Kaminer, Wladimir: Ruské disko

Kaminer, Wladimir
Ruské disko

ukázka beletrie zahraniční

V létě roku 1990 se začalo po Moskvě šuškat: Honecker přijímá židy ze Sovětského svazu, aby odčinil to, že se ND R nikdy nepodílela na německých reparacích Izraeli. Podle oficiální východoněmecké propagandy žili všichni staří nacisté v Západním Německu. Ty spousty obchodníků, které létaly každý týden z Moskvy do Západního Berlína a zpět, aby prováděly své exportní a importní obchody, přinesly tuto zprávu do města. Rychle se to rozneslo a všichni o tom věděli – snad jen kromě Honeckera.

Rusové v Berlíně
Wladimir Kaminer: Ruské disko. Přel. Jiří Šamšula, Dauphin, 2011, s. 9–18

V létě roku 1990 se začalo po Moskvě šuškat: Honecker přijímá židy ze Sovětského svazu, aby odčinil to, že se NDR nikdy nepodílela na německých reparacích Izraeli. Podle oficiální východoněmecké propagandy žili všichni staří nacisté v Západním Německu. Ty spousty obchodníků, které létaly každý týden z Moskvy do Západního Berlína a zpět, aby prováděly své exportní a importní obchody, přinesly tuto zprávu do města. Rychle se to rozneslo a všichni o tom věděli – snad jen kromě Honeckera. Normálně zkoušela většina lidí v Sovětském Svazu své židovské předky zapírat, v kariéru bylo možné doufat pouze s čistým pasem. Příčinou toho nebyl antisemitismus, nýbrž prostě ta skutečnost, že každá více či méně odpovědná pozice byla spojena s členstvím v komunistické straně. A židy ve straně viděl každý jen nerad. Všechen sovětský lid mašíroval v tomtéž rytmu jako vojáci na Rudém náměstí – od jednoho pracovního vítězství k druhému, nikdo nemohl vystoupit. Ledaže byl někdo žid. A ten se směl, přinejmenším čistě teoreticky, vystěhovat do Izraele. Když to udělal žid, bylo to – skoro – v pořádku. Ovšem když podal žádost o vycestování nějaký člen strany, koukali na něj ostatní komunisté z jeho jednotky značně připitoměle.

Můj otec například kandidoval čtyřikrát za stranu a pokaždé propadl. Byl deset let zastupujícím vedoucím plánovacího oddělení v jednom malém podniku a snil o tom, že se jednoho dne stane vedoucím. Potom by byl bral celkem o 35 rublů více. Ale bezpartijní vedoucí plánovacího oddělení – to byla pro ředitele hotová noční můra. To nešlo už jenom proto, že vedoucí musel podávat zprávu o své práci na stranickém shromáždění okresního výboru. Jak by se tam vůbec mohl dostat – bez členského průkazu? A tak můj otec zkoušel rok co rok do strany vstoupit. Pil s úderníky vodku po litrech, potil se s nimi k smrti v sauně, ale vše bylo marné. Každý rok ztroskotal jeho plán na tomtéž útesu: „Velmi si tě vážíme, Viktore, jsi napořád náš nejbližší přítel,“ říkali úderníci. „Byli bychom tě i rádi vzali do strany. Ale víš přeci sám, že jsi žid a můžeš kdykoliv zmizet do Izraele.“ „Ale to já nikdy neudělám,“ opáčil můj otec. „Samozřejmě nikam nezmizíš, to víme všichni, ale teoreticky by to přeci možný bylo, ne? Jen si představ, jak bysme tady potom blbě čuměli.“ A tak zůstal můj otec napořád jen kandidátem.

Pak nastaly nové časy: to, že byl člověk žid, se najednou stalo volnou vstupenkou do celého široširého světa a výzvou k novému začátku. Židé, kteří dříve platili úřadům, aby slovo „žid“ bylo odstraněno z jejich pasu, najednou začali dávat peníze za pravý opak. Všechny podniky si najednou přály židovského ředitele, jen on totiž mohl dělat obchody po celém světě. Spousty lidí nejrůznějších národností se náhle chtěly stát židy a vystěhovat se do Ameriky, Kanady nebo třeba do Rakouska. Východní Německo se k tomu seznamu připojilo o něco později a byl to takový tajný tip.

Mě na východní Německo upozornil strýček jednoho mého přítele, jenž obchodoval s kopírkami ze Západního Berlína. Jednoujsme ho navštívili v jeho bytě, který byl kvůli brzkému odjezdu celé rodiny do Los Angeles zcela vyklizen. Jen veliká drahá televize s vestavěným videorekordérem stála uprostřed pokoje na podlaze. Strýc ležel na matraci a díval se na porno.

„Ve východním Berlíně Honecker přijímá židy. Pro mě je už příliš pozdě, abych změnil směr, už jsem všechny své miliony transportoval do Ameriky,“ řekl nám. „Avšak vy jste mladí, nemáte nic, pro vás je Německo přesně to pravé, tam se to somráky jenom hemží. Mají tam stabilní sociální systém. Nebude příliš nápadné, bude-li tam o pár chlapců víc.“

Bylo to spontánní rozhodnutí. Kromě toho byla emigrace do Německa o mnoho snazší než do Ameriky. Jízdenka stála jen 96 rublů a do východního Berlína jste nepotřebovali vízum. Můj přítel Míša a já jsme přijeli v létě roku 1990 na nádraží Lichtenberg. Přijetí proběhlo tehdy ještě velmi demokraticky. Na základě rodného listu, v němž stálo černé na bílém, že oba naši rodiče jsou židé, jsme dostali osvědčení v jednom západoberlínském, zvlášť pro tyto případy zřízeném správním úřadě ve čtvrti Marienfelde. Stálo tam, že jsme nyní byli uznáni jako němečtí občané židovského původu. S tímto osvědčením jsme potom šli na východoněmecké policejní prezidium na Alexanderplatzu a byli jsme jako právoplatní židé opatřeni východoněmeckým občanským průkazem. V Marienfelde a na policejním prezidiu Berlin Mitte jsme se seznámili s mnohými stejně přemýšlejícími Rusy: s avantgardou páté emigrační vlny.

První vlna, to byly ti, kteří během revoluce a občanské války patřili k bělogvardějcům; druhá vlna emigrovala mezi léty 1941 až 1945; ta třetí se od šedesátých let skládala z disidentů, kterým bylo odejmuto státní občanství; a čtvrtá vlna začala s židy, odjíždějícími přes Vídeň, v sedmdesátých letech. Ruské židy páté vlny na počátku devadesátých let nebylo možné odlišit od ostatního obyvatelstva ani jejich vírou, ani jejich vzhledem. Mohli to být křesťané nebo muslimové, nebo dokonce ateisté, blond, ryšaví nebo černí, s nosem nahoru nebo nosem orlím. Jejich jediný charakteristický rys spočíval v tom, že se dle svého pasu nazývali židy. Stačilo, když jeden v rodině byl žid či jen žid poloviční nebo čtvrtinový a mohl to v Marienfelde doložit.

A jako při každé hazardní hře bylo i zde mnoho podvodů. V první stovce se sešli všichni možní lidé: chirurg z Ukrajiny se svou ženou a třemi dcerami, podnikatel v pohřebnictví z Vilniusu, starý profesor, který spočítal pro ruské sputniky kovovou vnější schránku a každému o tom vypravoval, operní pěvec s komickým hlasem, bývalý policista a množství mladých lidí, „studentů“, jako jsme byli my.

Byla pro nás, pro cizince, zřízena veliká ubytovna na sídlišti Marzahn ve třech panelácích, které dříve sloužily Stasi jako jakési rekreační 14 středisko. Tam jsme se nyní směli až do dalšího opatření zotavovat. První dostanou vždy to nejlepší. Poté, co se Německo s konečnou platností znovu sjednotilo, byli nově příchozí židé stejnoměrně rozděleni do všech spolkových zemí. Mezi Schwarzwald a Durynský les, Rostock a Mannheim. Každá spolková země měla pro jejich přijetí vlastní pravidla.

V naší útulné marzahnské ubytovně jsme si vyslechli ty nejdivočejší historky. V Kolíně například byl rabín synagogy pověřen, aby zkouškou zjišťoval, jak židovští tito židé
ve skutečnosti byli. Bez jím podepsaného posudku nešlo vůbec nic. Rabín se vyptával jedné dámy, co jedí židé o Velikonocích. „Okurky,“ řekla ta dáma, „okurky a velikonoční koláč.“ „Jak jste přišla na okurky?“ rozčiloval se ten muž. „Ach ano, teď už vím, co myslíte,“ rozzářila se dáma, „my židé jíme o Velikonocích maces.“ „No dobře, tedy lépe řečeno, židé jedí maces po celý rok, tedy i o Velikonocích. Ale víte vy vůbec, co maces je?“ zeptal se rabín. „Ale to víte, že ano,“ radovala se ta žena, „to jsou přeci ty sušenky, které se pečou podle starého receptu z krve malých dětí.“ Rabín padl do mdlob. Někdy se někteří muži obřezávali dokonce vlastnoručně, a to jen a jen proto, aby se vyhnuli takovým otázkám.

My, co jsme dorazili do Berlína jako první, jsme toto vše neměli zapotřebí. Na naší ubytovně to musel podstoupit jen jeden pindík, a sice ten Míšův. Berlínská židovská obec naše sídlo v Marzahnu objevila a zvala nás každou sobotu na jídlo. Obzvláštní pozornosti se dostalo mladším emigrantům. Odstřiženi od vnějšího světa a bez jazykových znalostí jsme tehdy žili značně izolovaně. Židé z obce byli jediní, kteří se o nás zajímali. Míša, můj nový přítel Ilja a já jsme tam chodívali každý týden. Tam, na velkém prostřeném stole, pro nás vždy stálo připraveno několik lahví vodky. K jídlu toho mnoho nebylo, za to bylo vše přichystáno s láskou.

Šéf obce nás měl rád. Čas od času jsme od něj dostali sto marek. Trval na tom, abychom se vzájemně doma navštěvovali. Já jsem tehdy ty peníze nepřijal, protože jsem si byl vědom toho, že při tom nešlo o čisté přátelství, ačkoliv mi on a ostatní členové obce byli sympatičtí. Jednalo se však o náboženské zařízení, které hledalo nové členy. V rámci takového vztahu musíte jednoho dne všechno splatit nějakou protislužbou. Zůstával jsem o sobotách na ubytovně, na plynovém sporáku pekl jedlé kaštany a hrál s důchodci karty. Oba mí přátelé však stále chodili do židovské obce a těšili se z dárků. Spřátelili se s šéfem a vícekrát u něj doma obědvali. Jednoho dne jim oběma řekl: „Ukázali jste se jako dobří židé, nyní se musíte jen obřezat a potom už bude všechno perfektní.“ „Tady toho se já účastnit nebudu,“ odpověděl Ilja a odešel. Míša, který byl spíše přemýšlivý, zůstal. Jsa mučen výčitkami svědomí kvůli přijatým penězům a přátelství s představeným obce musel nyní pykat za všechny naše hříchy – v berlínské židovské nemocnici. Později nám vypravoval, že to vůbec nebolelo a že to údajně dokonce ještě vystupňovalo jeho mužnou sílu. Musel dva týdny pobíhat s obvazem, z něhož vykukovala hadička.

Na konci třetího týdne se polovina mužského osazenstva naší ubytovny shromáždila v umývárně. Všichni byli zvědavostí celí bez sebe. Míša nám prezentoval svůj penis – byl hladký jako klobása. Míša nám hrdě objasnil průběh operace: předkožka byla odstraněna pomocí laserového paprsku, naprosto bezbolestně. Avšak většina přítomných byla jeho klobásou zklamána. Očekávali víc a radili Míšovi, aby to s tím židovstvím nechal být, což později také učinil. Někteří obyvatelé naší ubytovny si pomysleli, že to všechno nemůže dobře dopadnout, a odjeli opět zpátky do Ruska.

Nikdo tehdy nechápal, jak je možné, že nás vykrmovali zrovna Němci. Co se týkalo Vietnamců, jejichž ubytovna stála také v Marzahnu a vůbec ne tak daleko od té naší, bylo vše jasné: byli gastarbajtry Východu, ale Rusové? Snad to bylo u těch prvních židů na policejním prezidiu na Alexu jenom nedorozumění, pouhý omyl, který však potom úředníci nechtěli přiznat a dělali dál jako by nic? Tak nějak podobně jako při pádu Zdi? Avšak jako všechny sny i tento dospěl rychle ke svému konci. Po šesti měsících již nový příjem migrantů nebyl povolen. Bylo třeba v Moskvě podat žádost a nejdřív pár let čekat. Potom byly zavedeny kvóty. A ještě bylo později rozhodnutím stanoveno, že všichni židé, kteří přicestovali do 31. prosince 1991, budou uznáni jako uprchlíci a mají požívat všech práv občana, kromě práva volebního.

Z těchto židů a ruských Němců se skládala ta pátá vlna, ačkoliv ruští Němci, to je příběh sám pro sebe. Všechna ostatní uskupení – ruské manželky či ruští manželé, ruské prostitutky a stipendisté tvoří dohromady ani ne jedno procento mých krajanů zde žijících.
Kolik Rusů žije v Německu? Šéf největších ruských novin v Berlíně říká, že tři milióny. A z toho 140 000 pouze v Berlíně. Je však málokdy úplně střízlivý, proto mu moc nevěřím. Již před třemi roky mluvil o třech milionech. Anebo o čtyřech? Ale jistě souhlasí to, že Rusové jsou všude. Zde musím tomu starému redaktorovi dát za pravdu, je nás spousta, obzvláště v Berlíně. Rusy vidím každý den: na ulici, v metru, v hospodě, všude. Jedna z pokladních v supermarketu, do nějž chodím nakupovat, je Ruska. V kadeřnickém salónu je také jedna. Právě tak prodavačka v květinářství. Advokát Grossman, i když je tomu u něj možno jen těžko věřit, přišel původně též ze Sovětského svazu tak jako já, před deseti lety.

Včera se v tramvaji hlasitě bavili dva chlapci rusky; mysleli si, že jim nikdo nerozumí. „S dvěstěmilimetrovou hlavní to nezvládnu. Furt je kolem něj spousta lidí.“ „Tak to by sis teda měl vzít pětisetmilimetrovou.“ „Ale s tou jsem to ještě nikdy nezkoušel!“ „Dobře, zejtra brnknu šéfikovi a objednám ňákej návod, jak s tou pětistovkou zacházet. No ale nevim, co na to řekne. Asi bude lepší, když to zkusíš s dvoustovkou. Můžeš to přeci zkusit eště jednou, ne?!“ Ano, zkusit to určitě může.

Překlad © Jiří Šamšula
ukázka z knihy Wladimir Kaminer: Ruské disko
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Dauphin

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3494x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce