Denemarková, Radka: Kobold. Přebytky něhy. Přebytky lidí

Denemarková, Radka
Kobold. Přebytky něhy. Přebytky lidí

recenze beletrie česká

Kniha se zvučným a pro negermanisty enigmatickým titulem se svou knižní úpravou tváří jako hříčka. Zvnějšku má vlastně dva rovnocenné začátky; je vysázena tak, že ji lze otevřít a začít číst z obou stran. Nic nenapovídá, za který konec by se svazek měl přednostně vzít, a tak je první čtení vlastně věc náhody. Struktura textu je záměrně nejistá, kluzká a prchavá. Text se odpoutává od sebe samého, a ačkoli na sebe nepřehlédnutelnými gesty upozorňuje, zároveň se podrývá.

Kudy šel Kobold
Radka Denemarková: Kobold. Přebytky něhy. Přebytky lidí. Host, Brno, 2011, 328 s.

Pokud se na poli české literatury někdy hovoří o ženské literatuře, jedno z prvních jmen, jež by se mělo drát na mysl, je Radka Denemarková. Přitom tzv. ženskou literaturou nelze mínit něco pevného, jednoznačného, něco, co snad existuje ve své ideální podobě; nelze ji ztotožňovat s texty psanými výhradně ženami, natožpak s pověstnou ,,červenou“ literaturou vůbec. Ženskost v literatuře je jako předsevzetí a cíl vyloučena; je to totiž sotva hmatatelná vnitřní vlastnost textu, cosi, co se vylupuje teprve pozvolna. Můžeme mluvit o ženské atmosféře určitého textu, či lépe o jeho perspektivě. Touto perspektivou je ztvárňovaný svět tušen a cítěn, nikoli – po mužském způsobu – konstruován a stavěn. Takový svět pak nestojí sám o sobě, nýbrž existuje v souladu i konfrontaci se zúčastněným pozorovatelem/pozorovatelkou. Je subjektivní, protože je určen tím, kdo jej vnímá a líčí. Poslední román Radky Denemarkové Kobold je v tomto smyslu opravdu ženskou literaturou.

Kniha se zvučným a pro negermanisty enigmatickým titulem se svou knižní úpravou tváří jako hříčka. Zvnějšku má vlastně dva rovnocenné začátky; je vysázena tak, že ji lze otevřít a začít číst z obou stran. Nic nenapovídá, za který konec by se svazek měl přednostně vzít, a tak je první čtení vlastně věc náhody. Jak je z teorií literatury známo, znalost anebo neznalost textu A zásadně ovlivňuje recepci textu B, tím spíš pokud se texty navzájem dotýkají. V případě Kobolda je struktura textu záměrně nejistá, kluzká a prchavá. Text se odpoutává od sebe samého, a ačkoli na sebe nepřehlédnutelnými gesty upozorňuje, zároveň se podrývá. Nicméně přiznejme, že úprava knihy nemusí být nic víc a nic míň než zručnost typografa (kterým je v tomto případě v nakladatelství Host Martin Pecina, tedy člověk, o němž je známo, že o svém řemesle velmi přemýšlí i po stránce teoretické – viz jeho nedávný výbor formátovacích a sazečských esejů s názvem Knihy a typografie).

Román Kobold je tedy jasně rozlomen na dvě části. Ta delší (v poměru zhruba 2 ku 1), kterou bychom podle vizuálního ztvárnění mohli dobře nazvat ,,modrou“, je pojmenována Přebytky něhy (O vodě) a je zasvěcena vodě. Ta kratší, žlutooranžová, s nadpisem Přebytky lidí (O ohni) je zase věnována fenoménu ohně. Živly jsou v obou částech od počátku až do konce silně přítomny: napřed se řeka a její proud stávají metaforou veškerého dění, druhý příběh se pak – poněkud umírněněji – proplétá s obrazy ohně a dokonce končí v úchvatném požáru obydlí jedné z hrdinek. Tematizace vody, potažmo rozličných tekutin je někdy až příliš důsledná a očekávatelná, zahrnuje totiž vodní toky i plochy, záplavy, přívalové deště, strhává s sebou vlastní jména postav i jejich životní rytmy, sahá až po latinský překlad slova voda (unda) a několikeré narážky na baumanovský koncept tekuté společnosti.

Podivuhodné jméno Kobold musí být vysvětleno hned v úvodní poznámce: diblík, šotek, neposeda, skřítek, strážce podzemních pokladů; přeneseně skřet, kreatura, monstrum. Kobold je příjmení centrální postavy; Michael Kobold ovšem není jedinou hlavní figurou. Jeho funkce je spíše emblematická – stává se totiž předznamenáním života svého nejbližšího okolí. Urostlý Kobold je přítomný a jednoznačně bohatěji exponovaný v části O vodě. Je to nadšený milovník vody a kamenných soch. Obousměrnost charakteristiky ukryté v naznačených pozitivních i negativních významech slova Kobold se brzy vyjeví. Kobold je člověk jemný, vnímající nejsubtilnější linie, doslova póry mostních soch. Bývá však i těžkopádný a – kamenně – chladný.

Docela sympatický mladý muž s očima poety (takto se obává: ,,Pro pět ran Krista Pána, proč nepostavíte nad mostem střechu? Proč nedáte každý soše do ruky kamennej deštník?? Proč něco ksakru neuděláte???“) při svém úsilí zachránit tonoucí skulpturu jakoby mimochodem zachrání topící se dívenku. Sblížení s živočišným Koboldem můžeme chápat jako patřičnou odměnu za záchranu života. Slečna Hella ze zámožné židovské rodiny je však zasnoubena chlípnému doktorovi Brodovi; až s Koboldovým dítětem pod srdcem si vyvzdoruje jiného manžela. Jenže hrdinný zachránce, s nímž se až dosud dalo snadno sympatizovat, se mezi čtyřmi zdmi překvapivě mění. Doma totiž Kobold, obrazně řečeno, třímá kladivo nad talířem. Vládne metodou cukru a biče; cukr dopřává své dceři-vypravěčce příběhu a staršímu synovi (označovanému jako Starší), bič své manželce Helle a mladšímu synovi (řeč. Mladší). Proč právě tudy vede dělicí řez, se nedozvíme ani z úst vypravěčky; dělicí čáru mezi vyvolenými a zatracenými nevytyčilo nic jiného než trýznitelova svévole. Zvrácené požitkářství v trápení lidí, o to krutější v tom, že dotyční jsou chtě nechtě v podřízeném a závislostním vztahu k tyranovi, evokuje řadu podobných případů, které se v poslední době dostaly na veřejnost.

Historické pozadí a souvislosti, v nichž se příběh ,,takové obyčejné rodiny“ odvíjí, jsou navrženy minimalististicky: jsou to léta těsně před druhou světovou válkou, roky válečné a první poválečné (budovatelské). Mnohem větší pozornosti se dostává událostem a příhodám interním, spjatým ,,pokrevně“ – těm jsou ženy přirozeně mnohem blíže než muži. V jednotlivých dílech i v celém románu jde o expozici myšlenky vměstnané do motta obou částí: ,,Čeho se člověk bojí. Popsat stav vědomí v nějaké době. Krutosti, kterých se dopouštíme na svých nejbližších, předčí každou rafinovanost světových válek. Mír je válka. Válka je pokračováním míru.“

Přebytky lidí mají novelovější charakter; okruh účinkujících postav je zúžen na mladou matku-samoživitelku, o níž se vypráví objektivněji ve třetí osobě, a jejího duševně retardovaného platonického ctitele, jenž mluví v ich-formě. Jejich příběh je odnoží modrých Přebytků něhy (což lépe vyplyne, pokud se k němu člověk tak jako já dostane až jako k druhému). Z náznaků chápeme, že dívenka s devíti dětmi má cosi společného s cikánečkou a milenkou dominantního Kobolda. Ten si ji totiž prve bez omluvy, varování, rozpaků – zkrátka bezevšeho – přivedl domů. Sama přítomnost (kterou věc pochopitelně nekončila) cizí ženy v jiné domácnosti byla dost velkým políčkem pro Koboldovu manželku. Dozvíme se, že tato žena je matkou hlavní hrdinky oddílu O ohni, a že zatajovaným otcem je tedy Kobold, po němž dívka zdědila hodně svéráznosti a umanutosti. Od malička měla problémy se zákonem, velmi brzy měla děti. My ji zastihujeme v krizové situaci, kdy se bez otců svých devíti dětí musí protloukat, jak to jde. S nelíčeným pláčem a prosíkem obchází nevrlé sociální úřady a sama je pro změnu navštěvována jejich úřednicemi, z jejichž úst slyší v různých obměnách totéž: ,,Podporu v nouzi si nezasloužíte, protože zas tak zle na tom nejste.“ Indicie, jež k tomuto verdiktu vedou, jsou nasbírány spíše náhodou či omylem, bohužel pro dívku to na výsledku nic nemění. Je jasné, že kromě vrozené přezíravosti a technokratičnosti úředníků, včetně těch sociálních, hraje velkou roli v ochotě vyjít potřebnému člověku vstříc i barva jeho kůže.

Latentní diskriminace menšin a jinak znevýhodněných je jedno z horkých témat naší společnosti. Z těch dalších pak v textu nalezneme kritiku životní lehkomyslnosti, ba téměř bezperspektivnosti generace dnešních třicátníků. Kariérně úspěšní, zajištění lidé na vrcholu sil se zuby nehty brání odpovědnosti a závazkům ve vztazích, protože se dá hravě spočítat, že existence ve stavu single je ekonomicky o dost výhodnější. Názorným, až téměř zkarikovaným příkladem se stává agilní realitní agentka, která sice je inteligentní a vzdělaná, sebevědomá a pěstěná, ale přesto vzbuzuje spíše lítost. Její směšnosmutná povrchnost stojí v kontrastu k přemýšlivosti Koboldovy dcery.

Zmíněné mladé dámě v nouzi se přesto dostává jakés takés podpory z ruky neznámého mecenáše, který v noci obsypává zápraží jejího domu věcnými i peněžními dary. Obdarovaná má za to, že šlechetný donátor je vedoucí sociálního úřadu JUDr. Harold Novák, který se do ní konečně zamiloval a takto z dobré vůle nahrazuje zkrácené dávky. Dříve se totiž s tímto mužem za úplatu v podobě potřebných naturálií několikrát vyspala. Téměř kunderovskou pointou – ve smyslu obrácení znamének pootočením hlediska – je skutečnost, že dary dívce podsouvá zaměstnanec pohřebního ústavu, zamilovaný koktavý prosťáček s drákulovským jménem Krvepolský. Umíněný Don Quijot poblázněný svými představami svou nic netušící paní odnaproti pozoruje triedrem a je pro ni schopen okrádat mrtvé, které má strojit na pohřeb (,,Pod drnem ty š-šaty přece n-neužije ž-žádná z nich. P-pomáhat se musí ž-živým.“).

Ačkoli je Denemarkové kniha utkána z jednoduchých, málokdy rozvitých přímých vět, nečte se úplně lehce. Neradostné momenty jsou jedním důvodem, druhým je sama podstata vyprávění, respektive nazírání na svět. Je založena na detailním pozorování a všímavosti k detailům; před abstrahované větší celky (jimž se v recenzi bohužel nedá vyhnout) se vysouvají drobné a drobnější mikročástice. Denemarková ne náhodou často své nikterak neznačené krátké odstavce zakončuje elementy lidské řeči, ať české nebo německé, ať rýmované či nikoliv, smysluplné či nonsensové (z mnoha takových případů jmenujme třeba tento: er er er / was er / wasser / wasserfeuer / feuerwasser / cukr káva limonáda / čaj / rum / tváří tvář smrti / návaznost na druhé přerušena / bum). Naléhovostí svého projevu, jakož i tónem se Kobold podobá posledním vyprávěním Jana Balabána. Zdá se, že zrnka písku, která prosévá, jsou ještě jemnější.

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložil: silvie, 03.09.2011 20:26
Denemarková, Radka: Kobold. Přebytky něhy. Přebytky lidí
Právě jsem tuto knihu dočetla. Je to poměrně složité čtení, hlavně část o vodě, člověk se musí soustředit a neztratit se na časové ose a mezi řádky.. Pokud jde o tuto recenzi, mám pocit, že autor viděl knihu "z rychlíku", charakterizovat Krvepolského jako "duševně retardovaného" a "prosťáčka" mi... přijde jako naprosté nepochopení - je postižený tělesně a z tohoto postižení pramení jeho zvláštnost, divnost, určitý cynismus a upínání se na svět představ a snů.. Rovněž v textu není žádná zmínka o tom, že by matka 9 dětí měla v minulosti problémy se zákonem a že děti má s více otci.. Možná autor recenze má stejné předsudky jako ony sociální pracovnice. Popis doktora Broda jako chlípného taky není zrovna výstižný, ale to už je asi věc názoru...
Vložil: vladˇka, 01.09.2011 09:19
Denemarková, Radka: Kobold. Přebytky něhy. Přebytky lidí
Není to kniha na oddychové čtení, ale určitě stojí za to si ji přečíst. Krásně napsaná.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 5722x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce