Łoziński, Mikołaj: Książka

Łoziński, Mikołaj
Książka

ukázka beletrie zahraniční

Když můj děda upadl na ulici a s klíčkem v ruce umřel vedle své červené lady samary, babička ho zahlédla z okna. Poté se přemístila ke kuchyňskému oknu, spatřila to samé a vrátila se do pokoje. Sedla si na nízkou stoličku, nasadila si druhé brýle a vytočila telefonní číslo. „Drahoušku,“ tak oslovila mého staršího bratra, „jak se máš? Máš doma teplo? Prosímtě, asi není něco v pořádku s tvým dědou. Už deset minut leží před domem a nehýbe se. Nemohl bys přijet?“

Mikołaj Łoziński: Książka, ukázku přel. Bára Gregorová, Wydawnictwo Literackie, Krakov, 2011, 180 s.

Klíče

1

Když můj děda upadl na ulici a s klíčkem v ruce umřel vedle své červené lady samary, babička ho zahlédla z okna. Poté se přemístila ke kuchyňskému oknu, spatřila to samé a vrátila se do pokoje.
Sedla si na nízkou stoličku, nasadila si druhé brýle a vytočila telefonní číslo.
„Drahoušku,“ tak oslovila mého staršího bratra, „jak se máš? Máš doma teplo? Prosímtě, asi není něco v pořádku s tvým dědou. Už deset minut leží před domem a nehýbe se. Nemohl bys přijet?“
Shora sledovala, jak se cizí lidé sklánějí nad jejím bývalým mužem. Na jeho vojenskou uniformu a vyznamenání padal sníh. Z podpaží mu vypadla kožená aktovka a otevřela se. Musela se v ní rozbít sklenice s medem, ten totiž vytékal na chodník.
Třicet let byli manželé.
Přicházelo stále více lidí. Zakrývali ho. Kdosi ukázal prstem na první patro, na špinavá okna v dědově bytě. Babička automaticky udělala krok zpět do pokoje.

2

Moje maminka vyndávala z aktovky klíče, které po sobě zanechal. Po svazcích byly uložené v promaštěných igelitových pytlících od mléka. Některé byly ulepené, zrezivělé nebo zlomené.
Stovky klíčů.
Proč zamykal všechny pokoje, skříně, šuplíky? Jak je má nyní odemknout? Má zkoušet postupně každý klíč u každých dveří od bytu, nábytku, garáže, sklepa či nedostavěného domu? Celá léta kreslil na papír a ukazoval, co kde bude. Stavěl dům pro rodinu, kterou dávno neměl.
Co se včelami, které tam zůstaly?
„Mouchy,“ tak je nazýval do telefonu, byl totiž přesvědčen, že ho odposlouchávají. „Mouchy mi utekly na strom.“
Čeho se opět bál? Také nevěděla, proč včely utekly z úlu na strom.
Vzpomíná si, jak zavolal v roce 1968. Aby jí řekl, že sestra podala žádost o výjezd z Polska.
„Ona chce odjet do I...,“ křičel.
„Kam?“
„Do I jako Irena.“

3

Sanitka zaparkovala a vypnula houkačku. Lidé uvolnili cestu. Lékař při vystupování z auta uklouzl, ale neupadl. Babička viděla, jak se sklání nad tělem. Na chvilku ho zakryl úplně.
Naposledy s ním hovořila po rozvodu a po rekonstrukci. Přesně před dvaceti lety. Tehdy jí dal klíč.
„Děkuju,“ řekla.
Byt rozdělil nerovným dílem a nespravedlivě. Neměla mu děkovat. Ještě v ten samý den vyměnila zámky ve dveřích. A konečně se zavřela u sebe. A on u sebe.
Babička se lehce vyklonila z okna, aby něco uviděla.
Později ho slyšela a poslouchala pouze přes zeď. Jak mluvil do telefonu. Jak zapínal televize. Jak za ním chodily ženské. Venku nebo na domovních schodech se míjely bez jediného slova či pohledu. Naposledy dnes ráno, když se vracela z procházky s jejich mladším vnukem.
Lékař zkontroloval tep na krku, načež mu prsty nadzdvihl víčka.

4

Klíče ze šestého svazku pasovaly. Maminka mohla vejít do bytu svého otce. Stačilo jen strčit do dveří.
Představila si, že je uvnitř. Houpe se na židli. Pije čaj, aniž by vyndal lžičku ze sklenice v kovovém držátku. Teplé čelo si otírá do zeleného rukávu uniformy. Spatří ji a směrem k ní natáhne šedou papírovou tašku.
Bonbony na váhu.
Anebo její příchod možná nezaregistroval. Sleduje dvě televize, jež stojí na sobě a na které se často současně díval. Na spodní obrazovce bude pátá odpolední, na horní je téměř sedm. Černobílí lidé dole mluví cosi polsky, nahoře jsou jiní, barevní a mluví rusky. Není jim rozumět, protože je slyšet také třetí televize z kuchyně.
Na zdech visí jeho oběti.
Parohy čnící všude u stropu – trofeje z honů automobilem po lese. Z otevřeného okénka střílel ze samopalu do srn a jelenů. Pokud se trefil, řidič zastavil pobědu, a on vystoupil a dorazil je puškou.
Před dvěma lety řidič ve zpětném zrcátku zahlédl, že její otec omdlel na zadní sedačce. Jeli na nádraží pro jeho snoubenku, lékařku z Moskvy, kterou maminka nikdy nepoznala. Resuscitovali ho v průjezdu před vojenskou nemocnicí. Po dni a noci v bezvědomí se probral, ale byl jiný. Okamžitě začal jí i sestře nadávat do kurev.
Od té doby jsem tu nebyla, napadlo ji, aniž by ještě stiskla kliku.

5

Babičce se u otevřeného okna udělala zima. Měla na sobě halenku a vestu. Šla si vzít něco teplejšího, růžový svetr na knoflíky. Mezitím ho museli přikrýt dekou.
Po válce se vše začalo kazit.
Vrátili jsme se domů, k němu, do činžovního domu na levé, nezničené straně Varšavy. Na nádraží na nás čekal s německým vlčákem na vodítku. Změnil si příjmení, které znělo méně ukrajinsky. Němečtí vězni nosili po točitých schodech mahagonové skříně, dubové stoly, pozlacené kredence, lampy, postele, křesla. Dohlížela jsem, aby nic neotloukli, nerozbili, neukradli.
Poprvé jsme bydleli společně: já, on a naše šestiletá dcera.
Z Ukrajiny sem dostal ještě rodiče. Přijeli s krávou, kterou přivazovali ke klepadlu na dvoře vedle služebního opla.
Po celém bytě jsem musela sbírat figurky, když prohrával šachy se svým otcem. Nejhlasitěji se však hádal s matkou, házeli po sobě hadrem na podlahu. Byli si dokonce vizuálně podobní. Vysocí, kostnatí, v létě červení od slunce.
Poté se nám narodila druhá dcera. Přestěhovali jsme se do téhle nóbl ulice a jeho rodiče s krávou se vrátili k sobě na vesnici.
Nechápala, proč ještě neodnesli tělo. Lékař stál nad ním a kouřil cigaretu.

6

Maminka si nejdříve všimla novin. Byly všude. Dívala se na první stranu, na níž stála, na zprávy staré více než rok, na stopy bot, které na nich zanechal.
Pravda ležela na zemi po celém bytě. Naposledy četla něco rusky na vysoké.
„Magistra inženýrka mechanička, moje dcera,“ takto ji tehdy všem představoval. „A tohle můj zeť, račte prosím, student prvního ročníku na filmové škole, ale dříve také magistr inženýr elektronik.“
Přišlo jim legrační, jak strašně je na ty tituly pyšný. Sám měl Akademii generálního štábu v Moskvě, ale jinak nedokončil ani základku.
A byl vůbec někdy někdo na mě tak pyšný jako otec?
Když obhájila na výbornou diplom na téma zonálního čištění železa, čekal na ni dole s řidičem. Ani na svatbě nedostala tolik červených růží.
Nasedla do pobědy a jeli pro dárek.
„Pro pana plukovníka?“ ptala se prodavačka ve velkém obchodě s oděvy.
„Bílá hedvábná halenka,“ řekl. „Pro čerstvého absolventa Varšavského vysokého učení technického, magistru inženýrku mechaničku, mou dceru.“
„Jakou velikost?“
„Takovouhle,“ ukázal rukama ve vzduchu, usmál se a mrknul na prodavačku. „Jako na vás.“ Přestože já, magistra inženýrka mechanička, jsem stála vedle něho.

7

Cigaretový kouř stoupal do prvního patra a babička měla pocit, že se dusí.
Zařídil nám to pěkně, velký byt s jedinou garáží v celé ulici. Biedermeierovský nábytek, stojací hodiny i obrazy stěhovali výtahem. Klavír vojáci opatrně svázali provazem a namáhavě ho vytáhli přes balkón.
Lékař odhodil nedopalek na deku. Viděla, jak se sklonil, zvedl ho a típnul ve sněhu.
Pracoval do dlouha. Vracel se z Ministerstva veřejné bezpečnosti a také z Oddělení pro ochranu vlády a třískal dveřmi. Nikdy je neuměl zavřít tak, aniž by všechny neprobudil. Potmě hledal psa – desku na čtyřech kovových nožkách s otvorem na botu – nástroj na sundávání vojenských holínek. Kam ste dali toho pitomýho psa?
Začalo se stmívat, ale nerozsvítila. Za chvíli se rozzáří pouliční lampy.
Během hádek téměř nikdy nezvyšovala hlas. Talíři házela pouze do rohu jídelny, aby je mohla lehce uklidit. Na dovolenou jeli jednou společně – k moři. Poté už pokaždé každý zvlášť. Nejčastěji jezdil do Československa, do lázní v Karlových Varech. Vozil odtamtud boty Baťa, kufry plné dámských bot.
Čím více bot dostávala, tím více ho nenáviděla.

8

Maminka uložila staré noviny do jedné složky. Vzpomněla si, jak měl její otec dělat maturitu. Po pádu z koně ležel víc než měsíc doma s nohou v sádře. Obestlal se knihami, o maturitě snil odedávna. Matka mu ji musela vytlouct z hlavy.
„Co tomu řeknou soudruzi?! Máš za sebou vysokou školu Generálního štábu a chceš dělat maturitu? A nechceš nejdřív dodělat základku?“
Rád pomáhal dcerám s úkoly. Když v páté třídě začaly slovní úlohy z matematiky, po škole mu volala na Ministerstvo státní bezpečnosti. Do telefonu mu diktovala obsah domácí úlohy. Řešil ji společně s podřízenými důstojníky a za několik minut jí volal zpět výsledek.
Často ji bral do sovětského knihkupectví. Kupoval vše, co se jí zlíbilo.
Sbírala teď ze země proděravělé konzervy. Proč nepoužíval otvírák? Proč je otvíral bajonetem? Aniž by se mu chtělo sundat ho ze samopalu. Tyčí od smetáku vytáhla poslední plesnivé konzervy z pod postele a topení.
„Nehneš se od stolu, dokud nesníš oběd,“ říkával.
Mohla tam sedět celé hodiny. Přikázal hospodyni, aby ji hlídala. Jednou před ní utekla na strom. Jako první snědla pouze společné nedělní snídaně. Nutila se, aby co nejdříve snědla jeho oblíbené sledě ve smetaně.
„Kam tak pospícháš? Máš srajdu?“
Chtěla to sníst a jít ven, než otec začne vyvádět. Chtěla si zalyžovat, než matka potichu řekne: Měl by ses léčit, ty nejsi normální. Chtěla si zahrát odbíjenou, než po bytě začnou létat talíře a salátové mísy.

9

Přijela ještě jedna sanitka.
Jednou, když se po měsíci vrátil z lázní v Karlových Varech, našla babička v jeho kufru stříbrnou naušnici. Dlouhou, těžkou, ona sama takové nikdy nenosila. O několik dní později tři fotky v lese, s blondýnkou na podpatcích, vypadly mu z knihy o Zoje Kosmoděmjanské. Četl si ji v posteli před spaním. Mohl je lépe schovat. Dodnes si pamatuje barvu obálky.
„Chceš, abych zavolala soudruhům?“ zeptala se. „Aby na stranické schůzi probrali téma tvého nemorálního chování?“
Beze slova vstal a odešel z ložnice.
Nejspíš vzbudil sousedy, když se vrátil s pilou. Museli slyšet, jak přes hodinu řezal manželskou postel. Jak potom svoji půlku táhl přes celý byt. Jak kreslil na dubovou podlahu, mlátil s klavírem v předsíni. A nakonec jak třískal dveřmi od pracovny.
To, co zůstalo v ložnici, nechtělo držet pouze tím, že je to opřené o zeď. Namísto chybějících noh podepřela postel dvakrát třemi díly Velké sovětské encyklopedie v koženkovém obalu.
Další den rozdělila jídlo v lednici.
Od té doby spolu hovořili pouze prostřednictvím dcer.
„Řekni otci, aby si nebral naše jídlo. Svoje si má dávat do spodních polic.“
Ze sanitky vystoupili dva muži. Lampy stále ještě nesvítily a babička si nebyla jistá, zdali to jsou lékaři nebo zřízenci.

překlad © Bára Gregorová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství  Wydawnictwo Literackie

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2864x

katalogy

štítky k článku

Inzerce