Román Acciaio (Ocel), prvotina mladé boloňské autorky Silvie Avallone (nar. 1984), v loňském roce zaznamenal v Itálii velký úspěch a získal dokonce nominaci na Premio Strega. Avallone vypráví příběhy lidí žijících na začátku třetího tisíciletí v Piombinu, městečku na pobřeží Tyrhénského moře, ve stínu obrovské ocelárny Lucchini. Hlavními postavami jsou Francesca a Anna, dvě dospívající dívky ze špinavého a vedrem rozpáleného paneláku ve Stalingradské ulici. Ocelárna, její hluk, světla, směny a zaměstnanecká politika jsou srdcem regionu a samotné Piombino jako by jen zajišťovalo dostatek lidských obětí pro tohoto Molocha – bez přehánění, neboť jedna z důležitých postav v ocelárně nakonec umírá.

Obě dívky, nerozlučné kamarádky a královny krásy Stalingradské ulice, vycházejí ze sociálně problematického prostředí (otec jedné je násilník a tyran, otec druhé podvodník s opletačkami s policií) a touží se z něj dostat. Sledujeme klíčové údobí jejich mládí, při kterém se začínají rozdávat karty pro budoucí životní hru. Anna je chytrá a cílevědomá, podaří se jí dostat díky prospěchu na klasické gymnázium, což je v Itálii nejprestižnější střední škola, obvykle navštěvovaná dětmi z bohatších rodin. V životě to chce dotáhnout na ministryni nebo něco podobného. Francesca je prostší a dostane se jen na běžnou střední školu s oprsklými žáky a rezignovanými učiteli, kde se žádné vzdělání neposkytuje.

K největšímu zlomu však dochází v osobním životě, když Anna přichází o panenství, zatímco Francesca si uvědomuje, že ji chlapci nezajímají a že ji přitahuje Anna. Její první milostné dobrodružství chápe jako zradu a obě dívky se ve zlém rozcházejí, i když v hloubi duše zůstávají navzájem spojené. Osamělá Francesca hledá únik z emocionálně i sociálně deprivovaného prostředí zúročením své atraktivity a po neúspěšných konkursech na modelku přijímá místo striptérky ve vyhlášeném podniku nedaleko Piombina.

Téma a prostředí, které si Avallone zvolila, má velký naturalistický potenciál: psychologicko-sociální profil mnoha postav jako by vypadl z oka klasickému naturalismu 19. století. Ze sociálního hlediska je samozřejmě děsivé, že od počátků kapitalismu před 150 lety se toho na některých místech moc nezměnilo – dělníci v ocelárně těžce dřou často do smrti nebo do invalidního důchodu stejně jako jejich prapředkové a jejich životní rytmus představují jen dvě střídající se fáze: monotónní dřinu a vybíjení frustrace (drogy, hazard, sex za peníze, násilí, kriminální činnost). Avšak možná proto, že podobné prostředí již bylo mnohokrát zobrazeno, nepůsobí Acciaio nijak originálně, ani dělnickou tematikou, ani příběhem dívky unikající prodáváním své krásy. Občas se Avallone snaží ozdobit realistické vyprávění např. líčením monstrózních rysů ocelárny, přecházejících až do symbolické roviny, a jako účinný symbol se v textu vyjímá také ostrov Elba, který obě dívky toužebně pozorují z pobřeží jako místo exotiky a lepšího života, ale nikdy se jim ho nepodaří navštívit. Nejsilnější stránkou autorky je schopnost velmi věrohodně zachytit prožívání obou protagonistek, zejména v psychologicky vypjatých okamžicích, a také zobrazení silových her, které rozehrává Francesca s dívkami stojícími na nižších stupních v hierarchii pubescentního světa.

Acciaio lze považovat za úspěšné, i když ne úplně zralé vykročení k literární kariéře. Představuje poutavý, nepříliš náročný, řemeslně solidně zvládnutý román, který však asi nezanechá hlubší dojem, jelikož mu zároveň chybí osobitost a rafinovanější literární zpracování.