Novotný, Robert; Šámal, Petr (eds.): Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy (in LtN)

Novotný, Robert; Šámal, Petr (eds.)
Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy (in LtN)

recenze historie

Husitství je fenoménem, který výrazně zasáhl do českých i středoevropských dějin sklonku středověku, jeho silné ozvuky však nalezneme i v staletích následujících, minulost nedávnou nevyjímaje. Oba tyto rozměry sleduje kniha, na jejímž vzniku se sešli kolegové, přátelé i žáci významného českého historika Petra Čorneje, aby společně vyjádřili respekt i sympatie k této nepřehlédnutelné osobnosti současného dějepisectví.

Robert Novotný, Petr Šámal (eds.): Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. Praha a Litomyšl, Paseka, 2011, 499 s.

Petr Čornej, publikačně velmi plodný historik, nadaný navíc velkou schopností vyprávět, slaví letos 60. narozeniny. Při té příležitosti v tomto roce vyšel výbor jeho textů Světla a stíny husitství (Události, osobnosti, texty, tradice), hlavně ale sborník k jeho poctě Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. Do ní přispěli četní čeští vědci, aby prý „společně vyjádřili respekt i sympatie k této nepřehlédnutelné osobnosti současného dějepisectví“. První dva oddíly se na vybraných tématech snaží rekonstruovat události dramatického období první třetiny 15. století i následný vývoj, který charakterizovalo úsilí o uhájení výsledků revoluce. Samostatný blok je věnován výtvarnému umění, slovesné kultuře a jazyku památek husitské doby. Závěrečné dva oddíly pak přibližují vznik husitského „mýtu“, kdy již vlastní události 15. století ustoupily do pozadí a husitství bylo využíváno jako argument v politických či národnostních zápasech.

Co se týká „zrození husitského mýtu“, tedy toho, že husitství bylo v 19. století povýšeno na „nezpochybnitelnou hodnotu potvrzující kvality českého národa“ (Čornej), je nutné uvést, že už bylo několikrát popsáno, ve velmi koncízní i vtipné formě třeba Jiřím Rakem v jeho knize Bývali Čechové (kapitola Národ božích bojovníků) nebo právě Čornejem, zvláště v jeho publikaci Lipanské ozvěny, kladoucí důraz na bitvu u Lipan a na dění v regionu, v němž se bitva odehrála (kromě toho od roku 1978 vycházejí mnohasetstránkové sborníky Husitského muzea Husitský Tábor, které obsahují četné dílčí studie k tématu). Podle Raka nebylo husitské povědomí v minulosti zdaleka tak rozšířené, jak tvrdili komunisté, již během 16. století bylo podle něj v českém myšlení vytlačováno razantním šířením německé reformace. Jasným dokladem bylo podle něj i vymazání basilejských kompaktát z desek zemských, k němuž došlo na nátlak utrakvistické šlechty, zatímco panovník tehdy kompaktáta hájil jako doklad svazků, které husity pojily k obecné (katolické) církvi. Pokud pak Čechy zůstávaly spojeny s husity, tak především v zahraničí: v případě nevolnického povstání roku 1775 se podle Raka s nějakým vědomím souvislosti s husitskými předky nesetkáme, „o to více se však tyto analogie vynořují ve zprávách zahraničních pozorovatelů“. Díky osvícenství pak ale označení za kacíře ztrácelo svoji „stigmatizující účinnost“, a v 80. letech 18. století již také vznikají první přímé apologie Jana Husa, ve kterém radikální zastánci reforem Josefa II. vidí jednoho ze svých předchůdců (takže dokonce vznikaly hříčky jako Joannes Hus I. – Josep Hus II.). Ke skutečnému vzkříšení husitství pak ale došlo hlavně v době napoleonských válek, kdy se rakouská vláda snažila oživit bojového ducha Čechů i dalších národů monarchie odvolávkami na jejich národní dějiny. Podle Raka, který toto téma rád a často připomíná, tak na přelomu 18. a 19. století „pod ochranou křídel císařského orla a na útraty rakouského eráru zakotvilo husitství definitivně v českém historickém vědomí jako doba vrcholné české válečné slávy, dobyté v boji za vlast“. Významně husitství, jak známo, legitimoval F. Palacký, který ovšem relativně negativně hodnotil Jana Žižku, jehož smrt hodnotil jako „vítanou a prospěšnou“. Jeho oponentem byl naopak historik Václav V. Tomek, který nebyl tolik nadšen husitstvím, zato oceňoval Žižku jako skvělého vojevůdce, prozíravého státníka i moudrého politika. Při střetu těchto dvou koncepcí, jak popsali Rak i Čornej, došlo k paradoxní situaci: česká společnost sice setrvala u Palackého koncepce husitství, ale přijala za svůj Tomkův obraz Žižky. „Jistě krásný důkaz, jak národní pospolitost automaticky inklinuje k příznivé představě nejen o sobě samé, ale i o své minulosti,“ konstatuje Čornej.

Co k tomuto obrazu přidává publikace Zrození mýtu? Víceméně ho dokresluje a zpřesňuje, i když aspoň co se týká recepce husitství, nic zásadně nového nepřináší. Kupříkladu už Čornej podrobně popsal poutě na místo lipanské bitvy (někdy přitom soupeřily jednotlivé české politické strany, roku 1898 dokonce došlo ke konfliktu sociálních demokratů s národními socialisty, přičemž jeden místní novinář tehdy hněvivě napsal: „Přenášet hospodský řev a rvačky z pražských předměstí pod mohylu Prokopa Holého, to, soudruzi, není táboritské.“ Další si pak roku 1902, kdy byla pouť lipanská pro jistotu rozdělena na dvě neděle, stěžoval: „půjde-li to tak dále, že několik nedělí za sebou budeme pořádati lipanské poutě a pokaždé bude mluvit řečník ze svého politického stanoviska… Kolik politických stran, tolik Lipan“). Ve sborníku jakoby v návaznosti na to najdeme poutavou stať o tom, jak se vyvíjelo konání poutí do Kostnice: ty byly uspořádány v letech 1868 a 1883, a další až 1923, kdy ji kostnická městská rada v atmosféře protičeských nálad odmítla oficiálně přijmout (náhodou prý tehdy do Kostnice přijel jistý spolek karlovarských Němců, jehož členové ovšem byli místními pokládáni za Čechy, pročež se prý Němcům na ulicích dostalo nevlídného přijetí a katolický spolkový dům je odmítl ubytovat (předzvěst chladného přijetí odsunutých Němců po roce 1945, jako to líčí nedávno česky vydaná publikace Chladná vlast)). Další stať se zabývá samotnou Kostnicí a jejím vyrovnáváním se s faktem Husova upálení: kupříkladu dům, který je dnes pokládán za místo jeho pobytu (stojící v ulici, která dnes nese jeho jméno), prý asi od roku 1600 nesl „posměšné veršované nápisy, které připomínaly smyšlený Husův pokus skrýt se tady při jeho údajném pokusu o útěk“.

Z dalších příspěvků stojí za zmínku stať o čtyřech pokusech o postavení pomníku Jana Žižky na Vítkově (v letech 1884, 1904, 1920, 1950). Nějakou dobu prý na místě stála místo sochy pouhá maketa, kterou ale v roce 1901 poničila vichřice, představa neohroženého a mocného bojovníka poničeného větrem prý tehdy velmi pobavila německé novináře. I když základní kámen k soše pokládali roku 1920 K. Kramář, V. Tusar a T. G. Masaryk, tím, kdo nakonec řečnil při odhalování pomníku, byl Alexej Čepička, který mimo jiné pronesl: „Hrdá socha husitského bojovníka je důkazem toho, že každá doba nachází a tvoří si vůdce. Je štěstím nejen pro sovětský lid, že v čele přestavby lidské společnosti je tak velký člověk, jakým je Stalin.“ Jak dodává Jan Galandauer, „tak si asi ti, kteří v roce 1882 v žižkovském hostinci zakládali Spolek pro zbudování Žižkova pomníku, uskutečnění svého snu nepředstavovali“. Žižky se týká i příspěvek E. Burgeta o dramatikovi F. Zavřelovi, jeho životním osudu i o jeho hrách s husitskou tematikou (podobný ale autor publikoval již dříve v Husitském Táboru). V jedné z her z roku 1935, psané již pod vlivem A. Hitlera, autor vykreslil portrét Žižky coby nadčlověka, jehož jakási husitská žena nabádá, jak jednat s pacifistickými protivníky: „Vyhlaď je! Nezasluhují ničeho jiného. Jsou chorobně malí.“ Připojme ale, že již roku 1929 pronesla národnědemokratická poslankyně B. Viková-Kunětická v pozitivním smyslu slova: „Říkáme-li fašismus, vyslovujeme přitom jméno Žižka“. A po nemnoha letech k tomu zrcadlově obráceně v opačném smyslu dodával roku 1946 Z. Nejedlý: „Komunismus Jana Žižky je nám bližší než fašismus císaře Zikmunda.“

Ve sborníku dále najdeme stať o krátkém mezidobí druhé republiky, kdy bylo husitství oficiální reprezentací odmítnuto ve prospěch tradice svatováclavské („nechceme sektářství husitského, které rozdělilo národ“), a hned dva texty jsou věnovány Z. Nejedlému. První z textů má kolísavou kvalitu a vyskytují se v něm obraty, které bych hledal spíše v publicistickém článku než ve vědecké studii („Kdybychom si představili kolbiště Nejedlého projevů jako tenisový kurt, v němž by na jednu stranu nastoupili Jan Hus a Jan Žižka a na druhou stranu svižně vběhli V. I. Lenin a J. V. Stalin, museli bychom uznat, že sovětský pár v každém roce dosáhl drtivého vítězství, jakého nikdy nedosáhl nad našimi tenisovými páry ani legendární sovětský deblový tým Metreveli-Kakulja“). Zato si ocenění zaslouží druhý z klávesnice literárního historika Petra Šámala. Ten osvětluje, jak po nástupu komunistů bylo potřeba současnou adoraci husitství dát do uměle vytvořeného kontrastu s předválečnými postoji oficiálních kruhů k A. Jiráskovi (a také zamlčet Jiráskův skutečný vztah ke komunismu), používaly se tedy argumentační strategie typu „buržoazní republika si Jiráska necenila a jen díky jasnozřivosti národa neupadl v zapomnění“, případně se tvrdilo, že se sice k němu buržoazní politici hlásili, ale jen proto, aby tuto bojovou tradici zbavili „živé bojové síly“ a proměnili ji „v mrtvý pomník“. Autor také připomíná, že Jirásek za života opakovaně odmítl Nejedlého „pomoc“ při editování svých spisů a dočasně je tak zachránil, po roce 1945 ale starý akademik nad jejich vydáváním získal neomezenou vládu. Šámal ovšem uvádí i příklad dělníka, který v 50. letech ideologické předmluvy z knih vyřezával s tím, že Jiráska má rád a Nejedlým si ho nenechá zošklivit.

Nicméně čtyřicetiletému panování komunistů se zřejmě právě toto s husitstvím podařilo. V jednom ze svazků Husitského Tábora si dokonce postěžoval český klasik v oblasti husitologického bádání F. Šmahel (mimo jiné také jeden z přispěvatelů do sborníku): „Kdo vlastně o husitství a Žižku ještě stojí? Hrdinové Hřebejkových filmů s tendencí ,co jsme si to jsme si‘, jimž jsou dříve uznávané i vysmívané sokolské ctnosti cizí?“ Písně D. Landy, v nichž podle P. Čorneje ještě dnes zaznívají ohlasy argumentace, s níž husitské téma využívali mladočeští politici ve druhé polovině 19. století, i páté místo pro Žižku a sedmé pro Husa v anketě Největší Čech však ukazují, že dnešním Čechům husité nejsou zcela lhostejní, i když úplně jinou otázkou je, nakolik je skutečně znají. Jiří Rak v souvislosti s anketou tvrdil, že „hlasující se rozhodovali pro Brožíkův obraz Jana Husa před kostnickým koncilem, pro Žižku známého z pláten historických obrazů a shlížejícího z vrchu Vítkova na pražskou čtvrť nesoucí jeho jméno“, ne pro skutečné historické osobnosti. Přesto procházení těmito historickými obrazy a stále se proměňujícími a periodicky se vracejícími interpretacemi je alespoň pro mne stejně napínavé a dobrodružné, jako pro někoho může být sledování husitské bitvy ve filmu O. Vávry, i když zkoumání těchto proměn u nás zůstává stále poněkud roztříštěné a rozptýlené.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 25.8.2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a Literárních novin

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložil: JUDr.Karel Vlk, 29.09.2015 08:09
Novotný, Robert; Šámal, Petr (eds.): Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy (in LtN)
Jsem ročník 1942 a ve škole a ve škole nám bylo podáváno husitství veskrze kladně. Až pan historik Čornyj podal dobu věrohodně.Mně se na husitech nelíbilo, že ničili památky.Ale bohužel jako každá nová myšlenka-mistr Jan Hus,skončila záporně.Tak skončily všechny revoluce, které začaly ideály a skončily... krví, například francouzská.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 3713x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce