Carlson, Kristina: Zahradník pana Darwina

Carlson, Kristina
Zahradník pana Darwina

recenze beletrie zahraniční

Je v roce 2011 „vošajstlich“ napsat román o Charlesi Darwinovi? Ve Finsku rozhodně ne, ale ve Spojených státech severoamerických možná ano, neboť podle sociologických průzkumů jeho teorii vzniku člověka odmítá více než polovina obyvatel země.

Román o Darwinovi? Možná…
Kristina Carlson
: Zahradník pana Darwina. Přel. Vladimír Piskoř, Mladá fronta, Praha, 2011, 160 s.

Je v roce 2011 „vošajstlich“ napsat román o Charlesi Darwinovi? Ve Finsku rozhodně ne, ale ve Spojených státech severoamerických možná ano, neboť podle sociologických průzkumů jeho teorii vzniku člověka odmítá více než polovina obyvatel země. A ani v prvorepublikovém Československu neměl Darwin na růžích ustláno – tatíček Masaryk jej v Hovorech hodnotí následovně: „… odmítám Darwinovu mechanickou nahodilost, odmítám jeho selekční princip boje o život … darwinism je jedna z forem historicismu a relativismu, proti kterému jsem vždycky hájil realism … proti darwinismu, jednostrannému evolucionismu a historismu zdůrazňuju stránku statickou … Darwin … vězí v mythu až nad hlavu …“.

V novém tisíciletí se u nás o Darwinovi hovoří jako o v jistém smyslu překonaném teoretikovi v kontextu nových koncepcí tzv. „zamrzlé evoluce“. A pak tehdy, když si kreacionisté, kteří berou příběh na první stránce Bible doslova, uspořádají v Praze sjezd. Škoda, že se posléze do sdělovacích prostředků nedostanou názory na Darwina od bohoslovců z několika našich teologických fakult, kteří by přímočará tvrzení kreacionistů něčím vyvážili, neboť tito vůbec nereprezentují v rámci křesťanství jediný jednotný názor: Darwinovo učení totiž například Vatikán již uznal jako platné, i když tomu kdysi bývalo jinak. No a následně korunu všemu nasadí ti, kteří sami nepocházejí z opice a míní, že Darwinova evoluční teorie je „blud“ (proč ne „faleš“?), neboť „o této problematice poměrně dost vědí a dost se jí zabývali“.

S těmito myšlenkami usedá čtenář k románu Zahradník pana Darwina finské autorky Kristiny Carlsonové, ale hned na první stránce zjistí, že očekávat prvoplánové provokativní znovuotvírání jakýchsi kontroverzí mezi kreacionisty a evolucionisty rozhodně nemůže. I když nakonec: hlavní postava pan Thomas Davies, který na sklonku Darwinova života ve vesničce Downe v Anglii druhé poloviny 19. století pracuje jako jeho zahradník, je zároveň i oddaným přívržencem myšlenek svého zaměstnavatele. Za to je mu odplatou nevraživost jeho okolí, které stále více věří biblickému příběhu, možná ale spíše proto, že Darwinově teorii příliš nerozumí. Daviesovu pozici vyděděnce navíc ztěžuje jeho rodinná situace: po smrti své ženy zůstal sám se dvěma postiženými dětmi, a proto často uvažuje, že to sám brzy se sebou i s nimi skončí. A čtenář má v jednu chvíli dojem, že se to skutečně stalo, (sebe)vrah je totiž vždycky zahradník. Jenže: příběh končí tím, jak moderní člověk Thomas spolu s dětmi připravuje zelektrizované políčko, na kterém bude pěstovat ječmen, sevlák a jahody.

Je prozrazeno, jak dopadne příběh, v němž se sám Darwin ani jednou neobjeví a zůstává tajemnou postavou, o které se v Downe pouze hovoří. Není tedy teď už nutné román číst? To v žádném případě, síla Zahradníka pana Darwina, ověnčeného mimo jiné mnoha cenami, totiž vůbec nevězí v pointě. Popsaná dějová linie v něm není tím důležitým.

O čem tedy Darwinův zahradník vlastně je? Řečeno odpornou floskulí moderní češtiny, „je o formě“. Carlsonové styl bez interpunkce často připomíná experimentování raných šedesátých let u švédskojazyčných autorů ve Finsku (Christer Kihlman, Henrik Tikkanen, Ulla-Lena Lundberg, Märta Tikkanen, Anders Cleve, Rainer Alander, Thomas Wulff, Pauli W. Leiponen, Johan Mickwitz, Hakon Påwals), v něčem jiném zase velmi vzdáleně Jáchyma Topola. Text nedrží žádná jednotící autorská řeč: je složen z výpovědí jednotlivých postav v jakémsi volném proudu vědomí, často koncipovaných tak, že nevíme či zapomeneme, kdo vlastně hovoří. Tyto výpovědi se navíc evolučně rozvíjejí do spousty vedlejších dějových linií, někdy i příběhů v příběhu, a někdy ani nepostřehneme, že skončily – či jsme naopak přesvědčeni, že již skončily. Čtenáři je předkládán přehršel nejrůznějších asociací slévající se do jakéhosi výsledného koncertu: ano, kdo se zabývá hudbou, si zajisté při čtení přijde na své. I výtvarné umění je v textu zastoupeno v podobě ilustrací.

A co teprve jazyk Carlsonové, který je spíše poezií než prózou: „Stuart Wilkes se napil vody ale žízeň neuhasil a v karafě ulpěla zvláštní příchuť, voda chutnala po grafitu fuj, utekl jsem pryč a zapomněl jsem pod keřem deštník. Napsal jsem do sešitku že když idea a matérie a konání splynou navzájem jde o objev, ale jestlipak by to platilo i pro něco jiného.“ Znalec jazyka originálu Carlsonové zase zajisté vytuší zvukomalebnost Väinämöinenova jazyka za dokonalým překladem „KOTVA se pod oblaky dýmu hučí řinčí mručí ryčí hlučí syčí“, podobných příkladů bychom mohli uvést celou řadu.

Je zjevné, že podobný text nabízí tisíce možností výkladu: každý čtenář k němu může přistoupit naprosto podle svého naturelu a svých koníčků. Kdo hledá odkazy na neevropská náboženství, najde je, koho zajímá spíše antika, má ji mít. Jinak bude číst dílo technik všímající si detailních popisů nejrůznějších zařízení a vybavení, jinak přírodovědec, který bude rovněž uchvácen, a to jak zoolog, tak botanik. Interpretace díla, které mimo jiné vyvolalo ve Finsku senzaci, jsou údajně stejně zajímavé jak z pera – či spíše klávesnice – elitářských recenzentů z finského tisku, tak v podobě výkladů běžných čtenářů.

Můj vlastní výklad je výkladem evolucionistickým, a jeho správnost (či nesprávnost) by mohla potvrdit (či vyvrátit) strukturální analýza textu, žánr dnes již téměř zapomenutý. Zajímavé by bylo zkoumat, kolik procent slov z první kapitoly, odehrávající se na Daviesově zahradě, tvoří výrazy spojené s přírodou; „…podél chodníčku rostou lískové keře, olše, lípy, břízy, habry, ptačí zob, svída a cesmína …“ V druhé kapitole zase převládá popis života anglického venkova druhé poloviny 19. století: prosazuje se tedy civilizace. Třetí úsek již hned v první větě přechází do kultury, vzdělanosti, literatury, v podobě přednášky, kterou jedna z postav seznamuje ostatní s románem Holme Leeové. Předposlední a poslední kapitolu by bylo možné chápat jako apokalypsu a postapokalypsu: je postapokalypsa opět návratem k přírodě, znamená zelektrizované políčko moderní kulturu energetických plodin, z nichž se získává elektřina? Čtenář nechť posoudí sám, nebo ať dojde k něčemu novému.

Ozvaly se rovněž hlasy v tom smyslu, že dílu lze vytknout přílišnou intelektuálnost, nicméně stejně tak by bylo možné román obvinit z nedostatku jakýchkoliv rozumných myšlenek, které čtenář prózy od díla očekává. Na jednu stranu: nejedná se vůbec o text, ve kterém jeho autorka machruje odkazy na čtenáři naprosto neznámé spisovatele, na stranu druhou při četbě je prostě nutno přistoupit na hru Carlsonové a číst dílo jako lyriku a poezii. Nebo to celé brát jako jednu velkou recesi, nebo se naopak velmi vážně pustit do strukturální analýzy.

Po listopadu 1989 nebývalo příliš obvyklé opatřovat vydanou knihu doslovem, hovořit měl sám text. V Zahradníkovi se opět doslov objevuje, což lze právě u takovéto knihy jen přivítat. Každý text si s sebou nese kontext svého působení, kterým jsou i reakce čtenářstva, a je-li text překladem jako u nás, měl i své překladatelské problémy. S nimi se v doslovu svěřuje Vladimír Piskoř: jak zvládl přeložit román a učinit ho tak neuvěřitelně čtivým, že „pouze plyne“, je záhadou. Zbývá jen dodat, že za vydanou knihou je rovněž vidět velmi pečlivá práce redaktorská.

© Jan Dlask
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 90 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 3441x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce