Fieber, Michal: Soukromé bludiště

Fieber, Michal: Soukromé bludiště

Autor článku: Pavel Mandys - 19.8.2011
ISBN: 978-80-243-4005-0


Tohle je nejlepší česká detektivka?
Michal Fieber: Soukromé bludiště. Moravská Bastei MOBA, Brno, 2010, 244 s.

Krátce před prázdninami vyhlásila Asociace autorů detektivní literatury AIEP nejlepší detektivky roku (přesněji řečeno uplynulých dvanácti měsíců). Hlavní cenu (Cenu Jiřího Marka) udělila románu Soukromé bludiště, který pod pseudonymem Michal Fieber napsal Jaroslav Čejka (nar. 1943). To je dobrá záminka k porovnání: snese nejlepší český román srovnání s tvrdou překladovou konkurencí?

A odpověď – jak asi mnozí čekají – není příliš příznivá. Každé zobecňování je ošidné, nicméně zde se jej dopustím: produkce většiny českých detektivkářů (a není jí úplně málo, svůj bohatý ediční plán na ní má postaveno úspěšné nakladatelství MOBA, které vydalo i Soukromé bludiště) je dosti konzervativní a krotká. Stále to jsou spíše pohádky pro dospělé, jejichž děj se po vzoru Agathy Christie odehrává v jakýchsi akváriích, stranou drsnější a především komplikovanější a obtížněji srozumitelné reality, která je přitom i v naší kotlině na dramatické kriminální případy docela bohatá. Světové špičky žánru přitom dnes své psaní naopak co nejvíc přibližují realitě současného světa a ono „zábavné“ luštění hádanky „kdo to udělal“ je zajímá méně než psychologie zločinců i vyšetřovatelů, nejednoznačné vztahy mezi policií a podsvětím či syrová atmosféra míst, v nichž se zločiny odehrávají.

Soukromé bludiště je patrně lepší než průměrná česká produkce, jeho postavy však z onoho pomyslného akvária do skutečného světa také vykukují jen zřídka a opatrně. Zápletka sama o sobě (vražda redaktora časopisu Koně a psi, do které je zamotán milostný trojúhelník) je vymyšlená poměrně chytře, jen k ní autor nepřidal výraznější peripetie a zhruba dvě třetiny knihy se jen vedou plané a čím dál nudnější řeči či úvahy. Její potenciál je tak na delší povídku, zbytek je vyplněn stesky hlavního hrdiny, exkomisaře Houdka, na vlastní stárnutí a na poměry a také jeho flirtováním s pohlednou (a nejméně o generaci mladší) šéfredaktorkou. Děj se odehrává v kancelářích, kavárnách, restauracích, dozvíme se jaké má hlavní hrdina gurmánské záliby, jaká pije rád piva a vína. Dialogy jsou doslovné, vtipy vyjdou jen někdy, už tak dost pomalý tok příběhu se zdržuje banalitami.

Ostatně, stesky: rozčarování nad tím, jak to na světě chodí, jistě patří k osobnosti detektiva drsné školy již od dob Hammeta a Chandlera. V Soukromém bludišti se ústy exkomisaře Houdka hudrá nad porevolučními poměry a jednou z nejméně sympatických postav je bývalý disident, momentálně velmi úspěšný vydavatel hobby magazínů. Postava mimochodem poněkud nepravděpodobná – pokud se nějací disidenti pustili do vydávání časopisů, obvykle se jim to moc nevyvedlo; disidenti svou povahou nebývají typy, jimž se daří obchod nebo podnikání... Trochu se přitom zdá, že tradičně kritické naladění detektiva vůči společenským pořádkům tu autor využívá k tomu, aby si sám postěžoval, jak byl vůči němu svět nespravedlivý. Ba dokonce osudy oběti, bývalého spisovatele, který se nakonec musel ponížit prací v podřadných časopisech, velmi připomínají osudy Jaroslava Čejky. Ten se totiž v osmdesátých letech stal čelným představitelem socialistického literárního establishmentu (byl vedoucím redaktorem literárního časopisu Kmen, později šéfredaktorem Tvorby a členem předsednictva Svazu spisovatelů) a měl funkci i v Ústředním výboru KSČ. Paradoxem doby je, že patřil k reformnímu proudu uvnitř strany, ovšem události roku 1989 tyto reformisty převálcovaly nečekanou silou. A Čejka byl – alespoň dle internetového Slovníku českých spisovatelů po roce 1948 – dva roky nezaměstnaný; v sedmačtyřiceti, tedy na vrcholu sil. Pak pracoval v reklamě, hojněji vydávat začal až po roce 2000.

Knihu lze tedy číst dvojím způsobem: jednak jako oddechovou konformní detektivku, ale pak také jako osobní rozčilení nad světem, který byl k autorovi i hlavním hrdinům jeho knihy nespravedlivý. Onen druhý způsob je možná zajímavější než natažená povídka, nelze se však přitom ubránit dojmu, že by bývalo bylo možná čestnější a čtenářsky i atraktivnější, kdyby to Fieber/Čejka nezakrýval do omšelého detektivního kabátku. Napsat román o trudném polistopadovém životě vysokého socialistického kulturního funkcionáře se vší vervou, třebas poznamenanou zahořklostí: něco takového v současné české literatuře možná docela chybí.
 


© Pavel Mandys


Hlasovalo 55 čtenářů.
Hodnocení knihy:
12345

Diskuse

Blahoslav Zahradníček
16.2.2012
Moc pěkná kniha, čtivá.
Michal Černík
15.2.2012
Je to velmi dobrá detektivka. Přečetl jsem si s chutí.
Sarna František
15.2.2012
nemá chybu
Jaroslav Čejka
13.11.2011
V zásadě bych za recenzi chtěl poděkovat – i negativní recenze je lepší než žádná a tato navíc nijak zvlášť negativní nebyla. A možná že by byla ještě o poznání vlídnější, kdyby knize zůstal původní název Smrt tichého blázna a podtitulek Detektivní love story, protože mi v tomto případě opravdu nešlo o čistou detektivku. Je-li výsledek mého snažení nudný či nikoli, to ať posoudí především čtenáři já to posoudit nedovedu. V recenzi jsou však dva momenty, proti kterým bych se asi ohradit měl. Především mám na mysli onu zbytečnou denunciaci. Myslíte, že prozrazovat identitu autora, který si pro jistou odnož své tvorby zvolí (ať už z jakýchkoli důvodů) pseudonym, je košer? Vždyť je to něco podobného, jako kdyby kritik v normalizačních dobách ve své recenzi některé „Zábranovy“ detektivky práskl, že ji napsal Josef Škvorecký. Ne že bych se chtěl k oběma autorům nějak přirovnávat, ale z hlediska recepce knihy to může mít podobné důsledky, i když dnes už naštěstí ne ty trestně-právní. Ve své recenzi jste můj život, ve kterém jsem vystřídal 17 zaměstnání a osmkrát se rekvalifikoval, zredukoval na necelých deset let. Chápu, že o mně nic nevíte a že údaje o mé osobě čerpáte jen ze Slovníku českých spisovatelů, ale kdyby vás můj život a má práce přece jen zajímaly víc, milerád pošlu své předčasné paměti, které vyšly pod názvem Aparát aneb Soumrak polobohů v nakladatelství Fajma už v roce 1991. Tím druhým sporným momentem recenze je tvrzení, že by bylo poctivější, kdybych vylíčil polistopadové osudy příslušníka předlistopadového establishmentu v románu, který by se nehalil pláštíkem detektivky, protože taková kniha možná v české literatuře chybí. Ptám se: proč? To je skoro jako radit Ivanu Klímovi, že neměl své Šílené století psát jako paměti, ale jako román, protože by to bylo emocionálně působivější. Nehledě na to, že není pravda, že by podobný román v české literatuře chyběl. Sám jsem napsal už dva takové. Renomovaná nakladatelství nad nimi ovšem ohrnují nos. A když se mi jeden z nich, Klub globálních bezdomovců (pod pseudonymem Jeroným Dubský a díky sponzorskému příspěvku mého bývalého spolužáka) podařilo vydat v jednom z těch stovek nakladatelství druhého a třetího řádu, literární kritika si ho až na výjimky nepovšimla.

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Související články:



Hodnocení knihy od autora článku: 50%
Hodnocení knihy od čtenářů: 75%
Zhlédnuto: 1109x

Katalogy:


Štítky k článku



 
V roce 2012 projekt podpořili:
Norwegian Embassy
Embassy of Finland
Polský institut
Rumunský kulturní institut

Top knihy
Kosmas
Inzerce

Inzerce

redakce se schází v kavárně