Brožová, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře (in MfD)

Brožová, Věra
Karafiátovi Broučci v české kultuře (in MfD)

recenze literární věda

Broučci Jana Karafiáta (1846–1929) jsou bezesporu jednou z nejvydávanějších českých knih pro děti a právě letos, kdy uplynulo 145 let od jejich prvního vydání, se k českým čtenářům dostává publikace Karafiátovi Broučci v české kultuře od literární historičky Věry Brožové.

Brožová, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře. Praha, ARSCI 2011, 144 s.

Broučci Jana Karafiáta (1846–1929) jsou bezesporu jednou z nejvydávanějších českých knih pro děti a právě letos, kdy plynulo 145 let od jejich prvního vydání, se k českým čtenářům dostává publikace Karafiátovi Broučci v české kultuře od literární historičky Věry Brožové (1957). Autorka, která už dříve o Karafiátovi přednášela a spolupracovala i na karafiátovském rozhlasovém pořadu, popisuje, jak první, anonymní vydání mezi čtenáři zapadlo a trvalo sedmnáct let, než byl příběh znovuobjeven Janem Herbenem a stal se po pochvalné recenzi Gustava Jaroše Gammy dobovým bestsellerem. Autorka přitom vysvětluje dobový kontext. V tehdejší evropské hudbě, výtvarném umění, literatuře a divadle se hledal odpovídající výraz pro tápání moderního člověka ve změti odcizených, neautentických vztahů a prožitků a pro záchytné body, které jsou s to navracet ho jeho vlastní přirozenosti a duchovním kořenům. V pražském klášteře Na Slovanech našli roku 1880 azyl benediktinští mniši tzv. Beuronské umělecké školy, kteří ve svém sakrálním umění nacházeli jednoduchou krásu tvořenou Bohem-umělcem v základních tvarech přírody; pozdní tvorba Julia Zeyera se vztahovala i k průzračné naivitě přirozené víry, před kterou se musí sklonit i vysoký klérus, či k adoraci jednoduchosti a pokory. Právě pokorné, naivisticky čisté přijímání jednotícího mravního řádu v Broučcích jako by dle autorky „předjalo tuto dimenzi výrazu krásy v umění přelomu století, kam začalo stále více pronikat estetizované vidění světa ve stylizovaně jednoduché mysticko-symbolické rovině“.

Především ovšem Brožová zaznamenává dějiny recepce Broučků, která byla „v různých dobách citlivým indikátorem změn v aktuálním kulturním klimatu“. Jejich vyzdvihování, zavrhování a zákazy (po roce 1948) velmi přesně kopírovaly politické zlomy v historii české společnosti a změny v oficiálních uměleckých i eticko-výchovných preferencích. Autorka zaznamenává i kritický postoj T. G. Masaryka k literatuře pro děti a zvláště k Broučkům, stejně jako „roubování ideologických záměrů v různých dobách“. Z nich nejvýraznější byl překlad z roku 1947 do ruštiny od A. Kolmana, který zcela vynechal jakékoli zmínky o Bohu a modlitbu Podvečer tvá čeládka nahradil textem „Jako v podvečer kuřata u kvočny držíme se pospolu, bratr bratra. Pracujeme společně, pomáháme jeden druhému, odvážně chráníme malé a slabé“. Autorka píše i o těch, které Karafiát inspiroval, jako Josefa Haise Týneckého, který podle Brožové vytvořil podivný kříženec karafiátovské poslušnosti a přírodní mystiky s astrálními přírodními bytostmi, motivy jeho pohádky Na pasece prý využila Česká televize v jedné ze sérií seriálu Broučci z roku 1999. Připomenout si zaslouží i Jan Maršíček, autor Nových broučků z roku 1936, u něhož slouží jako model demokraticky spravované komunity s vývařovnou, hřišti či sokolovnou, v níž se všestranně zvyšuje životní úroveň.

Jako dva nejvýraznější rysy původních Broučků vystupují u Brožové pochopitelně témata poslušnosti a smrtelnosti, která se v knize mnohokrát vracejí: všichni hlavní protagonisté v knize umírají, v závěru i brouček s celou rodinou. Přiznám se, že jsem jako dítě mnohokrát večer usínal při poslechu dramatizace jedné z upravených verzí knihy, v níž slova „však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou“ scházela, takže o konečném osudu Broučka jsem se vlastně dozvěděl až jako dospělý. Nicméně právě vypouštění pasáží o úmrtí Broučkovy maminky („bác – maminka spadla ze stolice na zem a bylo po ní“) i jeho rodiny patří k nejčastějším zásahům v upravených vydáních a dramatizacích Broučků, jiní upravovatelé zase nechali broučky umřít, ale pak je opět vzkřísili. Byl jsem tak ochuzen o to, co bylo později mnohými chváleno, kupříkladu Jan Skácel ocenil, že Karafiát „jediný dokázal dětem říci, že je na světě smrt, a nevylekal je“, a S. Komárek je Karafiátovi vděčný, že ho už jako dítě „seznámil s drsnými a děsivými stránkami života“ (tato kniha prý dokonce nejvíce ovlivnila jeho život a způsob myšlení). Podle Brožové ovšem v tomto důrazu na smrtelnost nebyla Karafiátova kniha ve své době nijak originální, neboť v tehdejších knihách pro děti neposlušné děti (či kůzlátka) umíraly celkem běžně, originálnější a odvážnější prý byla v tom, že nerozvíjela bájné teorie o čápech a rození dětí, ale jednoduše líčí, jak jednou Brouček přišel domů a u dveří ho už vítalo jeho dítě. V Karafiátově době totiž podle autorky nebyla tabuizována smrt jako dnes, ale právě sexualita. Daleko větší problém však pro dnešního čtenáře představuje až stereotypně se vracející důraz na poslušnost – v tomto smyslu autorka říká, že Karafiát byl i v soukromí (alespoň z dnešního hlediska) až rigidní a nelítostný člověk. Ne náhodou také upozornila, že když byl z textu komunisty vypreparován Bůh, poslušnost Bohu se snadno dala zaměnit za poslušnost kolektivu. Soudobá společnost, prožívající naopak jistou krizi autority, naopak ke světu Broučků představuje jistý opačný extrém.

Ve své knize autorka snáší velké množství materiálu, ukazuje reálné předobrazy jednotlivých postav (počet Broučkových dětí kupříkladu odpovídal počtu dětí v rodině, v níž autor vyrůstal), podrobně popisuje jednotlivá vydání Broučků, jejich ilustrátory i dramatizace (včetně těch provokativních), pečlivě zaznamenává i některé samostatnější adaptace, jako byla inscenace Ze života obludného hmyzu spojující Kafkovu Proměnu, hru K. Čapka a Ferdu Mravence právě s Karafiátovou knihou; dozvíme se i o tom, že Broučci mají i vlastní turistickou naučnou stezku na Valašsku. Přesto si ale neodpustím napsat, že místy knížka V. Brožové působí trochu jako komentovaný bibliografický seznam (i když s množstvím opravdu krásných ilustrací dokumentujících proměňující se představy o tom, jak mají broučci vypadat); když ale zmiňuje některé teoretiky, kteří se hlouběji zamýšleli nad postavením Karafiáta v duchovním kontextu, jejich podněty příliš nerozvíjí. Třeba knihu Nad Karafiátovými Broučky: sborník k 50. jubilejnímu vydání Broučků pouze stručně zmiňuje, aniž by ji nějak analyzovala – jeden z jejích přispěvatelů, protestantský literární historik J. B. Čapek, přitom Karafiáta srovnával s Josefem Florianem, což na první pohled působí dost fantasticky, ale při hlubším seznámení s Karafiátovou osobností (s četnými kontakty v západním protestantském světě) už možná méně. Ještě zajímavější je podle mne ta skutečnost, že od roku 1939 sloužili Broučci jako „symbolický rámec“ pro dívčí skautský dorost – světlušky. Ještě v roce 2003 vyšla kniha s podrobnými návody, jak s Broučky pracovat, přičemž „cílem snahy o zažití Broučků světluškami je, aby si světluška poté, co uléhá do postele nebo do spacáku, představila sebe sama na místě Broučka a ve svých snech letěla pomáhat jiným“. Nedávno ovšem toto místo Broučků zaujala jiná publikace, protože „s jejich používáním mělo mnoho vedoucích i světlušek problémy“. Upřímně řečeno jsem ani já u svých dětí s Broučky příliš nepochodil, nicméně na závěr musím souhlasně citovat autorku, podle níž „přes veškerý civilizační pokrok je lidský život stejně konečný a vzájemné vztahy v něm stejně důležité“, v čemž podle ní spočívá Karafiátovo poselství. Když chodí Brouček opakovaně žádat o ruku Berušky a je zprvu odmítán, Janinka mu radí „pokoř se“, což by většina našich současníků odmítla, ale Broučkova strategie nakonec přináší ovoce a jeho trpělivost je víceméně doporučeníhodná i dnes, i když by ji soudobý párový psycholog popsal a zdůvodnil jinak (nutno dodat, že Karafiát sám se ovšem nikdy neoženil, i když z jiných důvodů než soudobí singles). V jistém smyslu tedy zůstávají Broučci aktuální i dnes, a i když se asi S. Komárek mýlí v tom, že „tato kniha ovlivňuje naše národní vědomí více než která jiná kniha“, možná by bylo lepší, kdy měl pravdu.

© Jan Lukavec
článek vyšel v příloze MfD, Kavárna, 22. 8. 2011
na iLiteratura.cz převzato se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

44%čtenáři

zhlédnuto 3191x

katalogy

štítky k článku

Inzerce