Dobrá zpráva pro dvouleté posluchače a jejich rodiče. Už nemusejí prohlížet pouze jednoduchá leporela a říkadla. Mohou se začíst i do delších prozaických textů, které mají díky Janě Pekárkové k dispozici. Její Pohádky do postýlky obsahují sedm příběhů, které při troše rodičovské trpělivosti přivedou budoucí čtenáře na jejich první cesty opravdovou beletrií.

Šestadvacetiletou Janu Pekárkovou potkal nelehký osud. Několik let strávila na nemocničním lůžku a prodělala dvě transplantace jater. Během tohoto těžkého období začala psát knížky pro děti. První se jmenovala Vodník Štístko a jiné pohádky a vyšla v roce 2010. Necelý rok poté vyšly velmi podobné Pohádky do postýlky. Veliký zásah do literárního světa tato díla neznamenala a vlastně to ani nebyl důvod jejich vzniku. Rozhodně se však v jejich blízkosti děly dobré skutky. Nadšené spisovatelství příznivě působilo jako jeden z léků pro nemocnou pacientku. Odhodlaná tvůrčí práce spojila dohromady neznámé lidi a vznikl až neuvěřitelný projekt. Asi málokdy se stává, že šéf transplantačního týmu v nemocnici po skončení své pracovní doby hledá nakladatele a sponzory pro vydání knížky své pacientky. Podařilo se. Jana Pekárková se proslavila. Bohužel spíše svým lidským osudem než slohovými dovednostmi.

Při psaní svých pohádkových příběhů se autorka drží základního a může se zdát, že i trochu primitivního pravidla: všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. O nic víc nejde a to stačí. Kéž by bylo spisovatelské řemeslo tak jednoduché! V předmluvě, kterou napsal režisér Vít Olmer (pacient ze stejného oddělení), jsou pohádky označeny za krásné a hřejivé, tak hezké, že potěší čtenáře každého věku a všem přinášejí tolik radosti. Co více dodat? Nenáročného čtenáře skutečně příběhy zahřejí na duši, ale odborníkovi to nedá a musí si rýpnout: proč text nedošel během svého dlouhého putování od nemocniční geneze přes hledání sponzorů až k jazykové korektuře? Kniha má pouze 72 stran a chyby a překlepy v ní ji posouvají blíže k počinům amatérským.

Hlavními aktéry pohádek jsou téměř vždy zvířata a prostředí je výhradně lesní. Příroda hraje důležitou roli, město jako by neexistovalo. Zápletky jsou velmi jednoduché, jen tak mimochodem se stane něco zlého (ptáče vypadne z hnízda) a jakoby nic to během chvilky dobře dopadne (kačer ho přivede zpátky k mamince). Kdyby v závěru nechybělo výraznější ponaučení, mohlo by se jednat o krátké bajky. Hrdinové jsou pojmenováni zdrobnělinami (kocourek, brouček, zajíček, strašidýlko, medvídek), ale „hřejivé“ výrazy prostupují celé vyprávění (tečou slzičky, vypadnout z hnízdečka, nějaká cestička, po malé chviličce, kožíšky lechtaly obrům nožičky apod.). Když si to čtenář uvědomí a začne tyto zdrobněliny sledovat, po chvíli už si připadá „jazykově přeslazen“. Naštěstí pohádky (velmi podobné školním slohovým úkolům) netrvají dlouho, řešení konfliktů se nezadrhává a hrdinové mají dobré nápady, které se vždy napoprvé povedou. Dobro zvítězí nad zlem. Nelze popřít, že se jedná o hřejivé čtení, bohužel se z něho velmi rychle vyrůstá. Proto také naše doporučení nasměrovat texty na konkrétní cílovou skupinu – tedy děti v rozmezí dvou až tří let. Těm se skutečně bude příjemně usínat, jak si sama autorka v předmluvě přeje. Čtyřleté dítě už si klade závažnější otázky (opravdu, nepodceňujme ho!) a dokáže odhalit i kompoziční nedostatky (časové nesrovnalosti, rušivé změny perspektivy apod.). Naopak úplní nováčci ve světě pohádek mají další knihu navíc, ze které jim může před spaním někdo předčítat.