Fischerová, Sylva: Pasáž

Fischerová, Sylva
Pasáž

recenze beletrie česká

Povídkám Sylvy Fischerové jsou společné osobní prožitek o snaha o přesah do roviny obecnějšího étosu. Banalita se střetává s věčnými otázkami, realita s fantazií a ideály. Povídkám nelze upřít v jistých momentech určitou naléhavost, která však v řadě případů naráží na mantinely nosného příběhu či ústředního motivu.

Sylva Fischerová: Pasáž. Fra, Praha, 2011, 146 s.

Sedmeru povídek, které Sylva Fischerová zařadila do sbírky Pasáž, jsou společné osobní prožitek i snaha o přesah do roviny obecnějšího étosu. Jako zdroj inspirace slouží autorce mikropříběhy vzešlé z každodennosti i osobního zázemí, do kterých promítá otázky filozofie i spirituality, s nimiž se musí vypořádávat coby přednášející na pražské Filozofické fakultě.

Banalita se střetává s věčnými otázkami, realita s fantazií a ideály. Povídkám nelze upřít v jistých momentech určitou naléhavost, která však v řadě případů naráží na mantinely nosného příběhu či ústředního motivu.

„Nemohla jsem se od té podívané odtrhnout. Past, do které byl špalek lapen, byla příliš očividná. Bez jakékoliv možnosti se z koloběhu vymotat. Síla jeho vzdoru nemohla převýšit sílu proudu. Samozřejmě, mohl spadnout meteorit nebo přijít povodeň nebo konec světa a pak by bylo všechno jinak – jenomže o to nešlo.“ Tato citace by mohla sloužit za zobecňující metaforu problému, s nímž se autorka v povídkách potýká. Okamžiky, kdy se „špalek“ příběhu dokáže vymanit z područí proudu, který jej zas a znovu strhává pod jez vymezený nutkáním sdělit a „vypsat se“, jsou spíše výjimkou. Sdělované se v ten moment stává sdíleným a zacyklenost přejde v plynutí, které možná působí méně stabilně, leč uvolněněji. Civilní a střízlivý Dálov stojí proti těžkopádné a na místě se točící povídce Otcové. Oba příběhy jsou vyznáním svého druhu. První pulsující vzpomínkou na bezstarostné dětství, druhý antropologickou konstrukcí, kterou staví do lidské roviny až závěrečná osobní zpověď. Oba patrně musely být vyřčeny, literární zpracování do podoby povídky však sluší pouze prvému.

V podobném duchu by se dalo pokračovat, přičemž při srovnání momentů ryze osobních a opatřených svíravými otázkami teologie či filozofie s všednodenními postřehy a črtami vítězí druhé. Osobní témata, která Fischerová rozvíjí, jsou většinou přenesena do obecnější roviny. Tím se však na jinak osobité postřehy nabaluje vrstva, která z nich v prostoru povídky často činí nehomogenní změť. Snaha o přesah tak působí kontraproduktivně a připravuje text o přirozenou kontinuitu, přičemž potřeba zapřít či zaštítit jej zobecňující nadstavbou nefunguje.

Motiv otce, který nejzřetelněji vystupuje v již zmiňované stejnojmenné povídce, se vynořuje i v dalších textech, a nabízí se tak otázka, zda potřeba definovat a pojmenovat si vztah k otci nestála u zrodu povídek coby jejich pomyslný Rubikon. Ač byl tento olbřímí tok v několika případech překonán a nahlédnut již z druhého břehu (Dálov, Hřích, Silvestr na Malvazinkách), v dalších textech se střetává s již zmíněnou zacykleností a pokusy o transpozici autorského „já“ do čtenářského „my“.

Ne vše je sdělitelné, ne vše lze zachytit slovy. Je nezadatelným právem každého autora pokoušet se o vstup do niterných mystérií, ne vždy se to však podaří s výsledkem, který vedle autora obohatí stejnou měrou i čtenáře.

© Jaroslav Soukup

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 70 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.