Munro, Alice: Útěk

Munro, Alice
Útěk

recenze beletrie zahraniční

Třetí česky vydaná sbírka kanadské povídkářky opět nabízí vynalézavě stavěné texty, které i na malé ploše nabídnou několik zvratů, nesentimentální, ba někdy až kruté příběhy ženských hrdinek, které pykají za to, že podléhají svým slabostem.

O pudových rozhodováních
Alice Munroová: Útěk. Přel. Alena Jindrová-Špilarová, Paseka, Praha, 2011, 304 s.

Povídka je v posledních třech desetiletích žánr dosti nevděčný. Zlaté časy zažívala zhruba do šedesátých let (v Americe, v Evropě o něco déle), kdy měla dostatek prostoru na stránkách početných literárních časopisů různého zaměření i úrovně, které se (jak vzpomíná třeba Kurt Vonnegut) těšily značné čtenářské oblibě. Až na několik málo výjimek však všechny zkrachovaly s masovým rozšířením televize: lidé od příběhů povídkových utekli k těm seriálovým. Zůstal formát knihy: jenže zde zase čtenáři preferují román. Přesto stále existují autoři, kteří se na psaní povídek zaměřili. Patří k nim i anglicky píšící Kanaďanka Alice Munroová (nar. 1931). České publikum ji zaregistrovalo hlavně v roce 2009, kdy se spekulovalo o tom, že významnou mezinárodní cenu Man Booker International by mohl získat Arnošt Lustig. Nakonec však byla udělena právě Munroové. Čeští čtenáři s jejím dílem mohli setkat již dvakrát: zatímco úplně první český soubor Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky v roce 2003 spíše zapadl, titul Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel (2009) už měl díky zmíněné ceně a rivalitě s „naším“ autorem o pozornost postaráno. Všechny knihy vydalo nakladatelství Paseka a to přišlo letos také se třetí nazvanou Útěk; v originále vyšla v roce 2004.

Nabízí vše, čím si autorka získala světovou proslulost: vynalézavě stavěné texty, které i na malé ploše nabídnou několik zvratů, nesentimentální, ba někdy až kruté příběhy ženských hrdinek, které pykají za to, že podléhají svým slabostem. Munroové vypravěčský um je přitom mnohostranný: umí skvěle zachytit přítomný děj, ale i vystavět drama na postupně se odkrývající minulosti. Zajímají ji pověstní kostlivci v rodinných skříních, ale ještě více náhlé, až pudové ženské chování, které její hrdinky nedokážou vysvětlit a autorka se o to také nepokouší. Mladá Grace má před svatbou s mladíkem ze spořádané zámožné rodiny, ale vše zkazí náhlým dobrodružným výletem s jeho zhýralým bratrem. Carla se po důvěrném rozhovoru s o generaci starší sousedkou Sylvií rozhodne pro útěk od svého násilnického manžela, ale v půli cesty si vše nepochopitelně rozmyslí. Univerzitně vzdělaná Juliet se vydává za náhodnou známostí z vlaku – starším mužem, který se v zapadlé vesnici živí jako rybář – a skončí jako jeho manželka. Munroová přitom nikterak nenaznačí, jakým směrem se děj dál pohne, co se děje v hlavách jejích hrdinek. Její styl je věcný, skoro až strohý – byť si pečlivě všímá detailů, drobných gest či změn výrazu. Popisuje takto ženy převážně rozrušené: převládajícími stavy jejích hrdinek jsou obavy nebo přímo strach, nejistota či smutek a pak také onen nevysvětlitelný, impulsivní pád do nějakého dobrodružství; s mužem samozřejmě. Příběhy se přitom odehrávají převážně v dobách, kdy se ještě dodržovaly společenské konvence a kdy jejich překročení bývalo vnímáno dosti ostře a mívalo následky. Podobný druh nepravděpodobné a iracionální zamilovanosti bývá častý v triviálních romancích, ovšem právě onen jakoby nepatřičný styl (pro názornost: asi jako by hrdiny Hemingwayových povídek byly ženy) Munroové texty posouvá zcela bezpečně mimo dosah kýče.

Munroová navíc mistrovsky ovládá stavbu povídky: umí přesně načasovat, kdy má odhalit které tajemství, umí rafinovaně střídat perspektivy, aby tak čtenáře znejistěla, zrelativizovala jeho ztotožnění s „pravdou“ jednotlivých postav. A také dokáže odhadnout, co vše prozradit, aby příběh dával smysl, ale nebyl doslovný, aby v něm zůstalo cosi nedopovězené, co ovšem nebude čtenáře iritovat, ale naopak inspirovat. Neodkrytá místa v příbězích jejích hrdinů zůstávají navzdory tomu, že mnohé povídky jsou rozkročeny do dvou různých časových období: postavy se po několika desítkách let potkávají (případně se vracejí na místo původního děje), aby se pokusily doskládat dílky mozaiky. Zdálo by se, že letos osmdesátiletá autorka chce nahlédnout mladistvé nerozvážnosti očima zralých. Ale je to spíš naopak: dosažení vysokého věku podle Munroové nutně nemusí znamenat, že se člověk změní, že zmoudří nebo že bude ochoten přiznat (si) své chyby nebo křivdy, jichž se dopustil. Stejně jako v předchozí česky vydané knize i zde Munroová vidí stáří nekompromisně a se značnou dávkou sarkasmu.

Čtenářky se zde mohou snadno najít – jak tajné touhy, tak paralely s vlastním životem. A muži se názorně poučí o tom, že klíčové citové okamžiky ženy málokdy řeší racionálně.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 82 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 4832x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce