Kallentoft, Mons: Zimní oběť

Kallentoft, Mons
Zimní oběť

recenze krimi

Vražda v uzavřené, periferní enklávě, mlčenliví Seveřané, trocha špatně aplikované věrouky… mnohé z toho tu v rozličných variantách bylo. Další exemplář severské krimi patří tentokrát spíše do průměru.

Mrzne, až červená i knihovna
Mons Kallentoft: Zimní oběť. Přel. Luisa Robovská, Host, Brno, 2011, 446 s.

Panuje mráz, jak se na linkopingské končiny sluší. Nastoupila tak drsná zima, jakou nikdo ze Švédů nepamatuje. A na větvi osamělého dubu visí mrtvola ještě osamělejšího muže, zmrzlá, samozřejmě, jako rampouch. Chvíli potrvá, než je zjištěna jeho totožnost, ale některé věci jsou jasné na první pohled: tahle zimní oběť je nadměrně obézní, nahá a pachatel si dopřál tu rozkoš, že ji před smrtí mučil. Zkušeným kriminalistům dojde záhy, že tento způsob smrti nelze považovat za nic jiného než rituální vraždu. Oněmi zkušenými kriminalisty je zde druhořadý Zeke Martinsson a klíčová postava knihy i celé místní kriminálky Malin Forsová.

Jedna z teorií, proč se dnes severské thrillery těší tak nadměrné oblibě, praví, že na rozdíl od angloamerické produkce jsou v centru jejich zájmu především postavy a jejich osudy, nikoli zápletka. Ponechme stranou paušalizující ráz tohoto tvrzení a přidejme ještě jednu teorii, jež se k první volně váže: potenciálně nejslibnější cílovou skupinou nakladatelského průmyslu jsou ženy. V zájmu jejich zálib – a nedělejme si iluze, že vkus na Marsu je stejný jako vkus na Venuši – se vyplatí udělat všechno. Tedy i změnit podobu žánru, který byl dlouhá léta čtenářskou výsadou mužů. Aplikuje-li se toto na thriller, je to poněkud vražedné pravidlo. Na přibývající procento policistek a už i soukromých oček v sukních už jsme si zvykli, i když z přísného mužského pohledu vnesly do žánru asi tak pozitivní vklad jako do naší politiky Petra Buzková, jejíž přítomnost v ní byla svého času vynášena do nebes stejně nesmyslně korektními argumenty. Nadbíhání feminnímu publiku v thrilleru však jde dál. Ženské hrdinky přinášejí na místo činu svoje každodenní banální starosti, nefunkční rodiny, milence, menopauzy, kdejaký balast. Do jisté míry to lze považovat za psychologizační prvky a vítat to – koneckonců i mužští hrdinové krimičtiva se v průběhu roků polidšťovali. Zle však je, když tenhle aspekt převáží. Čtenář si náhle může připadat, jako by měl v knize omylem přivázané tiskařské archy z nějaké vkusnější červené knihovny, z nějaké gramotnější Danielle Steelové… či, abychom zůstali v daném kontextu, Selmy Lagerlöfové. Zde je to na hraně a bohužel někdy i trochu za ní. Autora, respektive knihu, před tímto nebezpečím zachraňuje jeho úsečný styl, jako bodání dýkou dopadají jeho krátké, trhané věty, až samoúčelně to někdy působí a v přemíře to může denervovat, ale efekt to má.

Malin Forsová je ukázkový příklad hrdinky psané na míru především čtenářkám. Sama vychovává dospívající dceru, a pokud neřeší případ, má plno starostí s ní a dalšími peripetiemi svého soukromého života. A hojně o nich rozjímá, nakonec i v souvislosti s případem. Vnitřní hlasy, úvahy, poznámky o kdečem a k čemukoli, to je další autorova zbraň, nadužívaná i jinými než hlavními postavami a spíše matoucí než atraktivní. Zvláštnost vrcholí, když svoje postřehy začne přidávat i oběť: ševelí pravda jen do rozbouřeného Malinina mozečku, ale z něho to autor předkládá na stříbrném podnosu čtenářům. To už není ani červená knihovna, to už je Seboldové Pevné pouto, duchařina, ale ve zcela jiném, zde velmi sporném a spíše kontraproduktivním pojetí.

Jinak v Zimní oběti o nic extra překvapivého nejde. Vražda v uzavřené, periferní oblasti, mlčenliví Seveřané, věru mizerný exemplář nápomocných svědků, trocha špatně aplikované věrouky… mnohé z toho tu v rozličných variantách bylo, a to i v oné – příznivci skandinávského modelu zatracované – angloamerické produkci. Jenže ta dbá na zápletku víc na než duševní rozháranost postav a umí ji dotáhnout do zdárného, často i překvapujícího, ba šokujícího konce. Zde přímo naopak: zločin jako by se stával druhotným, autor jako by se musel upamatovávat, co vlastně píše, a jako by ho víc bavila ona nethrillerová složka psaní. Tomu odpovídá i notně neuspokojivé, doslova polovičaté rozuzlení.

Švédská, respektive skandinávská detektivní literatura má slušné, ale nijak převratné tradice, o nic úctyhodnější než třeba italská nebo francouzská. Je komerčně logické, že na vlně zvýšeného světového zájmu o ni se každé dílo, které tam kriticky uspěje, vydává už nejen za vrchol místní produkce, ale přímo za globální fenomén. Zdravá a soudná logika však velí nepodléhat reklamě a brát v úvahu, že tamní nadprůměr představuje na knižních pultech světa objektivně jen průměr – a někdy ani to ne.
 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2485x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce