Fieber, Michal: Soukromé bludiště

Fieber, Michal
Soukromé bludiště

recenze krimi

Krátce před prázdninami vyhlásila Asociace autorů detektivní literatury AIEP nejlepší detektivky roku. Hlavní cenu udělila románu Soukromé bludiště, který pod pseudonymem Michal Fieber napsal Jaroslav Čejka.

Tohle je nejlepší česká detektivka?
Michal Fieber: Soukromé bludiště. Moravská Bastei MOBA, Brno, 2010, 244 s.

Krátce před prázdninami vyhlásila Asociace autorů detektivní literatury AIEP nejlepší detektivky roku (přesněji řečeno uplynulých dvanácti měsíců). Hlavní cenu (Cenu Jiřího Marka) udělila románu Soukromé bludiště, který pod pseudonymem Michal Fieber napsal Jaroslav Čejka (nar. 1943). To je dobrá záminka k porovnání: snese nejlepší český román srovnání s tvrdou překladovou konkurencí?

A odpověď – jak asi mnozí čekají – není příliš příznivá. Každé zobecňování je ošidné, nicméně zde se jej dopustím: produkce většiny českých detektivkářů (a není jí úplně málo, svůj bohatý ediční plán na ní má postaveno úspěšné nakladatelství MOBA, které vydalo i Soukromé bludiště) je dosti konzervativní a krotká. Stále to jsou spíše pohádky pro dospělé, jejichž děj se po vzoru Agathy Christie odehrává v jakýchsi akváriích, stranou drsnější a především komplikovanější a obtížněji srozumitelné reality, která je přitom i v naší kotlině na dramatické kriminální případy docela bohatá. Světové špičky žánru přitom dnes své psaní naopak co nejvíc přibližují realitě současného světa a ono „zábavné“ luštění hádanky „kdo to udělal“ je zajímá méně než psychologie zločinců i vyšetřovatelů, nejednoznačné vztahy mezi policií a podsvětím či syrová atmosféra míst, v nichž se zločiny odehrávají.

Soukromé bludiště je patrně lepší než průměrná česká produkce, jeho postavy však z onoho pomyslného akvária do skutečného světa také vykukují jen zřídka a opatrně. Zápletka sama o sobě (vražda redaktora časopisu Koně a psi, do které je zamotán milostný trojúhelník) je vymyšlená poměrně chytře, jen k ní autor nepřidal výraznější peripetie a zhruba dvě třetiny knihy se jen vedou plané a čím dál nudnější řeči či úvahy. Její potenciál je tak na delší povídku, zbytek je vyplněn stesky hlavního hrdiny, exkomisaře Houdka, na vlastní stárnutí a na poměry a také jeho flirtováním s pohlednou (a nejméně o generaci mladší) šéfredaktorkou. Děj se odehrává v kancelářích, kavárnách, restauracích, dozvíme se jaké má hlavní hrdina gurmánské záliby, jaká pije rád piva a vína. Dialogy jsou doslovné, vtipy vyjdou jen někdy, už tak dost pomalý tok příběhu se zdržuje banalitami.

Ostatně, stesky: rozčarování nad tím, jak to na světě chodí, jistě patří k osobnosti detektiva drsné školy již od dob Hammeta a Chandlera. V Soukromém bludišti se ústy exkomisaře Houdka hudrá nad porevolučními poměry a jednou z nejméně sympatických postav je bývalý disident, momentálně velmi úspěšný vydavatel hobby magazínů. Postava mimochodem poněkud nepravděpodobná – pokud se nějací disidenti pustili do vydávání časopisů, obvykle se jim to moc nevyvedlo; disidenti svou povahou nebývají typy, jimž se daří obchod nebo podnikání... Trochu se přitom zdá, že tradičně kritické naladění detektiva vůči společenským pořádkům tu autor využívá k tomu, aby si sám postěžoval, jak byl vůči němu svět nespravedlivý. Ba dokonce osudy oběti, bývalého spisovatele, který se nakonec musel ponížit prací v podřadných časopisech, velmi připomínají osudy Jaroslava Čejky. Ten se totiž v osmdesátých letech stal čelným představitelem socialistického literárního establishmentu (byl vedoucím redaktorem literárního časopisu Kmen, později šéfredaktorem Tvorby a členem předsednictva Svazu spisovatelů) a měl funkci i v Ústředním výboru KSČ. Paradoxem doby je, že patřil k reformnímu proudu uvnitř strany, ovšem události roku 1989 tyto reformisty převálcovaly nečekanou silou. A Čejka byl – alespoň dle internetového Slovníku českých spisovatelů po roce 1948 – dva roky nezaměstnaný; v sedmačtyřiceti, tedy na vrcholu sil. Pak pracoval v reklamě, hojněji vydávat začal až po roce 2000.

Knihu lze tedy číst dvojím způsobem: jednak jako oddechovou konformní detektivku, ale pak také jako osobní rozčilení nad světem, který byl k autorovi i hlavním hrdinům jeho knihy nespravedlivý. Onen druhý způsob je možná zajímavější než natažená povídka, nelze se však přitom ubránit dojmu, že by bývalo bylo možná čestnější a čtenářsky i atraktivnější, kdyby to Fieber/Čejka nezakrýval do omšelého detektivního kabátku. Napsat román o trudném polistopadovém životě vysokého socialistického kulturního funkcionáře se vší vervou, třebas poznamenanou zahořklostí: něco takového v současné české literatuře možná docela chybí.
 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 115 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Bedřich Ptáček, 12.09.2018 13:24
Fieber, Michal: Soukromé bludiště
Ahoj Jardo, dočetl jsem povídku - Smrt Alanského řezníka. Ani jsem nevěděl, jak se Ti líbil u nás poslední posez s tatarákem a flambovanými palačinkami od hasiče Jardy. Bylo tam pěkně, ale je to dost daleko. Měj se fajn Béďa (Trávníček)
Vložil: Jaroslav Čejka, 12.02.2015 20:56
Fieber, Michal: Soukromé bludiště
Pane Havle, budete mít asi pravdu. Vy ji máte určitě vždycky. Zejména když mluvíte o něčem, co neznáte, že?
Vložil: tomáš havel, 12.02.2015 18:59
Fieber, Michal: Soukromé bludiště
Pane Čejko, musím s Vámi souhlasit, že té demokracie tu máme trochu moc, protože jestli si někdo dovolí nerecenzovat na Vaši výzvu Vaše (z toho, co píšete vyplývá, že skvělé) knihy, tak to už je vrchol! Co s tím? Snad nějaký Svaz kritiků pod kuratelou ministerstva, který by na své členy dohlédl. ... Je ale také možné, že pan Mandys Vaše knihy četl a tak se mu líbily, že se to teď stydí napsat.
Vložil: Jaroslav Čejka, 12.02.2015 12:23
Fieber, Michal: Soukromé bludiště
Po více než třech letech jsem se rozhodl znovu ozvat ve zdejší minidiskusi. Během té uplynulé doby jsem totiž vydal další dvě knihy - pod pseudonymem Michal Fieber Školu detektivů, která zvítězila v soutěži o původní detektivku pořádané nakladatelstvím MOBA, a pood vlastním jménem generační román Odcizená... krajina, který ve stejném nakladatelství získal první ov soutěži o původní historický román či detektivku (zachycuje období od druhé světové války až do dnešních dnů a má i kriminální záplaktu, vycházející ze skutečného případu). Obě tyto knihy jsem nabídl Pavlu Mandysovik recenzování, ale ani mi pořádně neodpověděl, přestože Odcizená krajina splňuje přesně to, po čem v závěru své recenze Soukromého bludiště volal. Co na to říci? Tak to holt v české "demokracii" chodí...
Vložil: Blahoslav Zahradníček, 16.02.2012 18:49
Fieber, Michal: Soukromé bludiště
Moc pěkná kniha, čtivá.
Vložil: Michal Černík, 15.02.2012 13:24
Fieber, Michal: Soukromé bludiště
Je to velmi dobrá detektivka. Přečetl jsem si s chutí.
Vložil: Sarna František, 15.02.2012 09:25
Fieber, Michal: Soukromé bludiště
nemá chybu
Vložil: Jaroslav Čejka, 13.11.2011 20:32
Fieber, Michal: Soukromé bludiště
V zásadě bych za recenzi chtěl poděkovat – i negativní recenze je lepší než žádná a tato navíc nijak zvlášť negativní nebyla. A možná že by byla ještě o poznání vlídnější, kdyby knize zůstal původní název Smrt tichého blázna a podtitulek Detektivní love story, protože mi v tomto případě opravdu nešlo... o čistou detektivku. Je-li výsledek mého snažení nudný či nikoli, to ať posoudí především čtenáři já to posoudit nedovedu. V recenzi jsou však dva momenty, proti kterým bych se asi ohradit měl. Především mám na mysli onu zbytečnou denunciaci. Myslíte, že prozrazovat identitu autora, který si pro jistou odnož své tvorby zvolí (ať už z jakýchkoli důvodů) pseudonym, je košer? Vždyť je to něco podobného, jako kdyby kritik v normalizačních dobách ve své recenzi některé „Zábranovy“ detektivky práskl, že ji napsal Josef Škvorecký. Ne že bych se chtěl k oběma autorům nějak přirovnávat, ale z hlediska recepce knihy to může mít podobné důsledky, i když dnes už naštěstí ne ty trestně-právní. Ve své recenzi jste můj život, ve kterém jsem vystřídal 17 zaměstnání a osmkrát se rekvalifikoval, zredukoval na necelých deset let. Chápu, že o mně nic nevíte a že údaje o mé osobě čerpáte jen ze Slovníku českých spisovatelů, ale kdyby vás můj život a má práce přece jen zajímaly víc, milerád pošlu své předčasné paměti, které vyšly pod názvem Aparát aneb Soumrak polobohů v nakladatelství Fajma už v roce 1991. Tím druhým sporným momentem recenze je tvrzení, že by bylo poctivější, kdybych vylíčil polistopadové osudy příslušníka předlistopadového establishmentu v románu, který by se nehalil pláštíkem detektivky, protože taková kniha možná v české literatuře chybí. Ptám se: proč? To je skoro jako radit Ivanu Klímovi, že neměl své Šílené století psát jako paměti, ale jako román, protože by to bylo emocionálně působivější. Nehledě na to, že není pravda, že by podobný román v české literatuře chyběl. Sám jsem napsal už dva takové. Renomovaná nakladatelství nad nimi ovšem ohrnují nos. A když se mi jeden z nich, Klub globálních bezdomovců (pod pseudonymem Jeroným Dubský a díky sponzorskému příspěvku mého bývalého spolužáka) podařilo vydat v jednom z těch stovek nakladatelství druhého a třetího řádu, literární kritika si ho až na výjimky nepovšimla.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 4676x

katalogy

Inzerce
Inzerce