Krištůfková, Kateřina

Krištůfková, Kateřina

rozhovor krimi

Rozhovor překladatelek o současném fenoménu severských detektivních románů, důvodech jejich úspěšnosti, dobrém marketingu i souvislosti s nedávným teroristickým útokem v Oslo.

Stopy vedou na Sever
Rozhovor překladatelek Kateřiny Krištůfkové a Karolíny Stehlíkové o severských detektivních románech

Karolína Stehlíková: Nedávno mě oslovil redaktor kulturní rubriky Mladé fronty Dnes s otázkou, která ho napadla po zhlédnutí nového edičního plánu nakladatelství Host, totiž jestli se ve Skandinávii už nepíše nic jiného než detektivky. Co bys mu odpověděla ty?
Kateřina Krištůfková: Řekla bych, že píše a koneckonců i překládá, ale že čeští nakladatelé po Larssonovi objevili severskou detektivku a zjistili, že je pro českého čtenáře zajímavá, a navíc vynáší. Teď už je skoro pravidlem, že každé nakladatelství má v edičním plánu alespoň jednu severskou detektivku. Spíš víc než jednu – jako třeba Host nebo Argo.

Karolína Stehlíková: A nejde o jakýsi druh parazitismu? Jsou i ty ostatní detektivky tak dobré (pokud tedy trilogii Milénium prohlásíme za kvalitní detektivku)?
Kateřina Krištůfková: Myslím, že ne. I mezi ostatními skandinávskými detektivkami se najdou v rámci svého žánru dobré věci. Všechno se ale nedá srovnávat s Larssonem. Nezdá se ti, že ostatním detektivkám srovnávání s Larssonem spíš škodí?

Karolína Stehlíková: Nepochybně. Larsson totiž vytyčil úplně jiný žánr, kterému já říkám kriminální thriller se společenským přesahem. A přirovnávat k něčemu takovému detektivku, která naopak odkazuje na klasičtější vzory, je nesmysl. To se stalo třeba norskému autorovi Joovi Nesbømu nebo Dánovi Jussi Adler-Olsenovi, když se podíváme na recenze v českém tisku. K popularitě severské krimi přispívá to, že detektivky začala vydávat nakladatelství, která předtím tenhle typ literatury nevydávala a která postupně kultivují vydavatelskou praxi tohoto žánru. Detektivka se jeví lepší, protože má například pevnou vazbu, vkusnou obálku atd. To, že si severské detektivky předtím nikdo nevšiml, bylo způsobeno také tím, že se překládala přes angličtinu a němčinu – to byl případ třeba švédského autora Åkeho Edwardsona nebo Joa Nesbøho – a překlady to byly, eufemisticky řečeno, mizerné. Nedá se říct, že by severská detektivka před Larssonem neexistovala (nakladatelství MOBA má edici Severská krimi už od 90. let a vydala v této řadě zatím 29 titulů), ovšem Larsson přispěl k tomu, že se u nás tato literatura začíná objevovat v podobě, kterou si zaslouží a která je čtenářsky přístupnější. Romány jsou dobře přeložené, lépe vypadají a celkově jejich podoba odpovídá produkci celého nakladatelství, které často primárně cílí na jiného čtenáře. Není to jen český fenomén, tenhle způsob vydávání detektivek se lavinově šíří Evropou, například prestižní francouzské nakladatelství Actes Sud vydává řadu severských detektivek, jejíž grafická podoba se surrealistickými obálkami působí artistně, ale přitom se to válí na letištích.
Kateřina Krištůfková: Řekla bys, že popularitu severské detektivky zvyšuje film?

Karolína Stehlíková: Film zvyšuje atraktivitu jakékoli knihy. Běžný čtenář Larssona vyrazí na film podle jeho knihy proto, že chce vidět, jak filmaři zhmotní jeho vlastní fantazijní představu založenou na četbě. Zároveň ale existují lidé, kteří jdou na film proto, že je přiláká reklama, a to je pak zpětně přivede ke knize (nebo je to naopak přiměje k jízlivým poznámkám typu „Co všichni máte?“ – viz ironické recenze Ondřeje Štindla v Lidových novinách). S popularitou konkrétně detektivek jistě souvisí i to, že jsme zvyklí na krimiseriály. Televizní divák miluje detektivku na pokračování. Tahle skutečnost možná nahrává tomu, že se píšou rozsáhlé „ságy“ typu Larsson nebo Lars Kepler. Lidi chtějí být napínáni, baví je čekat, co se stane. Průměrný čtenář má problém s knihou o 150 stranách, ale když přijde na detektivku, klidně přečte 500 stran za pár večerů a nemůže se dočkat dalšího dílu.
Co mě na tom zajímá, je to, jak se stane, že k tomuhle žánru přijdou i lidé, kteří by něco takového sami od sebe dobrovolně nečetli. Vezmi si například Harryho Pottera. Najednou se celé rodiny zabývají brýlatým chlapečkem, který dělá kouzla. Nechce se mi věřit, že by za tím byl jen marketing.
Kateřina Krištůfková: No vidíš, a já jsem Harryho Pottera četla a uchvátil mě, ačkoli žádnou jinou fantasy s výjimkou ještě Pána prstenů jsem nikdy nečetla ani neviděla. U mě funguje to, že mi knížku doporučí někdo, kdo má podobný vkus. Nicméně musí být dost těch, které ten žánr zaujme, kteří nezůstanou u jedné knihy, protože prodeje se neustále zvyšují a leckdy dosahují na naše poměry dost vysokých čísel. Pro ilustraci – prvního dílu Milénia se zatím prodalo přes 90 000, druhého 70 000 a třetího 65 000, Hypnotizér Larse Keplera má doposud na kontě přes 45 000 prodaných výtisků. Nemesis Joa Nesbøho si za první čtyři měsíce prodeje koupilo přes 15 000 čtenářů a kniha se navíc po 17 týdnů držela v žebříčku bestsellerů SČKN. To jsou v době, kdy se některé knihy vydávají v sotva tisícovém nákladu, čísla skutečně úctyhodná.
Vzhledem k tomu, že detektivka jaksi „povýšila“ a dostala onen zmíněný lepší „kabát“, hodně se o ní mluví a už není považována za tak podřadnou literaturu, nestydí se ji kupovat a číst ani lidi, kteří by o ni jinak asi nezavadili. Já bych se ještě vrátila k tomu zmíněnému rozsahu, protože to je podle mého taky zajímavá věc. Co myslíš, že dokáže udržet pozornost průměrného čtenáře po třeba 500 stran?

Karolína Stehlíková: Pomineme-li atraktivní hlavní postavy, dynamickou zápletku a mnoho paralelních linií vyprávění, tak určitě i to, že v takových knihách jsou do podrobností rozvedeny řady detailů – osobní život vyšetřovatele, motivy pachatele, vyšetřovací metody, technologické výdobytky, politická situace, společenské podhoubí atd. Třeba Larsson si dává záležet i na takových detailech, jako je informování čtenáře o logách švédských politických stran na hrnečcích redaktorů časopisu Milénium. Jako by se autoři snažili o maximální plastičnost podobnou záběru kamery. Do obrazu se musí vejít všechno, což je podle mého názoru trochu limitující, protože čtenáři už nezbývá prostor pro vlastní představivost. Ve výsledku se pak v knihách často objevují nepravděpodobné scény jako z béčkových filmů, viz závěrečná scéna z Hypnotizéra Larse Keplera, kde autobus s hlavní zápornou postavou, která drží rukojmí, vjede na zamrzlé jezero.
Kateřina Krištůfková: Touha po pluralitě hlasů vede tak daleko, že je všeho až moc, už není co si domýšlet. V Kallentoftově Zimní oběti mluví na stromě visící mrtvé tělo. Autoři trpí obsesí všechno doříct. Třeba u Nesbøho je v Nemesis motivů tolik, že čtenář několikrát musí čekat na rozuzlení, a je v tom cítit konstrukce, snaha udělat knihu napínavou tak, aby to mělo o 100 stránek víc.

Karolína Stehlíková: Když jsme se dostali k Nemesis, tak se zeptám na další detektivky od Joa Nesbøho. V současné době překládáš už třetí knihu. Co si o jeho detektivních románech myslíš?
Kateřina Krištůfková: Když pominu Lovce hlav, které právě dělám a kteří jsou žánrově trochu jinde, připadá mi série s Harrym Holem jako řemeslně dobře zvládnutá detektivka, jak obsahově, tak jazykově. I když jazykově se autor taky někdy snaží o rádoby vzletnější formulace. Jsem spokojená se zápletkou, přestože někdy bývá dost složitá. Ale vždycky mě zatím rozuzlení uspokojilo. Na Nesbøm se mi líbí asociálnost hlavní postavy. Harry je mnohovrstevnatá postava, dává autorovi prostor rozvíjet kolem další motivy, které čtenáře udržují v napětí. Myslím si, že někteří z nich jsou možná víc než na rozuzlení konkrétního případu zvědaví na to, jak se bude vyvíjet Harryho osobní život. Podobný potenciál mají podle mého i knihy, kde jsou v rolích vyšetřovatelek ženy (z těch povedených je to například Anna‑Maria Mellaová z knihy Sluneční bouře švédské autorky Åsy Larssonové). Perspektiva ženy vyšetřovatelky, která musí skloubit práci s mateřstvím, je dost zajímavá, ale zdá se mi, že autorky, které tyhle detektivky píšou, ještě nemají tak dobře zpracované to ostatní – vlastní zápletky, popis policejní práce atd.

Karolína Stehlíková: Já si myslím, že pro Středoevropana mají severské detektivky ještě jeden atraktivní rys, totiž ono zobrazování politicky korektních vazeb a vztahů mezi lidmi. Nám všechny ty popisy homosexuálních domácností a rasově korektního soužití připadají místy až komické, zároveň nás to ale zajímá. Vnímáme to jako jakýsi voyeurismus a přemýšlíme, jestli nás něco takového taky čeká. Také skandinávská rovnoprávnost nás fascinuje. Ne že by ve starších detektivkách ženy u policie nebyly, ale v těch současných jsou často na vedoucích pozicích a velí početnému týmu mužů. I soukromá hierarchie se obrací. Mužské postavy bývají někdy redukovány na obraz neschopných primitivů. Objevuje se typ, který jako by byl opakem blbé blondýny.
Kateřina Krištůfková: Specifická přitažlivost právě severské detektivky souvisí také s atraktivitou prostředí, což je typické pro severskou literaturu obecně. Pro Čechy je Skandinávie pořád exotická oblast, byť tahle skutečnost nás nordisty docela rozesmívá. Řadě lidí nicméně připadají zasněžené liduprázdné pláně za dlouhých nocí ideální kulisou pro vraždu. To se mi mimochodem zdá být typičtější pro švédské nebo finské detektivky. Norské se častěji odehrávají ve městech.

Karolína Stehlíková: Vraťme se ještě k samotným autorům. V poslední době se vyrojily autorské dvojice (Lars Kepler je pseudonymem pro švédské manžele Ahndorilovy, pod jménem A. J. Kazinski se zase skrývají dva Dánové Anders Rønnow Klarlund a Jacob Weinreich). Co si myslíš, že za tím stojí?
Kateřina Krištůfková: Například u Anne Holtové, která na svých knihách spolupracuje se svým bratrem lékařem, je to pochopitelné. Využívá jeho erudici. Ale v případě Keplera nebo Kazinského nevím, snad jen že psát ve dvojici je snazší?

Karolína Stehlíková: Možná je to tím, že zvládání takových velkých útvarů, jako jsou tlusté thrillery na pokračování, vyžaduje spolupráci více lidí? Možná taková spolupráce autory prostě těší, vymýšlet oddychovou literaturu ve dvou může být větší zábava. Nebo je důvodem skutečnost, že svět je dnes natolik komplikovaný, že ho dva autoři obsáhnou spíš než jeden? Jedním dechem ovšem můžeme dodat, že významným pomocníkem každého dnešního spisovatele je internet. Autoři už nemusejí dělat složité rešerše ani se nemusejí nechávat zaměstnat v nějakém konkrétním provozu, na internetu většinu věcí najdou po pár kliknutích.
Kateřina Krištůfková: Vrtá mi hlavou, jak u nás mohl zapadnout Henning Mankell. Vypadá to, že měl hroznou smůlu. Navzdory dobrému překladu prvního dílu jeho série byl přeložen jen jeden pozdější díl a pak už nic. Přitom jde o autora srovnatelného s Nesbøm. S velmi silnou postavou, propracovanými, neošizenými zápletkami.

Karolína Stehlíková: Asi jde zase o souhru faktorů – špatná doba (před Larssonem), špatná propagace, osamocenost knih v produkci konkrétního nakladatelství. Je to škoda, protože je to dosud „živá“ série. Mankell publikoval její poslední díl před pár měsíci. Česká televize navíc nedávno vysílala skvělé zpracování jeho detektivek britskou BBC v hlavní roli s Kennethem Branaghem.
Ještě pozorování v souvislosti s útoky extremisty, které nedávno stály život několik desítek Norů. V britském tisku se objevilo pár komentářů k této skutečnosti od skandinávských autorů detektivek (Mankell, Nesbø). A jsou to přesná, dobře formulovaná pozorování (viz například text Joa Nesbøho o definitivní ztrátě nevinnosti, česky Respekt 32/2011). O několik dní později ovšem Oliver Brian v článku v Guardianu poznamenává, že je zajímavé, že skandinávské detektivky se přece podobným násilím doslova hemží (za příklad mu slouží právě scéna z románu Joa Nesbøho). Brian předpovídá na základě teroristického útoku norské detektivce rozmach a srovnává situaci s rozmachem moderní švédské detektivky, na jejímž začátku stál atentát na Olofa Palmeho a střelba osamělého radikála do švédských imigrantů.
Kateřina Krištůfková: Vzhledem k tomu, že norští spisovatelé ve svých knihách často odkazují na různé události, které se v jejich zemi staly, nebo je přímo zpracovávají (není to případ jen detektivkáře Joa Nesbøho, dobrým příkladem je rovněž Gaute Heivoll a jeho kniha Før jeg brenner ned – Než shořím), je pravděpodobné, že se tahle tragédie také někde jako zmínka objeví nebo ji nějaký autor tak či onak literárně zpracuje. Jinak si ale nemyslím, že by se Nesbøho detektivky hemžily násilím, jistě, vraždí se v nich, ale když to porovnám s některými jinými autory, musím říct, že u Nesbøho se tak děje většinou velice decentně. To, co zmiňuje Brian, tedy onen útok pravicového extremisty Sverreho Olsena v jednom dílu Nesbøho série, souvisí spíš se společenskou kritikou a politickou korektností. Nesbø často popisuje věci, které se v (norské) společnosti dějí, ale které se mlčky tolerují, přecházejí nebo jejichž řešení se odkládá na neurčito.

Karolína Stehlíková: Brian zmiňuje v souvislosti s útokem ještě jednu důležitou skutečnost typickou pro norské spisovatele, totiž fakt, že jsou považováni za hlas národa. Není to ale zvláštní, že lidé chtějí slyšet, co si o střelbě do mladých lidí myslí autor knih, kde jsou vraždy na denním pořádku?
Kateřina Krištůfková: Norští spisovatelé obecně bývají považováni za hlas národa (a to už od 19. století, stačí si vzpomenout na Henrika Ibsena nebo – posléze ovšem kvůli kolaboraci odmítaného – Knuta Hamsuna), zvlášť jsou-li tak úspěšní, jako je dnes Nesbø. Myslím si, že Nory prostě zajímá názor literární celebrity. Nesbø se ostatně vyjadřuje k aktuálním událostem i ve svých knihách. V každé jeho detektivce lze najít drobný odkaz na nějakou světovou událost i dění v Norsku.
S tím hlasem národa bych se ráda vrátila k té společenské kritice, kterou jsem už naťukla, a k přemíře korektnosti, s níž se politici vyjadřují k nejrůznějším ožehavým tématům. Ta se v souvislosti s norským střelcem také dost přetřásá. Třeba konkrétně Nesbø občas vkládá svým hrdinům do úst výroky, které jsou politicky naprosto nekorektní. V jeho knihách se mluví o Cigoších nebo Pakoších, o společenských klišé týkajících se postavení žen atd. V tomhle je cítit kritika systému. A autor si ji může dovolit vyjádřit, protože není politik a nemusí mluvit korektně. Navíc ji často vkládá do úst zápornému hrdinovi. Stejně tak v Larssonovi se hodně mluví o kupčení s bílým masem, o provázanosti podsvětí s politikou apod. Myslím si, že se tak do detektivky promítá angažovanost autorů, kteří nenápadně, jaksi v druhém plánu, poukazují na řadu nešvarů ve společnosti nebo problémů, o nichž se veřejně ví, ale nemluví se o nich.

Karolína Stehlíková: Ano, společenská kritika je hlavní devizou severských detektivek už od 70. let. Vzpomeňme jen i u nás velmi oblíbenou dvojici Sjöwallová – Wahlöö. Současní autoři v tomhle trendu pokračují. Myslím, že na Severu tohle k žánru prostě patří a že autoři postupují skoro podvědomě. Mně se v té souvislosti připomněla esej Karla Veselého v Orientaci Lidových novin (30. 6. 2011), který proti idealizovanému obrazu Norska, jak ho přinesla po útocích všechna zahraniční média, staví brutalitu norské blackmetalové scény, nechvalně proslulé svým extremismem realizujícím se v 90. letech například ve vypalování kostelů a vraždách homosexuálů. Veselý má na konci eseje zajímavou myšlenku, jestli si snad ráj nemusí generovat vlastní peklo. Možná by se tahle idea dala vztáhnout i na knižní produkci, co myslíš? Není to tak, že čím větší je naše skutečné bezpečí, tím víc se potřebujeme bát alespoň na papíře nebo v kině?
Kateřina Krištůfková: Určitě. Kdo by se rád nebál, když sedí pěkně doma v teple a bezpečí a ví, že se mu nemůže nic stát? Je to způsob odreagování, člověk pak navíc knihu s úlevou zaklapne, protože vrah je nalezen a potrestán a všechno je, jak má být.

Karolína Stehlíková: Nutno říct, že lidé se ovšem rádi báli vždycky a všude a o mordech si nechávali s oblibou vyprávět – viz islandské ságy. Ale já si taky myslím, že čím pohodlnější existence, tím větší snaha po literárním extrému. Možná je to prostě jen nudou?
Kateřina Krištůfková: Řekla bych, že v tomhle se odráží naše doba – je třeba, aby všechno bylo lepší, větší, rychlejší, nápaditější, takže i autoři detektivek se snaží čtenáře překvapit něčím, co tu ještě nebylo. A protože už tady vlastně všechno bylo, a navíc jsme i v reálu zahlceni drastickými událostmi nejrůznějšího druhu, mají to autoři dost těžké. Takže se snaží čtenáře šokovat, a tím přitáhnout jejich pozornost. Nicméně naštěstí se stále objevují knihy, které dokážou být originální, a přitom se u nich člověku nezvedá žaludek.

Karolína Stehlíková: Teď jsem se podívala na ten v úvodu zmiňovaný ediční plán nakladatelství Host. Na podzim vydá Host severské detektivky hned čtyři. Mezi nimi i Mankellova Číňana, který není z wallanderovské série, hlavní hrdinkou je tu žena, soudkyně Birgitta Roslinová.
Kateřina Krištůfková: I Kniha Zlín zalovila v severských vodách a připravuje k vydání několik detektivek z pera Švédky Mari Jungstedtové. A další nakladatelství uvažují, jestli by se taky neměla poohlédnout po nějaké krimi ze Severu.

Karolína Stehlíková: Severská tsunami nepolevuje...
Kateřina Krištůfková: A milovníci severských detektivek se tedy mají na co těšit...

 

Kateřina Krištůfková překládá pro nakladatelství Kniha Zlín romány Joa Nesbøho. Karolína Stehlíková přeložila pro nakladatelství Host detektivní román Indická nevěsta Karin Fossumové.

 

© Kateřina Krištůfková; Karolína Stehlíková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 5084x

Inzerce
Inzerce