Krátce před prázdninami vyhlásila Asociace autorů detektivní literatury AIEP nejlepší detektivky roku (přesněji řečeno uplynulých dvanácti měsíců). Hlavní cenu (Cenu Jiřího Marka) udělila románu Soukromé bludiště, který pod pseudonymem Michal Fieber napsal Jaroslav Čejka (nar. 1943). To je dobrá záminka k porovnání: snese nejlepší český román srovnání s tvrdou překladovou konkurencí?

A odpověď – jak asi mnozí čekají – není příliš příznivá. Každé zobecňování je ošidné, nicméně zde se jej dopustím: produkce většiny českých detektivkářů (a není jí úplně málo, svůj bohatý ediční plán na ní má postaveno úspěšné nakladatelství MOBA, které vydalo i Soukromé bludiště) je dosti konzervativní a krotká. Stále to jsou spíše pohádky pro dospělé, jejichž děj se po vzoru Agathy Christie odehrává v jakýchsi akváriích, stranou drsnější a především komplikovanější a obtížněji srozumitelné reality, která je přitom i v naší kotlině na dramatické kriminální případy docela bohatá. Světové špičky žánru přitom dnes své psaní naopak co nejvíc přibližují realitě současného světa a ono „zábavné“ luštění hádanky „kdo to udělal“ je zajímá méně než psychologie zločinců i vyšetřovatelů, nejednoznačné vztahy mezi policií a podsvětím či syrová atmosféra míst, v nichž se zločiny odehrávají.

Soukromé bludiště je patrně lepší než průměrná česká produkce, jeho postavy však z onoho pomyslného akvária do skutečného světa také vykukují jen zřídka a opatrně. Zápletka sama o sobě (vražda redaktora časopisu Koně a psi, do které je zamotán milostný trojúhelník) je vymyšlená poměrně chytře, jen k ní autor nepřidal výraznější peripetie a zhruba dvě třetiny knihy se jen vedou plané a čím dál nudnější řeči či úvahy. Její potenciál je tak na delší povídku, zbytek je vyplněn stesky hlavního hrdiny, exkomisaře Houdka, na vlastní stárnutí a na poměry a také jeho flirtováním s pohlednou (a nejméně o generaci mladší) šéfredaktorkou. Děj se odehrává v kancelářích, kavárnách, restauracích, dozvíme se jaké má hlavní hrdina gurmánské záliby, jaká pije rád piva a vína. Dialogy jsou doslovné, vtipy vyjdou jen někdy, už tak dost pomalý tok příběhu se zdržuje banalitami.

Ostatně, stesky: rozčarování nad tím, jak to na světě chodí, jistě patří k osobnosti detektiva drsné školy již od dob Hammeta a Chandlera. V Soukromém bludišti se ústy exkomisaře Houdka hudrá nad porevolučními poměry a jednou z nejméně sympatických postav je bývalý disident, momentálně velmi úspěšný vydavatel hobby magazínů. Postava mimochodem poněkud nepravděpodobná – pokud se nějací disidenti pustili do vydávání časopisů, obvykle se jim to moc nevyvedlo; disidenti svou povahou nebývají typy, jimž se daří obchod nebo podnikání... Trochu se přitom zdá, že tradičně kritické naladění detektiva vůči společenským pořádkům tu autor využívá k tomu, aby si sám postěžoval, jak byl vůči němu svět nespravedlivý. Ba dokonce osudy oběti, bývalého spisovatele, který se nakonec musel ponížit prací v podřadných časopisech, velmi připomínají osudy Jaroslava Čejky. Ten se totiž v osmdesátých letech stal čelným představitelem socialistického literárního establishmentu (byl vedoucím redaktorem literárního časopisu Kmen, později šéfredaktorem Tvorby a členem předsednictva Svazu spisovatelů) a měl funkci i v Ústředním výboru KSČ. Paradoxem doby je, že patřil k reformnímu proudu uvnitř strany, ovšem události roku 1989 tyto reformisty převálcovaly nečekanou silou. A Čejka byl – alespoň dle internetového Slovníku českých spisovatelů po roce 1948 – dva roky nezaměstnaný; v sedmačtyřiceti, tedy na vrcholu sil. Pak pracoval v reklamě, hojněji vydávat začal až po roce 2000.

Knihu lze tedy číst dvojím způsobem: jednak jako oddechovou konformní detektivku, ale pak také jako osobní rozčilení nad světem, který byl k autorovi i hlavním hrdinům jeho knihy nespravedlivý. Onen druhý způsob je možná zajímavější než natažená povídka, nelze se však přitom ubránit dojmu, že by bývalo bylo možná čestnější a čtenářsky i atraktivnější, kdyby to Fieber/Čejka nezakrýval do omšelého detektivního kabátku. Napsat román o trudném polistopadovém životě vysokého socialistického kulturního funkcionáře se vší vervou, třebas poznamenanou zahořklostí: něco takového v současné české literatuře možná docela chybí.