Soukup, Václav: Antropologie. Teorie člověka a kultury (in LtN)

Soukup, Václav
Antropologie. Teorie člověka a kultury (in LtN)

recenze sociologie

Kulturolog a antropolog Václav Soukup, vedoucí katedry teorie kultury na FF UK v Praze, je autorem či spoluautorem více než deseti titulů z oblasti kulturní a sociální antropologie, k nimž letos přidal další, zatím nejrozáhlejší kompendium.

Antropologie. Teorie člověka a kultury
Václav Soukup: Antropologie. Teorie člověka a kultury, Portál, Praha, 2011, 741 s.

Kulturolog a antropolog Václav Soukup, vedoucí katedry teorie kultury na FF UK v Praze, je autorem či spoluautorem více než deseti titulů z oblasti kulturní a sociální antropologie, k nimž letos přidal další, zatím nejrozáhlejší kompendium Antropologie. Teorie člověka a kultury. Jak se píše v anotaci, nové vydání je „rozšířeno o kapitoly týkající se postmoderní antropologie, kulturálních studií, kulturologie a současných trendů v sociální a kulturní antropologii“. Vůbec poprvé tak píše třeba o kyberantropologii, kterážto kapitola mne ale spíše zklamala, protože nic zvlášť nového nepřináší – je ovšem záslužné už jen to, že o tomto oboru Soukup asi jako první v Čechách vůbec píše. Velkou pozornost autor opakovaně věnuje vztahu antropologa ke společnostem, které zkoumá: zdůrazňuje, že první terénní výzkum bývá právem označován za specifický typ „iniciačního obřadu“, který ze studentů antropologie učiní skutečné profesionální antropology; záslužně se také zabývá etikou antropologického výzkumu a tím, nakolik mohou či smějí západní antropologové spolupracovat s vojáky svých států v zemích jako Afghánistán či Irák.

Jestliže autorova kniha Dějiny antropologie (2004) byla vybavena četnými barevnými fotografiemi, dokumentujícími či manifestujícími mimo jiné to, že autor četné z cizích kultur navštívil a má s nimi osobní zkušenost, pak v právě vydané knize plní podobnou funkci graficky odlišené „osobní příběhy“. V duchu „antropologické reflexivity“ tak prý chtěl Soukup „vystoupit z anonymity a učinit svoji subjektivitu součástí svých výzkumů i knih“. V rámci toho se čtenář dozví o osudovém setkání s antropologem Josefem Wolfem; o tom, jak na vojně zkoumal armádu coby unikátní typ subkultury se specifickými regulativy a idejemi a jak se zasloužil o zmírnění některých mazáckých rituálů; o autorově krátkém angažmá na pozici šéfa reklamní agentury, při kterém rychle pochopil, že patří na akademickou půdu; nebo o založení Akademie veřejné správy, jež má vzdělávat úředníky a jíž je Soukup ředitelem, přičemž podle autora šlo o jeden z nejzajímavějších projektů, v rámci kterého měl možnost „uplatnit znalosti antropologa na aplikované úrovni“. Někdy ovšem začíná mít čtenář z konkrétních aplikací antropologie o autora strach, to když prý má Soukup pokušení aplikovat dekonstrukci sám na sobě, „nejlépe reflexivně“ – stejně jako paní Bovaryová a mladý Werther. Soukupovy „osobní příběhy“ mají někdy formu anekdot, jindy krátkých fejetonů či úvah, v nichž různá antropologická témata přibližuje prostřednictvím vlastních zážitků, líčením exotické architektury, již zhlédl, či citací veršů, má přitom sklony k poněkud naddimenzovanému a přepjatě patetickému vyjadřování (ukázka viz níže), a za jeho obrazovými přirovnáními jako by se někdy ztrácel skutečný obsah.

V závěru autor vyznává, že vyústění jeho knihy není „antropologické, ale kulturologické“, neboť je „hluboce přesvědčen o síle kulturologie“, kterou oslavuje jako holistickou, komparativní a interdisciplinární vědu o člověku. Autor předtím dramaticky líčí, jak krátce po „sametové revoluci“ seděl s tehdejším vedoucím katedry teorie kultury v hospůdce v Celetné ulici v Praze, kde jim kamarád – předseda akademického senátu – sdělil, že děkan FF UK chce katedru teorie kultury zrušit. Nabídku na zrušení katedry a převedení na sociologii (pod oddělení „sociologie kultury“) ale Soukup odmítl. „Kamarádův pohled byl víc než výmluvný. Slova, která vyslovil, nejtemnější: ‚Pak nemáte šanci.‘ Bylo to jak z jedné básničky od Apollinaira: ‚Přišel, posadil se, dlouze se díval… odešel.‘ Vedoucí katedry se na mě po chvíli mlčení zadíval a položil fatální otázku: ‚Víš, co jsi právě udělal…?‘ Nevnímal jsem ho. Myslel jsem na hominida z knihy Arthura Clarka 2001: Vesmírná odysea. Myslel jsem na ‚Toho, jenž hledí na Měsíc‘. Myslel jsem na jeho rozšířené zorničky, když zjistil, že jednoduchý opracovaný kamenný nástroj dokáže změnit svět. Myslel jsem na kulturu…“ Pro úplnost uveďme, že oním děkanem byl Jaromír Homolka, který podle mých informací odmítal kulturologii proto, že se podle něj „nedá začínat od syntézy“. Kulturologie je obor svojí interdisciplinaritou pro studenty jistě přitažlivý („sebereflexivně“ dodávám, že proto jsem ji vystudoval i já) a mnozí její absolventi mají skutečně široký rozhled, což prokazují i knihy jako Příběh těla Blanky Činátlové nebo Maska a tvář. Hra s identitou v mezikulturních proměnách Víta Erbana, i některých dalších (Pavel Hájek, Petr Mikšíček, Jan Děkanovský, Martin Rychlík – netvrdím, že to nutně platí o mně), oslyšen by ale neměl být opačný názor jedné nejmenované absolventky kulturologie, podle níž tento obor produkuje především „zevlouny, flákače a kavárenské pipinky“. Každopádně ve zmíněném bodě s Homolkou souhlasím, Soukupovu prezentaci oboru považuji za značně troufalou a představu dějin antropologie, které ústí či vrcholí v (pražské) kulturologii, pak pokládám za legrační. Celkově ovšem Soukupova kniha, navzdory výhradám, za přečtení jistě stojí, a nejen pro kulturology.

 

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 14. 7. 2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LtN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.