Munro, Alice: Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel (in Týden)

Munro, Alice
Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel (in Týden)

recenze beletrie zahraniční

Šťastnou shodou okolností vyšla druhá přeložená kniha kanadské spisovatelky Alice Munroové ve chvíli, kdy autorka dostala cenu Man Booker International.Čtenář se v ní dočká vzácně nesentimentálního, realistického až sarkastického pohledu na stáří a mnoha překvapení.

Štiplavě o stáří a o životě předtím
Alice Munroová: Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel. Přel. Alena Jindrová-Špilarová. Paseka, Praha, 2009, 320 s.

Šťastnou shodou okolností vyšla druhá přeložená kniha kanadské spisovatelky Alice Munroové ve chvíli, kdy autorka dostala cenu Man Booker International. Zároveň je třeba dodat, že zájem o tuto cenu u nás vzrostl teprve v souvislosti s nominací Arnošta Lustiga, kterého tato nenápadná sedmasedmdesátiletá rodačka z Ontaria „porazila“. Pokud onen zájem přeroste i ve zvědavost týkající se autorky, bude to jistě jen dobře: typ literatury, který Munroová píše, není v české literatuře příliš častý. A zároveň není na první pohled ani čtenářsky atraktivní, protože objektem zájmu autorky jsou ve shodě s jejím věkem lidé stárnoucí, staří a umírající. Kdo přemůže prvotní zdrženlivost či přímo nechuť, dočká se vzácně nesentimentálního, realistického až sarkastického pohledu na stáří a mnoha překvapení, která by v této oblasti sotva čekal.

Navzdory tomu, že v českém prostředí je téměř neznámá, patří Alice Munroová k nejuznávanějším kanadským spisovatelkám, obdržela několik tamních cen a byla nominována jak na Booker Prize (v roce 1980 za román Žebrákova schovanka), tak na Man Booker International v minulém ročníku (2007). Dosud publikovala patnáct knih, letos na podzim má přijít na trh další povídkový soubor. Česky vyšel v roce 2002 výbor Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky a v těchto dnech sbírka Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel z roku 2001. Munroová bývá považována za zdatnou povídkářku a soudě podle převažujícího počtu povídkových souborů se právě na kratší texty zaměřuje. Povídky obecně nepatří mezi žánr, který čtenáři (nejen čeští) favorizují: když už si pořídí knihu, jako by měli pocit, že by to mělo být cosi hutnějšího než sbírka povídek, spíše souvislý příběh.

Munroová prokazuje, že žánr povídky má své oprávnění i v 21. století, přičemž tak činí jiným způsobem než Charles Bukowski, Raymond Carver nebo třeba Jan Balabán. Zatímco zmínění autoři ve svých nejlepších textech vždy tak trochu odkazují k pověstné Hemingwayově metodě špičky ledovce (tedy že povídka zachycuje událost s mnohem hlubším pozadím, o němž se však čtenář dozví nanejvýš z náznaků), Munroová postupuje spíše jako romanopisec. Její povídky jsou poměrně dlouhé a autorce v nich zbývá dost místa i na to, aby přiblížila také klíčové momenty života většiny postav. Mistrná je kompozice hned první, titulní povídky: Munroová postupně „jde“ s několika zcela rozdílnými postavami a velmi pozvolna odkrývá zápletku. O tom, že milostný vztah staré panny je postaven na podvržených dopisech dvou zlomyslných školaček, se dozvíme až v poslední třetině, autorka si přesto schovává ještě jednu pointu. Závěr je vlastně happyendový – a dokonale překvapivý. Překvapení chystá Munroová vlastně v každé povídce, přičemž nikdy netušíme, z jaké strany přijdou. Většina jejích příběhů se totiž od jistého momentu odchýlí od předpokládaného směru a začne se vyvíjet dosti neobvykle.

Přítomný děj je přitom průběžně prokládán vzpomínkovými pasážemi jednotlivých postav, které osvětlují jejich minulost – a tím i jejich aktuální motivace a tendence. Munroová přitom postupuje tak trochu jako autoři detektivek: představí prostředí a postavy – a teprve potom začne odkrývat jejich malá i větší tajemství až k tomu největšímu, které může (v povídce Kopřivy), ale nemusí (Rodinný nábytek) být zdrcující. Zároveň vše líčí poklidným, věcným a racionálním stylem s důrazem na přesné vystižení lidí, věcí i situací, který by sám o sobě mnohým jejím kolegyním stačil, jen by k tomu přidaly nějakou tu melancholii stáří. Munroová však přidá poťouchlost a neopakovatelný stařecký humor – jako v poslední povídce Odloučení, v níž je (dříve záletný) manžel nucen dát svou sklerózou trpící ženu do pečovatelského domu a při návštěvách pak zjistí, že na něho zapomněla a začala si románek s jiným starcem. A to na čtenáře ještě mnoho zvratů čeká…
 

© Pavel Mandys
článek vyšel časopise Týden 1. 6. 2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 4522x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce