Cunningham, Michael: Za soumraku

Cunningham, Michael
Za soumraku

studie beletrie zahraniční

Minervina sova vylétá za soumraku… Slavná Hegelova věta z úvodu do Filozofie práva o osudovém zpožďování filozofie či moudrosti, které přicházejí vždy po činu, až ve chvíli, kdy je takříkajíc po všem a nic se nedá změnit, anebo v době, která se dekadentně hroutí do sebe, by se směle dala vetknout do záhlaví posledního románu Michaela Cunninghama Za soumraku.

Cunninghamovo krásné zjevení
Michael CunninghamZa soumraku. Přel. Veronika Volhejnová, doslov Petr Fischer, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2011, 224 s.

Minervina sova vylétá za soumraku… Slavná Hegelova věta z úvodu do Filozofie práva o osudovém zpožďování filozofie či moudrosti, které přicházejí vždy po činu, až ve chvíli, kdy je takříkajíc po všem a nic se nedá změnit, anebo v době, která se dekadentně hroutí do sebe, by se směle dala vetknout do záhlaví posledního románu Michaela Cunninghama Za soumraku. Ne snad kvůli viditelnému souladu ve slovech v názvu knihy amerického spisovatele a anekdotické větě slavného německého filozofa, nýbrž kvůli náladě, kterou oba dva myšlenkové světy s sebou nesou. Cunningham i Hegel nepřímo tematizují naladění nokturna, období mezi nocí a dnem, kdy to, co se zrodilo, pomalu umírá, ale v jemné hranici mezi životem a smrtí najednou můžeme zahlédnout něco, co během dne, kdy byla scéna až příliš nasvícena, nebylo zřejmé, ba schovávalo se to přímo v žáru slunce. Soumrak přináší nové, jiné světlo, a také stíny a dosud nevídané kontury.

Zjevení, které paradoxně přináší až soumrak – pozdní doba života i Dějin, postmoderní čas, čas po moderně, po konci dějin, který právě teď našimi životy naplňujeme – má zvláštní barvu. Americký malíř James Abbott McNeill Whistler ji znázorňoval tajemně tyrkysovou barvou s odstíny berlínské modři, rozlitou do velkých ploch plátna. Michael Cunningham ji vyjadřuje lehoulinkým smutkem ve zdánlivě jiskřivých, vtipných a uvolněných „cool and happy“ větách, jimiž zaplavuje svůj román. Slovo román je ovšem možná nemístné a přehnané. Nokturno, doba, v níž se den dělí o moc s nocí, je událost okamžiku, nepotřebuje rozsáhlý prostor k rozprostření, tak jako se kouzlo a tajemství života odhalují náhle, připomínajíce zkušenost loupežného přepadení; přicházejí zničehonic, právě ve formě zjevení, epifanie (božského, kosmického, lidského – čeho ještě?), do níž se Cunningham ve svém psaní zamiloval, protože v ní nalezl poslední kotvu světa, kterou po sobě zanechal pomalu odplouvající svět modernismu.

Epifanická sova, jejíž pseudonoční let lze jen stěží zachytit, zato si však navždycky pamatujeme šustot jejích křídel a obrysy těla – nic víc a nic míň Cunninghama v jeho psaní nikdy nezajímalo. Zachránce Joyecova „epifanického zření“, psalo se o něm v kritikách… A přitom žádné postmodernistické konstrukce, jakkoliv je jako učenlivý a pozorný frekventant hodin tvůrčího psaní používá nejen ve svém nejslavnějším románu Hodiny. Žádné složité časové struktury vyprávění; i ono synchronní prolínání časů použité poněkud stereotypně v Hodinách i Vzorových dnech nenaznačuje nic jiného, než že na času nezáleží. To hlavní totiž přichází mimo čas, navzdory jemu, i když skrze něj. Psaní potom není odhalování skrytého, které se schovalo pouze omylem či naším opomíjením, nýbrž vynalézání nového. Nikoli ve smyslu konstrukce snových světů nebo útěku do říše fantazie, ale jakéhosi šamanského vyvolávání duchů. Cunningham používá slova jako dřívka, jimiž tře o sebe, doufaje, že dříve nebo později (kdy, to právě nevíme a neví to nikdy ani sám autor) vyšlehne plamen poznání, který překračuje všechny rozumové meze a boří veškeré dosavadní jistoty a řád.

Kniha Za soumraku tuto „nerozumnost epifanie“ demonstruje na velmi klasickém půdorysu. Relativní rovnováhu a spokojenost, štěstí manželského páru ve středním věku Petera a Rebeccy naruší Peterova homosexuální touha, když se nechá strhnout krásou manželčina mladšího bratra Ethana přezdívaného příznačně Mizzy (od angl. mistake, Omyl). Neexistuje v křesťanské západní kultuře nic nerozumnějšího než homosexuální touha (malou ilustraci může poskytnout přepis diskuse dolní komory českého parlamentu o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví). To ona je přímo prototypem nepřirozenosti a nerozumu a také příkladem zkázy, morálního úpadku. Michael Cunningham jako otevřeně homosexuální autor se s tímto vědomím vyrovnával už dříve, v románu-nokturnu Za soumraku z něj ale poprvé dělá problém, stává se tématem, a to proto, aby právě skrze psaní autor docílil společenského vysvobození homosexuální touhy, kterou náhle obléká jas „božského zjevení“, díky němuž se odsuzovaná neřest stává uznávanou a plnohodnotnou slastí. „Lidská sexualita je šíleně komplikovaná, označení jako ‚gay‘ nebo ‚hetero‘ nebo ‚bisexuál‘ už nemají žádný smysl,“ vysvětluje Cunningham. „Kolik z nás mělo milostnou či přímo sexuální zkušenost s lidmi, kteří jsou mimo oficiální erotické kategorie? Dobře, ne všichni, ale řadě z nás se to přihodilo. Mě zajímá sexualita, která vypadává z oficiálních demarkačních linií.“

Sexualita ale není v tomto románu-nokturnu samoúčelná. Vyprávění o podivném, každopádně lechtivém dobrodružství Petera Harisse není příběhem o skryté homosexualitě, na tom by nebylo nic přitažlivého. „Kdyby to byl příběh o starém chlípníkovi, který touží po mladém klukovi, co by na tom bylo zajímavé?,“ komentuje to sám autor. Za soumraku je spíše historkou o hledání krásy, která není svázána žádnou mravní či jinou bariérou. A krása je u Cunninghama tím, co je přímo spojeno s epifanií, náhlým zjevováním transcendentna, něčeho (i když to to slovo je velmi nepřesné, neboť v češtině upomíná na jakousi věc, což je transcendentním obsahům cizí), co přesahuje naši běžnou existenci, zaměřenou na hmatatelná jsoucna, mezi něž konec konců patří i sex.

Ne náhodou je Peter Harris obchodníkem s uměním, a tedy tradičně obchodníkem s krásou, která však už v moderní době dávno krásou není. V současném umění o krásu ani nejde – jak mimochodem několikrát demonstrují Peterovy myšlenky a úvahy, často mířící na efemérní nebo dokonce vyprázdněnou podstatu současného umění. A přesto, zjišťuje Peter, tu a tam se i obchodník, jindy odhalující zkažená střeva umění v pozdní době, může s krásou setkat. Nikdy to ale není kvůli tomu, že by byl sám schopen k ní dojít. Není to výkon jeho mysli, která využívá smyslových podnětů. Výraz schopnosti sofistikované interpretace, již si žádá většina současných děl, v převážné míře zařaditelná do kategorie „konceptuální“. Vždy je to naopak náhlý zásah shůry, útok zvnějšku, tak jako v Metropolitním muzeu srážka s Hirstovým žralokem ve formaldehydu nebo setkání s krásou mladého Ethana v Peterově a Rebečině domě.

Cunningham ve svém nokturnu vědomě variuje dávnou modernistickou klasiku – Smrt v Benátkách Thomase Manna, kterou ještě dál celosvětově proslavil Viscontiho stejnojmenný film a později vynikající opera Benjamina Brittena. Dalo by se bez větších problémů říct, že „variace“, nejpřesněji snad ve smyslu hudebním, je tvůrčí metodou amerického spisovatele. „Moje hlava, to je malá knihovna,“ svěřil se Cunningham při jedné z návštěv Prahy, k čemuž je třeba dodat jen to, že v poličkách této vnitřní knihovny se obvykle nacházejí právě modernisté a jiní klasici: Whitman, Woolfová, Joyce a nyní Mann. Cunningham je využívá jako výchozí emoci, jež mu zůstala z četby, a tu se pak snaží oživit a posunout dál vlastním psaním. Udělal to tak už v Hodinách, které byly jakousi poctou k „proudu vědomí“ v díle Virginie Woolfové. Vzorové dny pracovaly s americkými transcendentalisty a jejich vírou v oduševnělý život věcí a lidí. Ve variaci Manna ho nejvíce fascinuje postava vyhořelého umělce Aschenbacha, jehož chuť k životu oživí jedině čistá krása mladíka Tadzia. To, co tato krása s Aschenbachem dělá, jak proměňuje jeho pohled na svět a uměleckou tvorbu, to Cunninghama zajímá víc než vypjatý erotismus. Za soumraku je variací aschenbachovskou, nikoli tadziovskou. Není to snaha popsat čistotu krásy (to se ostatně podařilo více Viscontimu ve filmu za použití kosmické Mahlerovy hudby než Mannovi v knize), nýbrž vyjádřit ambivalentní sílu, kterou pouští do našich životů.

Ale ani sovy přinášející moudrost prozření nejsou tím, čím se zdají být. Tato lynchovská variace slavné soví věty Georga Wilhelma Friedricha Hegela, ironicky útočící na Cunninghamovu upřímnou snahu zachraňovat krásu a epifanii všedního dne, kterou nám předali modernisté, připomíná právě dvousečnost krásy, jež zároveň zachraňuje i zabíjí. Tadziova krása u Manna dává Aschenbachovi nový životní náboj a smysl tvorby, zároveň s ní ale přichází smrt. Totéž, jen v cunninghamovské variaci, potká Petera, který po srážce s Ethanovou krásou balancuje na hraně zhroucení všeho, čemu věřil a na čem vystavěl svůj dosavadní život. Každá epifanie v životě přináší radost i smutek, což ovšem neznamená, že čistota neexistuje. Čistota je možná právě toto: nemožnost jednostrannosti, mezera mezi dobrem a zlem, která okamžitě zmizí, jakmile s obsahem zjeveného začneme prakticky žít.

Pro dílo Michaela Cunninghama je typické, že tuto osudovou nemožnost (nestálost sov) vytrvat u zjeveného, ocitnout se v nirváně „mimo dobro a zlo“ nepovažuje za nějaké lidské prokletí. Důležité pro něj je, že jsme měli během života možnost se s tímto zjeveným setkat a že je můžeme uchovávat v nekonečném množství variací: literárních, výtvarných, hudebních. Tak jako ve zmiňovaných Hodinách nebo Vzorových dnech ani v románu-nokturnu Za soumraku nakonec nedojde k žádné velké katastrofě. Ano, všude se něco hroutí a práská, dochází ke kolizím a rozpadům vztahů, mezi řádky se prochází smrt, ale nic z toho není tragické. Otřásající, to ano, nikoliv však otřesné.

Těžko říct, jestli se tu projevuje Cunninghamovo přirozené estétství a odpor k ošklivosti, anebo jde o hlubší filozoficky podložený postoj ke světu, v každém případě jeho příběhy i v těch nejhorších okamžicích prezentují nadějeplnou smířlivost, z níž v paměti zůstává věčný, často až didakticky jasný obraz. Příkladnost jářku životní…

Ve filmovém zpracování Hodin je to například nezapomenutelná sekvence, kdy Nicole Kidmanová smířlivě odevzdává svou tělesnou schránku vodě a stává se součástí živlu, věčného proudu vědomí a paměti světa. Literární nokturno Za soumraku končí Peterovým smířlivým návratem do Rebečina přístavu. Závěrečný obraz je, pravda, poněkud neurčitý, a mohlo by se v něm hledat jakési budoucí tajemství, vyzařuje z něj však zvláštní sebeuspokojení a krása. Tak je to u Cunninghama vždy. Cokoliv se stane, cokoliv se projde našimi životy, stojí za to a je (právě proto) v jistém smyslu slova krásné. Připomíná to prožitek melancholika, kterého sice trápí děsivé úzkosti, ale cítí vnitřní radost, že právě jemu se dostalo té výsady, aby byl tímto světobolem trápen. A čím větší ta muka jsou, tím větší je jeho radost.

Autorovi doslovu nepřísluší, aby se s tímto estétstvím sui generis kriticky vypořádával. To je odpovědnost, kterou na sebe přebírá čtenář. A je to on (ona), kdo nakonec učiní soud nad osobní přijatelností takové krasodušné otevřenosti. Mimo veškerou kritiku je nicméně jasné jedno: Cunningham ve své poslední knize téměř dokonale vystihl náladu nokturna, a sovy, které v podvečer vypustil, si má cenu připomínat.

© Petr Fischer
text vyšel jako doslov v knize Za soumraku
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5526x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce