Soukup, Václav: Antropologie. Teorie člověka a kultury

Soukup, Václav
Antropologie. Teorie člověka a kultury

ukázka sociologie

První pobyt v terénu představuje pro antropology významnou životní zkušenost, která často radikálně změní pohled výzkumníka na studované domorodce, sebe sama i vlastní kulturu. Proto také bývá první terénní výzkum označován za specifický typ „iniciačního obřadu“, který ze studentů antropologie učiní skutečné profesionální antropology.

Václav Soukup: Antropologie. Teorie člověka a kultury, Portál, Praha, 2011, 741 s.

První pobyt v terénu představuje pro antropology významnou životní zkušenost, která často radikálně změní pohled výzkumníka na studované domorodce, sebe sama i vlastní kulturu. Proto také bývá první terénní výzkum označován za specifický typ „iniciačního obřadu“, který ze studentů antropologie učiní skutečné profesionální antropology.

Antropologové se totiž v průběhu výzkumu podobně jako účastníci rituálů, při kterých dochází ke změně sociálního statusu, dočasně stávají lidmi „na okraji“. Život na hranici dvou kultur jim umožňuje pohlížet na svět z „bikulturní perspektivy“, v níž se snoubí jejich vlastní kulturní zkušenost s úhlem pohledu, který zaujímají příslušníci jimi studované kultury. Antropologové tak získávají mnohem komplexnější pohled na lidské chování a prožívání. Jsou totiž schopni vidět tu samou realitu jak v kategoriích své vlastní kultury, tak z perspektivy a v pojmech lidí, které studují. Dvojrozměrnost kulturní identity antropologů, kteří provádí terénní výzkum, výstižně shrnul Robert Murphy: „Moje žena a já jsme jedli jako Mundurukúové, spali jsme v houpacích sítích a v domech stejně jako oni. Oblékali jsme se však v americkém stylu, a to na ochranu proti komárům, kteří zamořují celou oblast, a já jsem navíc nebydlel v mužském domě. Přestože jsme kulturně zůstali Američany, Spojené státy se nám během roku stále více vzdalovaly. A Mundurukúové, zprvu exotičtí, se stali součástí naší každodenní reality. Pravda, náš soused měl tetování od hlavy až k patě, ale to se nám záhy zdálo běžné. Důležitější bylo, že byl naším sousedem. Usadili jsme se. Ale kulturní šok není jediným problémem, s nímž se antropolog po vstupu do terénu setkává. Vstup cizince do komunity je totiž zátěžovou situací také pro domorodce. Antropolog je z jejich perspektivy člověk, který „nemá minulost“ a není povinen vyznávat „idoly kmene“. Proto každý nový příchozí představuje pro domorodce potenciální ohrožení. Antropologovi trvá delší dobu, než získá jejich důvěru a vybuduje si v novém prostředí sociální status, který mu umožní nerušeně realizovat zúčastněné pozorování. Výzkumníkovi, přestože poctivě přiznal cíle svého výzkumu, mohou být zpočátku připisovány i jiné motivy pobytu. Optimálního stavu je dosaženo teprve tehdy, když se jeho přítomnost stane normální součástí každodenního života. K získání takového statusu však někdy vede trnitá cesta, jejíž součástí mohou být také četné omyly vyplývající ze špatného hodnocení situace, ve které se antropolog při vstupu do cizí kultury ocitl. Ukázkou toho, že první setkání s domorodci v sobě může skrývat jistá rizika, je příběh amerického lingvistického antropologa Lawrence Carpentera (1948–1990), který po řadu let prováděl výzkum mezi chudými vesničany mluvícími jazykem quichua v okolí ekvádorského města Otavalo. Carpenter věděl, že tito lidé v průběhu svých slavností požívají značné množství alkoholu, aby se prostřednictvím alternativních stavů vědomí ocitli ve spojení s duchovním světem. Proto byl nesmírně potěšen, že ihned po příjezdu jej domorodci pozvali do hor, aby se jedné z těchto slavností zúčastnil. Pro Carpentera bylo toto pozvání důkazem, že jeho vstup do terénu má hladký průběh. Dychtivě pozvání přijal a v horách s domorodci společně jedl, pil alkohol a spokojeně pokuřoval cigarety. Teprve po několika týdnech, když výzkum dobře pokračoval, mu jeden z domorodců bezelstně prozradil skutečný důvod pozvání na slavnost: „Víš, rozhodli jsme se, že jestli s námi nebudeš pít, zmlátíme tě. Skončil bys pak na úpatí hory.“ Carpenter pochopil, že se nejednalo o gesto přijetí, ale že vesničané tímto způsobem testovali jeho poctivost. Měli špatné zkušenosti s misionáři, kteří také usilovali o proniknutí do jejich společnosti, a tak vymysleli zkoušku. Věděli, že misionáři neschvalují pití alkoholu ani kouření cigaret, a proto chtěli zjistit, zda se s nimi Carpenter napije. Pokud by tak neučinil, poznali by, že je misionář, a potrestali by ho za jeho pokrytectví tím, že by ho zbili. Není divu, že Carpenter po tomto zjištění zažil podobný druh šoku, který člověk cítí, když vyvázne z vážné automobilové nehody.

Kromě schopnosti vstoupit do života „těch druhých“ je základním předpokladem úspěšného terénního výzkumu jazyková kompetence. Pokud antropolog dobře neovládá domorodý jazyk, vzniká mu problém při volbě tlumočníka. Domorodí překladatelé díky své dvojjazyčnosti někdy bývají lidmi stojícími na pomezí dvou různých kultur. Každý tlumočník navíc funguje jako filtr, kterým procházejí výzkumníkovy otázky i odpovědi dotazovaných. Je proto žádoucí, aby antropolog dosáhl co nejrychleji takového stupně jazykové kompetence, který mu umožní rozšířit zúčastněné pozorování o vlastní práci s informátory nezávisle na překladateli. Informátorem se může stát jakýkoli příslušník studované kultury, s nímž výzkumník mluví nebo interaktivně jedná. Většina antropologů však velice brzy zjistí, že někteří domorodci se o jejich práci zajímají více než ostatní a jsou schopni efektivněji pomoci při sběru a interpretaci empirických dat. Tito „klíčoví informátoři“ mají schopnost vysvětlit a zobecnit svoji kulturu a umožňují tak výzkumníkovi pochopit jejich svět. Při volbě přátel a informátorů musí být antropolog velice opatrný, aby se jeho nejbližším spolupracovníkem nestal například místní blázen nebo opilec. Ke zcela specifické situaci může dojít tehdy, když mezi antropologem nebo antropoložkou a některým z jejich informátorů vznikne intimní poměr. Také tato situace může ovlivnit standardní průběh výzkumu. Jedná se o poměrně tabuizované a citlivé téma, nicméně je zřejmé, že i k tomuto typu vztahů mezi antropology a jejich informátory v průběhu jejich spolupráce někdy dochází. O současných proměnách tradičního chápání vztahu antropologa a domorodého informátora svědčí relativně nový fenomén označovaný jako „profesionální etnografický informátor“. Tento nový typ informátora se objevil u některých severoamerických indiánských kmenů. Jedná se o domorodce, kteří si za informace a služby poskytované antropologovi provádějícímu terénní výzkum nechávají platit peníze. Jak pobaveně konstatoval Thomas Eriksen: „Někteří kulturní specialisté mohou tedy inkasovat nemalé odměny za to, že hostujícím etnografům vysvětlí spletité mýty a obyčeje svého kmene.“

Úskalí spjatá se vztahem, který musí antropolog s klíčovým informátorem navázat, souvisí také s interpersonálním porozuměním. Ne vždy platí pravidlo, že „v terénu má informátor vždy pravdu“, přestože většina antropologických příruček jej doporučuje akceptovat. Vztah mezi antropologem a informátorem je velice komplikovaný zejména v první fázi terénního výzkumu, kdy se výzkumník může dopustit řady chyb, souvisících s osobností informátora. Americký antropolog Paul Rabinow (nar. 1944) popisuje deziluzi, kterou mu způsobil jeho první informátor v době terénního výzkumu v Maroku. Jednalo se o muže jménem Ibrahim, kterého si Rabinow najal, aby se zdokonalil v arabštině. V průběhu výuky spolu oba muži velice dobře vycházeli, což vedlo Rabinowa k tomu, že začal Ibrahima považovat za svého přítele. Toto přesvědčení se prohloubilo, když mu Ibrahim nabídl, že jej bude doprovázet jako průvodce na cestě do jiného města a zprostředkuje mu tam ubytování u svých příbuzných. Ve chvíli, kdy dorazili na místo určení, se však dohoda radikálně změnila. Ukázalo se, že Ibrahim žádné příbuzné ve městě nemá, ale naopak předpokládá, že Rabinow uhradí jeho pobyt v hotelu. Rabinow byl touto zkušeností hluboce dotčen a jeho vztah k Ibrahimovi se navždy změnil. Uvědomil si, že muž, kterého považoval za svého přítele, jej v podstatě považoval za pouhý zdroj peněz. Rabinow si však současně uvědomil, že Ibrahim nebyl vypočítavý. Pouze jej na základě svých předchozích zkušeností přiřadil k ostatním Evropanům, s nimiž měl dříve co do činění.

Postavení antropologa ve společnosti, kterou studuje, ovlivňuje celá řada faktorů, jež do značné míry závisí na vnějších okolnostech. V případě, že antropolog provádí výzkum v chudých zemích třetího světa, musí vzít v úvahu, že je místními obyvateli považován za potenciální zdroj peněz nebo zboží, neboť vyplácí mzdy svým pomocníkům a často za prokázané služby poskytuje odměnu v podobě dárků. Současně může být oceňován jako zdroj informací o světě, k němuž domorodci nemají přístup. V případě, že antropologové mají k dispozici osobní nebo nákladní automobil, mohou členům dané komunity usnadnit problémy s dopravou. Ze strany domorodců je obvykle vítána také pomoc s nemocemi. Jistým rizikem z tohoto hlediska je, že příslušníci studované kultury mohou mít přemrštěné představy o tom, co vše pro ně antropolog může udělat, a mít neodbytné, avšak nesplnitelné požadavky. Problém mohou působit i domorodci, kteří disponují v dané lokalitě určitou mocí a mohou se snažit osobnost antropologa využívat jako nástroj svých mocenských zájmů a vzájemného soupeření. Antropolog ovšem může být také zdrojem zábavy. Z perspektivy domorodců totiž často klade hloupé nebo směšné otázky, chová se legračně, dělá dětské chyby ve výslovnosti apod. Problém, na který antropolog v průběhu terénního výzkumu naráží, souvisí také s tím, že musí „překládat“ vzorce domorodé kultury do pojmů a kategorií své vlastní kultury. Velice často však zjišťuje, že v jeho vlastní kultuře chybí termíny a kognitivní schémata, jež by umožnily adekvátní překlad a interpretaci nových kulturních vzorců. Pohyb v terénu a sociální interakci mu zpočátku ztěžuje i skutečnost, že zpočátku není schopen diferencovat mezi tím, co je v dané kultuře považováno za sociálně významné a co za irelevantní. Sběr informací v terénu může také ztěžovat skutečnost, že členové studované komunity ne vždy chápou, o co antropologovi jde, nebo ho někdy i záměrně podvádějí. Například americký antropolog Napoleon Chagnon se při svém výzkumu indiánů kmene Janomamů, žijících na hranici Venezuely a Brazílie, pokoušel zjistit jejich genealogické příbuzenské vztahy. Netušil ovšem, že v této kultuře je zakázáno vyslovovat jména mrtvých lidí nebo žijících významných osobností. Proto si indiáni ve svých odpovědích vymýšleli řady fiktivních jmen. Chagnon tento podvod odhalil až po pěti měsících při návštěvě sousední vesnice. Zde se zmínil o několika jménech, která mu poskytli jeho informátoři. Poté co tato jména vyslovil, ale následoval ze strany indiánů nekontrolovatelný smích. Důvod byl prostý. Jména, která mu jeho informátoři poskytli, byly výrazy jako „chlupatá zadnice“ nebo „orlí trus“…

Problémy v terénu si ovšem může antropolog zcela paradoxně způsobit nejen neznalostí nebo „špatným čtením“ cizí kultury, ale i neadekvátní obranou zájmů svých informátorů. Dostatečně výmluvný je z tohoto hlediska příběh americké antropoložky Jean Briggsové, která si roztržku se svými informátory způsobila tím, že vůči nim zaujala ochranitelský postoj. Briggsová prováděla svůj výzkum mezi příslušníky kmene Utků – Inuity, kteří žijí v severozápadní části Kanady. V době, kdy došlo ke konfliktu, již byla velmi dobře adaptovaná na život v této komunitě. Získala dokonce status adoptivní dcery a její nový „otec“ Inuttiaq a „matka“ Allaq patřili mezi její klíčové informátory. V období léta mezi Utky zavítali američtí a kanadští sportovci, kteří si půjčovali kánoe domorodců ke svým sportovním a rekreačním aktivitám. Obvykle měli Utkové větší počet kánoí, ale v době, kdy zde byla Briggsová, měli k dispozici pouze dvě použitelné. Sportovci si jednu z nich půjčili, ale najeli s ní na skálu a zničili ji. Poté se obrátili na Utky, zda by jim mohli půjčit zbývající kánoi, která shodou okolností patřila adoptivnímu otci Briggsové Inuttiaqovi. Briggsovou jejich požadavek rozhořčil, neboť věděla, že Utkové kánoe potřebují k existenčnímu zajištění a ztráta poslední kánoe by pro její informátory znamenala vážné následky. Přestože dobře věděla, že jedním z důležitých imperativů místní kultury je nedávat najevo zlobu, vybuchla a sportovcům vyčetla jejich neopatrnost a necitlivost k potřebám jejich hostitelů. Ve své snaze ochránit své adoptivní rodiče pak prohlásila, že jim Inuttiaq kánoi nechce půjčit. O to větší zažila šok, když Inuttiaq, který se o žádosti sportovců dozvěděl, trval na tom, že svou kánoi zapůjčí. Následky jejího výbuchu hněvu však byly mnohem hlubší, než předpokládala. Její chování bylo do té míry v rozporu s kulturními vzorci Utků, že se od ní její informátoři odvrátili. Navenek sice dávali najevo starostlivost a péči, ale vnitřně se od ní distancovali a symbolicky ji z okruhu svých blízkých vypověděli. Tuto izolaci, která mohla mít za následek ukončení práce v terénu, se Briggsové podařilo překonat až po třech měsících díky zásahu její domorodé kamarádky Ikayuqtug. Ta žila v době konfliktu mimo komunitu. Briggsová jí napsala dopis, v němž jí celou situaci a motivy svého chování popsala a požádala ji, aby se pokusila Utkům její výbuch hněvu vysvětlit tak, aby mu porozuměli v kategoriích své kultury. Ikayuqtug to dokázala, neboť napsala adoptivním rodičům Briggsové dopis, jehož výsledkem byla okamžitá změna jejich chování. Inuttiaq změnil úhel pohledu na celou situaci a všem vykládal, jak těžký a záslužný úkol na sebe Briggsová vzala, když Utky bránila proti bílým mužům. Skutečnost, že „ledy roztály“, si však Briggsová uvědomila v plném rozsahu až ve chvíli, kdy ji Inuttiaq opět nazval svou „dcerou“.

 

© Václav Soukup
ukázka z knihy Antropologie. Teorie člověka a kultury
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Portál


 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.