zdánlivě nesouvztažných dějových linek k sobě přiblíží natolik, aby čtenář nezůstával dlouho ve schizofrenické nejistotě. Je tam od každého trochu, protože od každého více, nedejbože jen jedno, by vyžadovalo nejen hlubší způsob zpracování, ale i větší soustředění čtenáře. Ty Prestonovy by to spíš zatěžovalo. Proto jim předkládá jakýsi módní digest, do kterého sype od všeho jen špetku, šikovně je promíchá a rutinně sepíše. Nositeli děje jsou střídavě agent, ženská, vědec... račte si, ctěné publikum, vybrat podle svého gusta. Děj, obsazení, zápletka pro všechny, ergo vlastně pro nikoho.

Scifista je ale typ vstřícného čtenáře a váží si psaného slova víc než Prestonovo běžné publikum, a tak se snaží v té spoušti beze dna a bez hranic najít něco pozitivního. Onen SF prvek jako by se v závěru zase vynořil nad ostatní, a to docela slibně. Překvapí podivný závěr, téměř anti-závěr: díky němu se zpětně dá ocenit, že autor, byť jeho žánrově vyhraněnější kolegové to opět umějí lépe a důsledněji, se pokusil předložit vlastní vizi úskalí, nebezpečí i nadějí, spojovaných s představami o prvním kontaktu s mimozemskou civilizací.
 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2779x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce