Kuběna, Jiří: Pramen Bítova

Kuběna, Jiří
Pramen Bítova

recenze beletrie česká

Jiří Kuběna usiluje ve svém výboru o exkluzivitu, nikoli o plošnou prezentaci celoživotního díla. Svědčí o tom nejen touha, aby Pramen Bítova shrnul to nejlepší z jeho tvorby, ale také skutečnost, že do knihy zařadil jen krátké či středně dlouhé básně a zcela rezignoval na rozsáhlé básnické skladby, které také tvoří součást jeho díla.

Jiří Kuběna: Pramen Bítova. Host, Brno 2011, 304 s.

Básník Jiří Kuběna sestavil po více než patnácti letech další, v pořadí druhý výbor ze své básnické tvorby. Ten první (Krev ve víno, 1995) vznikl nedlouho po sametové revoluci a jeho účelem bylo především to, aby se veřejnost a také nakladatelé seznámili s dílem tohoto moravského básníka, kterému se po mnoha letech tvorby otevřela možnost oficiálně publikovat. V prvním výboru chtěl Kuběna představit své dílo ve všech jeho aspektech – proto je kniha nejen rozsáhlá, ale autor v ní také usiluje o proporcionalitu i za cenu toho, že některé básně, které by si to zasloužily, se do výboru nedostanou: „(…) naopak často jsem musel vypustit báseň, kterou ve výboru budu bolestně postrádat, a to jen proto, abych mohl na jiném místě naší knihy zařadit báseň možná méně významnou, avšak nezbytnou z důvodů zachování aspoň jakés takés proporcionality a správných představ o díle jako celku“.

Kniha Krev ve víno tedy byla prvním a podrobným seznámením s básnickým dílem Jiřího Kuběny. Naproti tomu Pramen Bítova má být – jak autor sám uvádí – výborem posledním, je to „tak či onak loučení“, v němž si Kuběna klade neskromný cíl: předložit čtenáři „v hlavních tazích a obrysech – celé své Dílo – v perspektivě výšek a hlubin, časů i věčnosti“. Kuběna v tomto výboru usiluje o exkluzivitu, nikoli o plošnou prezentaci svého díla. Svědčí o tom nejen touha, aby tento výbor shrnul to nejlepší z jeho tvorby, ale také skutečnost, že do knihy zařadil jen krátké či středně dlouhé básně a zcela rezignoval na rozsáhlé básnické skladby, které také tvoří součást jeho díla.

Kromě toho, že se Kuběna snaží představit a stravitelnou formou přiblížit své rozsáhlé (téměř čtyřicet básnických sbírek) a zároveň ne zcela snadno přístupné a čitelné dílo, vzdává svým výborem hold hradu Bítovu, kde v letech 1994–2006 působil jako kastelán. Hrad Bítov je již od prvních básníkových sbírek jedním z důležitých inspiračních zdrojů jeho tvorby, je to místo pro Kuběnu takřka svaté, k němuž se neustále – a v posledních sbírkách stále intenzivněji – vrací. Celou knihu ostatně uzavírá báseň Appolův Triumfální Vůz, která je oslavou genia loci Bítova, v níž dochází téměř ke zbožštění tohoto hradu: „Ach Ty Můj Bože, Ach Bože! / Nebeský / Ty Bítov / A Jen Ty Bítov, Ty Věčný Šturm i Příkrov, / /Ty Pán a Hrad / Náš / Nebeský: // Ó Ty Náš // Nebeský // Bítov!“.

Kuběna rozhodně není básník skoupý na slovo. Naopak – jeho básně jsou mnohomluvné, hlasité zpěvy, jejichž prostřednictvím oslavuje Boha, lásku i samotnou poezii. Přes svou hymnickou povahu však není tato poezie jen vznešená a patetická. Vzletnost Kuběnových veršů vyvažují hravost a živočišnost. Litanie a ódy, které jako by měly původ v náboženském vytržení, jsou prokládané refrény lidových či zlidovělých písní. Součástí složitých veršů plných slovosledných inverzí, přesahů a paralelismů jsou často dialektické a vulgární výrazy. Kuběnova poezie přetéká křesťanskou symbolikou a narážkami na antickou mytologii prozrazující mimo jiné erudici svého autora – ale přesto je smyslná a také plná humoru: „Mezi Svými Panici, Ach Nizámí! (Bak Mezi Zajíci.) / Pod Hvězdami / Vystřílenými Z Jediného Kulometu“. Dialektičnost Kuběnovy poezie asi nejvíce vypovídá o vlivu Jakuba Demla, o kterém se – vedle vlivu Březiny a Nezvala – tak často v souvislosti s Kuběnou mluví. A je také její devízou. Kuběnovo vznešené a unešené mluvení o Bohu nepůsobí odtažitě a je vlastně lidově prosté, jadrné, a proto blízké. Tuto blízkost člověku podporuje také výrazná a neskrývaná erotičnost některých básní.

Raná tvorba Jiřího Kuběny, za jejíž vrchol lze považovat sbírku Krev ve víno (1963), se vyznačuje velkou formální ukázněností. Básník často užívá formu sonetu a naplňuje ji velmi způsobně, snad by se dalo říci bez odvahy. Básně jsou sevřené a jednolité, ale až v Krvi ve víno se básník odvažuje pracovat se sonetem po svém a vytváří sbírku složenou téměř výhradně ze sonetů, které jsou ale spíše osobitými variacemi této básnické formy.

Počínaje sbírkou Matka Zjevení (1965) získávají básně na grafické výraznosti, jsou více členěné, autor v nich nadužívá interpunkčních znamének a grafických značek, které porušují plynulost textu a zbržďují jeho tok. Kuběna také postupně začíná čím dál tím častěji používat majuskule. Toto grafické specifikum, které, nutno přiznat, působí při čtení poněkud rušivě, je nejspíš podloženo básníkovou snahou o podtržení významu každého jednotlivého slova. Básně už nejsou tak sevřené, ale rozlévají se do různých směrů a svou překotností se přibližují mluvenému slovu. Napodobují melodii lidské řeči se všemi jejími pomlkami, zajíkáním a zadrháváním, a vzbuzují tak nutkání být recitovány, zpívány. Tuto tendenci dovedl autor do krajnosti ve sbírkách Doryforos (1971) a Ganymedes (1971), které se už místy vzpírají čtení a opouštějí meze sdělnosti.

Až v Blížencích V Krvi (1984) dokázal Kuběna využít orálního charakteru své poezie a snoubit jej s kázní, čímž dal vzniknout formálně klidnějším, i když stále mnohomluvným básním. Blíženci V Krvi jsou zlomovou sbírkou i z hlediska tematického. Do Kuběnovy dosud spíše radostné poezie se vkrádají smutné, tesklivé tóny, které jsou spojeny s reflexí přicházejícího stáří. V této sbírce, a ještě více v Ukřižování Vína (1989), se básně pročišťují a zjednodušují, jsou prodchnuty pokorou a vroucností.

Další zlom v Kuběnově tvorbě znamená jedna z prvních porevolučních – a také dosud nepublikovaných – sbírek Orel Nad Propastí. Poprvé se v ní objevují atributy, které pak provázejí veškerou Kuběnovu pozdní tvorbu: tematika smrti a snahy i neochoty se s ní vyrovnat. V této sbírce nalezneme básně již zcela prostoupené smrtí, pro něž je charakteristický vystupňovaný patos a vypjatá citovost:„Přírodo, Země, Socho, Člověče, / Je Konec, Pohár Brzo Přeteče, / Však Ještě Jednou, Co Jsem Míval Rád, // Strom Třešňový, I Skalních Vodstev Hlad, / A Ba i Svoji Báseň Ulétlou, / Vzpomínku Z Plev A Krve Uhnětlou“. Některé básně už jsou spíš jen modlitby, kontemplace, promlouvání k Bohu či planoucí vyznání víry skrze ztvárnění biblických motivů či příběhů. Exaltovaný tón je ale i zde doprovázen zemitostí a humorem: „Na Prahu Nebeské Tvé Svatyně, / V Bláhovém Kombiné, Svém Svatém Kombiné, Když Vítr Vál, / Jsem Jako Nahý Stál Jak Adam V Rouše Evině“.

Kuběna předkládá v Prameni Bítova nejen příběh své poezie, ale i svůj vlastní. Odevzdává se pateticky a se vším všudy a svou životní zpověď završuje ukázkami ze sbírky Ráno Na Olympu, která má již podle svého názvu jakýsi posmrtný nádech (první ráno na Olympu, do kterého se básník, jenž právě opustil svět, probouzí). Kuběnovo loučení je plné velkých gest, ale v kontextu celé básníkovy tvorby i střídmé a čtivé – což byl nejspíš jeden z cílů, o něž Kuběna při vytváření výboru usiloval.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2665x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce