Giboda, Michal: K věci: rozhovory s lidmi, kteří mají co říct

Giboda, Michal
K věci: rozhovory s lidmi, kteří mají co říct

recenze přírodní vědy

Kniha K věci je souborem rozhovorů s lidmi, ať již s umělci, vědci, pedagogy či spisovateli s často svéráznou filozofií a životním postojem, které mohli čtenáři slyšet na Veřejných debatách v Českých Budějovicích. Na otázky postupně odpovídali osobnosti jako Milan Knížák, Bořek Šípek, Karel Hvížďala, Petr Vopěnka, Boris Cvek, Vladimír Kokolia, Cyril Höschl, Zdeněk Lukeš, Jindřich Štreit a Robin Šóen Heřman.

K věci 
Michal Giboda
: K věci: rozhovory s lidmi, kteří mají co říct. Karmášek, České Budějovice, 2010, 196 s.

Michal Giboda, profesí zoolog se specializací na parazitologii, předseda občanského sdružení Dialog vědy s uměním, vydal po dvou sbornících (Dialog vědy s uměním a Mosty a propasti mezi vědou a uměním) na sklonku minulého roku knihu K věci: rozhovory s lidmi, kteří mají co říct. Jde o soubor rozhovorů, které autor vedl na Veřejných debatách v Českých Budějovicích. Na otázky mu odpovídali Milan Knížák, Bořek Šípek, Karel Hvížďala, Petr Vopěnka, Boris Cvek, Vladimír Kokolia, Cyril Höschl, Zdeněk Lukeš, Jindřich Štreit a Robin Šóen Heřman (texty některých z nich obsahují už i předchozí sborníky).

Jak ukazuje přehled jmen, jde o osobnosti pocházející z různých oborů či propojující více oborů (dokonce i M. Knížák se přitom projevuje jako celkem inspirativní diskutér). Mezi jednotlivými debatéry a jejich obory tak mohou vyvstávat zajímavé souvislosti: kupříkladu V. Kokolia mluvil o tom, že si vyvinul jakousi odnož animismu, totiž že v každé věci vidí „osobu“; zní to podle něj „šamansky“, ale přiznávání osobnosti jevům prý našel jasně pojmenované teprve u Petra Vopěnky. Bořek Šípek nemluví jen o designu, ale třeba i o svém učiteli Maxovi Bensemu, Foucaultovi či W. Benjaminovi, a dostává se až k minimalismu jako uměleckému směru vycházejícímu z buddhismu a vyjadřujícímu japonskou kulturu, což je téma, které pak obšírně rozebírá japanolog a buddhistický mnich Robin Heřman (ten mluví o „kvalitě jako systémové vlastnosti, která je otázkou ritualizace tvůrčího procesu, ať jde o praní prádla, pěstování rýže nebo výroby automobilu“). Několikrát se v knize jednotliví debatéři vyjadřují k Českému klubu skeptiků Sysifos (vesměs odmítavě) a vrací se i téma mezí lidského rozumu a poznání: Vopěnka vyzvedává vedle řecké geometrie a indické kalkulace se znaky také kabalistické kořeny matematiky jako cestu poukazů z jednoho jevu na druhý, myšlení ne podle sledu příčiny a následku, ale „bokem“. Podle B. Cveka zase našemu rozumu podstata věcí vůbec osudově uniká…

Co se týká Gibodových otázek, je na nich patrné, že autor je silně zaujatý představou relativizace, která podle něj ohrožuje současný svět, často se vrací i otázka po kreativitě, která je ovšem natolik mnohoznačná, že na ni každý z dotazovaných může naštěstí reagovat po svém. Zvláště z rozhovoru s V. Kokoliou je zřejmé, že se Giboda s malířem zná, čemuž odpovídá i relativní zasvěcenost otázek. V jiných rozhovorech naopak dotazovanému nezbývá než Gibodu opravovat při jeho věcných chybách (jako když Höschl musí dementovat to, že by patřil do Klubu Sysifos), nebo musí polemizovat s jeho otázkami, které někdy implikují tvrzení plná zjednodušování, klišé a nediferencovaných odsudků současné společnosti. Vůbec se nedivím K. Hvížďalovi, když po jedné takové otázce (vycházející z citátu Jana Šterna) odpovídá: „Takové chrchle hozené na naši společnost o ní nic nevypovídají... Na to nemám chuť ani odpovídat.“ Totéž se týká i závěrečného rozhovoru s Heřmanem, který byl pro mne přesto určitě nejpřínosnější. Heřman zpochybňuje jak způsob položení otázek (v buddhismu nehledá „spirituální uspokojení“, jak to formuluje Giboda, ale „zakotvení“), tak i obsah. Když se tedy Giboda například snaží Heřmanovi vnutit představu, že na rozdíl od křesťanství východní náboženství nemají papeže, biskupy ani kněží a morální normy jsou odvozeny od zařazení člověka do řádu přírody, Šóen suše konstatuje: „Nerad bych vás zklamal, ale mám za to, že z valné většiny tu žádný podstatný rozdíl není“ (a také to doloží četnými a přesvědčivými argumenty). Nedá se samozřejmě vyloučit, že autor kladl záměrně provokativní otázky, což je ale málo pravděpodobné. Každopádně některými z nich silně vyprovokoval i mne coby čtenáře.

Nutno také uvést, že z redakčního hlediska by si kniha zasloužila větší péči, minimálně v jednom případě dokonce Gibodova otázka není vyznačena jako otázka a tváří se jako součást odpovědi, dotazovanému (konkrétně Hvížďalovi) jsou tak podsouvána slova, která by skoro jistě nikdy neřekl. Přes to všechno ale musím ocenit Gibodovu snahu o mezioborový dialog a o zásluhy na tom, že se tolik podnětných osobností ocitlo v jedné knize, což je samo o sobě přínosné.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 61 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 3054x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce