V dnešní době, kdy produkci memoárové literatury tvoří povýtce žlučovité výlevy druhořadých politiků, sebeoslavné tirády nanicovatých celebrit či ziskuchtivých pisálků, kterým se poštěstilo alespoň vzdáleně přiblížit někomu významnému, by neměly ujít pozornosti českých čtenářů paměti profesora Ivo Tretery (* 1933), jednoho z našich současných předních filozofů. Štědře vypravená kniha Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec, kterou letos v květnu vydalo nakladatelství Paseka, čítá přes čtyřistapadesát stran většího formátu a vedle množství černobílých fotografií obsahuje též jmenný rejstřík.

Tretera nejenže patří k nemnohým, kteří mají skutečně co říci, ale navíc tak činí způsobem nadmíru poutavým a stylisticky vytříbeným. Jazyk, jímž k nám autor stojící na prahu osmdesátky promlouvá, pochopitelně oplývá jistými zvláštnostmi a leckdy působí až trochu starosvětsky (slova jako postřižiny či zbožíznalost), což ovšem textu nijak neubírá na srozumitelnosti ani na čtivosti. Neobyčejnou vzdělanost i sečtělost pisatele pak prozrazuje množství citátů, termínů, jež nezřídka přinutí čtenáře sáhnout po slovníku cizích slov, a výrazů cizojazyčných, zejména německých a latinských – zde už by v případě celých vět neuškodil překlad.

V textu se rovněž odráží Treterova vědecká průprava – autor jej přehledně člení do zhruba čtyř desítek kapitol, nesoucích výmluvné tituly a věnovaných obvykle určitému období profesorova života nebo konkrétní osobnosti z okruhu přátel či kolegů. Navíc ani v žánru memoárů neupouští Tretera od snahy o přesnost a pravdivost podávaných informací, což někdy může při četbě působit až trochu rušivě (např. důsledné užívání dvojích – dřívějších a současných – názvů pisatelem zmíněných ulic apod.). Až zarážející je ovšem profesorova excelentní paměť, jen někdy podporovaná dobovými zápisky, která mu umožňuje při líčení konkrétní události i navzdory uplynulým desetiletím zabrousit do detailů a nezřídka též citovat nebo alespoň parafrázovat tehdejší vlastní i cizí výroky. Autorovu pedagogickou praxi pak místy prozrazují didakticky zabarvené výpovědi adresované současným čtenářům a osvětlující jim některé dobové reálie.

I když se Treterovo vyprávění nedrží přísně chronologie, v konečném důsledku před námi přece jen vyvstává zřetelný obraz autorovy životní cesty, lemované milníky historických událostí a zalidněné poutníky, kteří jej na ní po kratší či delší dobu doprovázeli. Profesor Tretera, inklinující spíše k pozici skromného pozorovatele, dává mnohým z těchto postav – mezi nimiž nechybí velká jména české kultury a společnosti vůbec (v čele s avizovaným Bohumilem Hrabalem) – značný prostor, a povyšuje tak své memoáry na knihu podávající útržkovité sice, avšak osobní zkušeností podepřené svědectví o celé jedné epoše českých dějin a řadě jejích významných představitelů. Vinou Treterovy až přílišné skromnosti čtenář bohužel může postrádat řadu informací o samotném autorovi a jeho soukromém životě.

Ačkoliv by se z dosavadní charakteristiky Treterovy knihy mohlo zdát, že jde o akademickou až suchopárnou záležitost, opak je pravdou – autor zde nešetří humorem a spolu s tím, jak se podstatná část jeho každodenní existence přesouvá do oblíbených hospod (častého to vyhnanství režimem nemilovaných intelektuálů a umělců), proměňuje se i vypravěčův jazyk, zachovávající kupříkladu specifický Hrabalův idiolekt. Treterova mírná povaha mu také nijak nebrání kriticky komentovat vybrané jevy, počínaje samotným porevolučním vývojem české společnosti.

Vzpomínková kniha osobnosti Treterova formátu a spisovatelského nadání by mezi dnešními memoáry obstála sama o sobě – ambice (nutno podotknout, že naplněné) jejího autora však sahají mnohem dále, a tak lze Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec doporučit nejen čtenářům zajímajícím se o dílo a život profesora Tretery, nýbrž i těm, kteří hledají poučení o naší nedávné historii nebo seznámení s dalšími výjimečnými osobnostmi české kultury a vědy.