Garnier, Pascal: Comment va la douleur ?

Garnier, Pascal
Comment va la douleur ?

recenze beletrie zahraniční

„Detektivky mají zápletku založenou na zločinu, nejčastěji vraždě, po jehož pachateli, detailech způsobu provedení nebo motivu pátrá detektiv,“ vysvětluje Wikipedie. Pak tedy Comment va la douleur ? (Jak se má bolest?) do tohoto žánru patří. Jedno tu ale nehraje. Posuďte sami...

Jak se má bolest?
Pascal Garnier: Comment va la douleur ? Zulma, Paris, 2006, 192 s.

„Detektivky mají zápletku založenou na zločinu, nejčastěji vraždě, po jehož pachateli, detailech způsobu provedení nebo motivu pátrá detektiv,“ vysvětluje Wikipedie. Pak tedy Comment va la douleur ? (Jak se má bolest?) do tohoto žánru patří. Jedno tu ale nehraje. Posuďte sami...

Od samého počátku je známo téměř vše: oběť, vrah, místo, způsob i čas činu. Simon Marechall si v pokoji číslo 406 Granhotelu Lyon navlékne na krk improvizovanou oprátku, kterou si dokonce sám v předvečer koupil, a vestoje na židli čeká, až úderem osmé hodiny ranní vstoupí jím najatý vrah Bernard Ferrand a tu židli mu pod nohama podkopne. Proč? zřejmě se zeptá čtenář. A s velkou pravděpodobností očekává, že si bude moct prověřit své deduktivní schopnosti vytříbené pátráním komisaře Maigreta a jím podobných. Místo toho nás autor zavádí o několik dní zpět, na lavičku v parku, kde se Simon s Bernardem seznámili. První je postarší, bohatý elegán, deratizátor, kterého do města Vals-les-Bains přivedla poslední zakázka. Druhý, naivní dobrák s děravými kapsami, tu tráví rekonvalescenci po pracovním úraze. Zatím spolu nemají nic společného, a tak bylo by logické, že si půjdou každý po svém a nikdy víc se už nepotkají. To by se však Simon s Bernardem museli chovat jako románové postavy, ne jako skuteční lidé, kteří sice jednají podle své vlastní logiky, tedy do jisté míry předvídatelně, ale ne schematicky. Směr, který si vytyčili, jim totiž často mění cosi nečekaného, co někteří nazýváme náhodou, jiní osudem či karmou.

Simon a Bernard nežijí ve vzduchoprázdnu. Příběh se zalidňuje dalšími postavami, které jejich jednání ovlivňují. Poměrně velký prostor je věnován Bernardově matce Anaïs, kdysi odhodlané se životem se poprat o kousek místa na slunci, dnes po nesčetných podnikatelských pokusech přežívající o malé penzi a každodenní lahvi rumu. Náhoda oběma mužům brzy do cesty přivede mladou Fionu s miminkem Violette. Pro Simona se stanou obtížnou přítěží, zato ve Fernandovi probudí touhu zahnízdit. Zajímavá je i Belgičanka Hardelette, šedesátiletá vycpávačka zvířat hledající partnera pro zbytek života, k níž by se Simon vzhledem ke své profesi výborně hodil. Přestože autor nešetří příležitostmi, aby se hlavní postavy před námi víc a víc odhalovaly, všechno o nich zdaleka nevíme. Snad je to dáno tím, že je dokonale nezná ani jejich stvořitel, že si od jisté chvíle žijí po svém. Garnier se je nesnaží sešněrovat do určitého, jím daného vzorce chování. Ponechává jim naprostou volnost, jen občas jako by se je snažil zachránit, když jim do cesty jako šanci vyhnout se pádu přivede další náhodu.

Když Pascal Garnier začal knihu psát, měl podle svých slov pouze název. „Jak se má bolest?“ (Comment va la douleur ?) je pozdrav, jímž se každé ráno zdraví obyvatelé jedné africké země. Všudypřítomná bolest je projevem nejmenované nemoci, kterou si Simon kdysi přivezl jako suvenýr z Afriky. Pak autor údajně našel místo, kde se příběh bude odehrávat: Vals-les-Bains v regionu Rhôna-Alpy. Zdálo se mu, že upadající lázeňské město nedaleko jeho bydliště pozdrav báječně dokresluje. Stačilo jen stvořit postavy, a zbytek prý už nechal na nich. Možná právě proto nás neustále překvapují, a možná dovedly nejednou zaskočit i samotného autora. V retrospektivním příběhu se čtenář jakoby mimochodem dozvídá i o dalších zločinech, a ačkoli motiv činu rozluští bez románového detektiva, v průběhu pátrání najde daleko více otázek než odpovědí. Patrně také s pousmáním ocení Simonův vytříbený styl a Garnierovu laskavou ironii a hru s detaily.

Pascal Garnier je brilantní vypravěč se smyslem pro žert a paradox. Jeho styl je čistý a svižný, humor ostrý jako břitva zároveň něžně pohladí. Popisné pasáže se soustřeďují na podstatné jednotlivosti a prozrazují autorův výtvarný talent a umění hrát si se slovy. Například zmínka o miminu jako o bradavici na Fionině rameni bez zdlouhavého vysvětlování ozřejmí Simonův vztah k dětem. Kniha je chytrá, má spád, neexperimentuje, baví, vtahuje do děje a láká, aby si ji čtenář přečetl znovu.

Pascal Garnier je autorem asi šedesáti knih: napínavých příběhů pro mládež, s níž se dělí o své zážitky z cest po Asii a Africe, a kriminálních románů pro dospělé. Za všechny jmenujme Nul n’est à l’abri du succès (Zulma 2001; cena za nejlepší detektivku), Flux (tamtéž, 2005, cena černého humoru), La théorie du panda (tamtéž, 2008), Lune captive dans un œil mort (tamtéž, 2009, 2011) či Le Grand Loin (tamtéž, 2010). Píše s velkým respektem k jazyku, k literární formě, ale zejména k člověku. Své knihy publikoval v prestižních nakladatelstvích P. O. L., Flammarion, Nathan, především však v menším, ale známém nakladatelském domě Zulma, kde jeho dílo od roku 2000 vychází v souborné kolekci. Jeho texty byly v překladech vydány ve Velké Británii, Německu a Itálii, snad se jich brzy dočkáme i u nás.

© Irena Czuchová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   41%čtenáři

zhlédnuto 2309x

katalogy

Inzerce