Enquist, Anna: Kontrapunkt

Enquist, Anna
Kontrapunkt

ukázka beletrie zahraniční

Otec parkuje červené auto na asfaltu pod hrází. Děti šplhají vzhůru, rodiče zatím vytahují zezadu z auta kufry a batohy. Kluk a holka stojí těsně vedle sebe mezi ovcemi a upírají pohled přes moře na ostrov. On má červenou bundu, ona modrou. Prudký vítr jim vyfoukává vlasy do výšky, síla vichřice v nich vyvolává smích, ukazují si na vlny s bílými čepicemi z pěny a vykřikují rozrušením, když přívoz přistane.

Anna Enquistová: Kontrapunkt. Z nizozemského orig. Contrapunt přel. a doslov napsala Magda de Bruin Hüblová, Mladá fronta, Praha, 2011, 210 s.

Variace 22, alla breve

Otec parkuje červené auto na asfaltu pod hrází. Děti šplhají vzhůru, rodiče zatím vytahují zezadu z auta kufry a batohy. Kluk a holka stojí těsně vedle sebe mezi ovcemi a upírají pohled přes moře na ostrov. On má červenou bundu, ona modrou. Prudký vítr jim vyfoukává vlasy do výšky, síla vichřice v nich vyvolává smích, ukazují si na vlny s bílými čepicemi z pěny a vykřikují rozrušením, když přívoz přistane.

Nahodit si batohy. Otec nese kufr. Ruku v ruce kráčejí k molu, kde opravdový kapitán v námořnickém svetru kontroluje lístky. Po můstku, přes vysoké kovové prahy, z pachů se motá hlava: přihřívaná káva, mazací olej, sůl.

„Zahouká?“ ptá se kluk s náznakem strachu v hlase. Otec ho vezme do náručí a pevně ho drží, dokud se neozve signál k odplutí. Holka se natáhne nahoru a hladí brášku po baculatém, hebkém lýtku.

„To je brouček, viď?“ říká matce. „Má houkání rád, a taky se ho bojí.“ Vezme kluka za ruku, jakmile ho otec postaví na palubu. Rozběhnou se k zábradlí a pozorně se dívají na zpěněnou brázdu, kterou za sebou nechává loď.

Druhý den jdou všichni společně tmavým jehličnatým lesem k dunám. Studený vítr a prudké slunce; děti si nasadily kapuce a pevně si je utáhly. Za lesem se otevře krajina v odstínech žluté a šedé. Ptáci se snášejí k jezírku vroubenému uschlými klasy rákosí, jistě půl druhého metru vysokými. Otec jich pár uřízne kapesním nožem. Pak děti pochodují jako vojáci na vrcholek duny. Klasy drží vzhůru a tlustá stébla svírají oběma rukama. Holka je nahoře první, obrátí se na bratra a vypne se na špičky. Matka se dívá na bledý ovál jejího obličeje sevřený kapucí.

Děti zvedají stébla rákosí, jak nejvýš to jde, tancují na vrcholku duny a nechávají klasy, aby se třepotaly ve větru. Holka volá: „Vidíme všechno! Stojíme na vrcholku světa!“

*

Alla breve, čtyřčtvrťový takt, který je třeba cítit a provádět na dvě; z toho se člověka zmocní energický pocit, ne uštvaný, ale spíš cílevědomý, pohánějící kupředu, skoro rozjívený. Pocit, že je všechno v pohodě.

Žena si v klidu prohlíží čtyři hlasy, které se vzájemně volně imitují sestupnými skoky v kvintách a střídavými tóny po první době. Všechny čtyřhlasé Goldbergovy variace jí připomínají prázdniny, harmonické výlety uvnitř kruhu bezpečí jejich kvarteta. Tady, v téhle variaci, má soprán v sobě cosi neporazitelného, ještě nekomplikovanou objevitelskou touhu dítěte, které se téměř euforicky rozkoukává po světě. Ještě nemá nohy z olova, ještě nemá brýle s nánosem sazí. Druhé dítě následuje, v sextách, v terciích, i při závratném stoupání vzhůru. V jedenáctém taktu nechá soprán zazpívat troufalý trylek, ale pak se ho zase v dobrém rozmaru ujme.

V hloubce spokojeně pobrukují nízké rodičovské hlasy. Bas se nenechá rušit. Tenor po celé takty mlčí, ale pak se přidá.

V zájmu solidního provedení je dobré jakékoliv odkazy na význam nechat plavat, říká si žena. Asociace a vzpomínky působí zmatek a odvádějí od ryzího hraní linií. Ví, že to dokáže. Když se s veškerou dostupnou silou soustředí na hlasy, odplynou obrazy a slova do pozadí a zbude čistá stavba, která k ničemu neodkazuje, která tu prostě jen JE.

Trylek je zoufalý. Třetí a čtvrtý prst pravé ruky, s palcem položeným o tercii níž; rytmicky nezávisle na spodních hlasech; končí správným tónem přesně na začátku následujícího taktu. Je to boj.

Chtěla by otevřít uši dokořán, tak jako se dají otevřít oči a chřípí. Nejraději by bedlivě naslouchala, všemocnýma ušima nasávala do zrádného mozku každičký zvuk. Tam by polyfonní předivo všechno odstrčilo stranou: modrou dětskou bundu, pronikavý holčičí hlas, oslnivě bílé mraky na průzračně modrém nebi, ohlušující houkání lodi. V mozku by zavládla harmonie, nic než harmonie.

 

překlad © Magda de Bruin Hüblová
ukázka z knihy Kontrapunkt
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2597x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce