Míková, Kamila: Prababiččin klobouk

Míková, Kamila
Prababiččin klobouk

recenze dětská

Prababiččin klobouk je nová knížka autorské dvojice spisovatelky Kamily Míkové a ilustrátorky Magdaleny Martinovské. Obě se vrátily z rodičovské dovolené a zkušenosti z mateřství nyní uplatňují i ve své umělecké tvorbě. Snadno poznáme, že svět dětí je jim blízký a že mají, zejména v rovině vyprávění, pevnou půdu pod nohama.

České „Děti z Bullerbynu“ na pomezí snu a skutečnosti
Kamila Míková: Prababiččin klobouk. Dauphin, Praha – Liberec, 2011, 64 s.

Prababiččin klobouk je nová knížka autorské dvojice spisovatelky Kamily Míkové a ilustrátorky Magdaleny Martinovské. Obě se vrátily z rodičovské dovolené a zkušenosti z mateřství nyní uplatňují i ve své umělecké tvorbě. Snadno poznáme, že svět dětí je jim blízký a že mají, zejména v rovině vyprávění, pevnou půdu pod nohama.

Velký dům plný dětí, sourozenecká láska i rivalita, holčičí přátelství, sny a přání, sváteční pocit před oslavou narozenin hned v první kapitole... To vše mnohým z nás nejspíš připomene slavný Bullerbyn, „legendární“ literární místo, které okouzlilo generace dětských čtenářů. Prababiččin klobouk je na rozdíl od Dětí z Bullerbynu poměrně útlá knížečka, zpočátku nám může připadat jen jako jedna z kapitol vytržených z obsáhlejšího bullerbynského kontextu. Postupně však během čtení zjišťujeme, že oba texty sice mají některé rysy společné, jedná se však o dvě originální a vzájemně nezaměnitelná díla.

Vlastní narozeninová oslava je ve světě dětí významná událost. Zejména pokud je již desátá v životě: pozvete nejrůznější kamarády, připravíte hostinu a vůbec netušíte, jak to všechno dopadne. Tentokrát slaví Ema, druhá ze čtyř sourozenců a hlavní postava vyprávění, které má později díky její živé fantazii hned několik rovin. Vypravěč šetrně zachází se slovem, stručně a výstižně dokáže popsat atmosféru teplého říjnového odpoledne, které se pro všechny zúčastněné mimořádně vydaří. Stačí si obléknout „lítací kalhoty“ a přečíst „Holky dýchaly chladný říjnový vzduch a mhouřily oči v ostrém světle zapadajícího slunce", a hned má čtenář dojem, že trochu z těch podzimních paprsků dopadá ze stránek knihy i na něho. Ještě intenzivněji než říjnový pocit ovšem navodí vypravěč čtenářovi pocit dětství, školních povinností a touhy dospět a zavděčit se světu dospělých. Ema holt není tak chytrá jako její sestra Betyna, která se hlásí na gymnázium, ani neumí moc dobře recitovat a hrát na klavír, přestože chce být slavnou umělkyní. Je to průměrná a trochu stydlivá holka, která o sobě pochybuje a nechce se ztrapnit před spolužáky.

V rodinném domě, kde bydlí i stará prababička s věčně nachystanými sušenkami, štrúdlem a lízátky a také svobodná teta chovající kozy, psy a kočku, se pořád něco děje (policie si například odpoledne odvedla tatínka), a tak není divu, že Ema nemá čas se učit a cvičit hraní. Naštěstí nás vypravěč problematikou školního prospěchu dlouho nezatěžuje a spíše se nechává unášet dětskou upřímností, hravostí a schopností zaměňovat sny se skutečností.

Ema dostala od svých kamarádek dárkové taštičky, které postupně otevírá. Dárky uvnitř jsou kouzelné. Přenášejí Emu do vymyšlených míst a propůjčují jí zvláštní schopnosti (po nočním automobilovém závodě vysvobodí tatínka z vězení, brilantně zahraje anglické královně koncert na piano apod.). Nejzajímavější vysněné příhody jsou ty, ve kterých se tajemně mihne prababiččin klobouk. Ema si z rodinných vyprávění pamatuje, že byl „smetanově bílý, plný červených a bílých květin, s jemným bílým závojíčkem přes oči" a hned na prvním bále po svatbě ho prababičce někdo ukradl. My ho můžeme spatřit, kdykoliv se podíváme na titulní stranu knihy, avšak v příběhu je prchavý a nepolapitelný a záhadně se přesouvá v prostoru i čase. V hlavě desetileté dívenky se z dávné krádeže stává veliká zrada, kterou chce spravedlivě potrestat. Klobouk se objevuje a mizí, jak se mu zachce, a stejně se k prababičce nevrátí. Naivní čtenář bude v závěru poněkud zklamaný, protože tomuto předmětu mylně přisuzoval důležitější úlohu.

Prababiččin klobouk je jednoduchá, a přitom dobře napsaná kniha. Je důkazem toho, že nejlépe píše a tvoří život sám. Menší čtenáři patrně nedocení všechny její kvality (zejména fabulační a jazykové), avšak desetileté čtenářky z ní budou nadšené. A kdyby se náhodou dostala do ruky některé z našich prababiček, určitě ji potěší. Možná že právě ony by mohly rozhodnout, zda se celou dobu jedná o dívčí poblouznění, nebo je skutečně na dně studny dole ve sklepě schovaný poklad. Doufejme, že se Prababiččin klobouk s prvním dotiskem dočká i pevné vazby, a bude tak na nápor čtenářů lépe připraven.

© Bohumila Adamová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Hana Zahradníčková, 10.10.2011 12:30
Míková, Kamila: Prababiččin klobouk
Věkovou hranici pro nadšení z Prababiččina klobouku bych klidně posunula dolů. Moje dvě dcery, 7 a 5 let, ještě týden po přečtení, které jsme musely zvládnout za jediný večer, kladly záludné otázky a vracely se k sebemenším detailům. Třetí dcerka, tříletá, pravda nevydržela čtení celé, ale otázka "copak... bude asi v další narozeninové taštičce" pálila i ji. HZ
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2882x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce