Ibráhím, Sun‘alláh

Ibráhím, Sun‘alláh

portrét beletrie zahraniční

Egyptský spisovatel a novinář Sun‘alláh Ibráhím, představitel generace 60. let, se narodil v roce 1937 v Káhiře jako prvorozený syn druhé manželky vysoce postaveného státního úředníka.

Egyptský spisovatel a novinář Sun‘alláh Ibráhím, představitel generace 60. let, se narodil v roce 1937 v Káhiře jako prvorozený syn druhé manželky vysoce postaveného státního úředníka. Když přišel Sun‘alláh na svět, bylo otci už přes šedesát let. Jeho mladou matku, zdravotní sestru, původně najal, aby pečovala o jeho nemohoucí první ženu. Autor sám o sobě říká: „Otec patřil k vyšší střední třídě. Ale jeho rodina se na mě dívala spatra, protože moje matka pocházela z chudého prostředí. Manželka mého otce ji považovala spíš za služku“ (citace v tomto článku pocházejí z http://www.worldpress.org/Mideast/1205.cfm).

Britská okupace Egypta a vyhrocené vlastenectví spolu se sociálními rozdíly formovaly Sun‘alláhovy rané politické názory: považoval se jak za nacionalistu, tak za socialistu. „Mé politické přesvědčení stojí na marxistických základech,“ přiznává otevřeně.

V roce 1952 začal studovat na Káhirské univerzitě práva, ta ho však nezaujala. Tíhl spíše ke psaní, přitahovala ho žurnalistika a politika. Vstoupil do tajné Komunistické strany a to jej brzy přivedlo do vězení. Mezi lety 1959 a 1964 si odpykal pět let z původně sedmiletého trestu. Sun‘alláh tvrdí, že vězení pro něj bylo vlastně univerzitou, kde měl možnost se setkat se spoluvězni ze všech profesí od vysokoškolských profesorů po dělníky a rolníky. Během svého pobytu za mřížemi studoval hieroglyfy, dějiny a francouzštinu.

Život ve vězení zachytil ve třech svých knihách: povídkové sbírce Tilka rá’iha (Ta vůně, 1966), románu Šaraf (Čest, 1997) a autobiografickém díle Mudhkkirát sidžn l-wáhát (Zprávy o vězení v oáze). Nekompletní text povídkové sbírky Ta vůně vyvolal v době své publikace velký rozruch a okamžitě byl kompletně zkonfiskován, což režim zdůvodňoval znechucením z antihrdiny textu – propuštěného vězně, a z obrazů, jež zachycoval – prostituce, masturbace, vyměšování a homosexuálních styků ve vězení. Podle samotného spisovatele šlo však jen o záminku, skutečným cílem bylo zabránit komukoliv, aby otevřeně hovořil o vězeňských poměrech a mučení. Sbírka vymezila nový směr v arabské literatuře, který stavěl méně na rozvláčnosti textu a více se orientoval na emoce a prožitky. Celá kniha vyšla arabsky až v roce 1996, kdy už byl několik let k dispozici její anglický překlad.

V šedesátých letech pracoval Sun‘alláh Ibráhím v knihkupectví a později zastával post redaktora vládní Blízkovýchodní tiskové agentury, ze které odešel v roce 1968, kdy odjel do Berlína. V Německu pracoval tři roky pro arabskou sekci německé tiskové agentury DPA. Poté obdržel stipendium na studium filmové tvorby v Moskvě, kam také odjel. Sám o této době říká: „Lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem studoval kinematografii,“ připouští, že rok v Sovětském svazu strávil studiem ruštiny, sledováním co největšího množství filmů a docházením na pár přednášek. Uvědomil si však, že před filmem přece jen preferuje románovou tvorbu. „Když jsem sám v pokoji a píšu, nacházím vnitřní mír. Tahle nekonečná svoboda se hodí k mojí povaze.“

Po propuštění z vězení v roce 1964 strávil tři měsíce na stavbě Velké asuánské přehrady, kde si dělal poznámky o každodenním životě dělníků. V Moskvě pak pracoval na románu Nadžmat Aghustus (Srpnová hvězda, 1974). Jeho děj se odehrává v roce 1965, kdy v Egyptě docházelo k hromadnému zatýkání Muslimských bratří. Román vypráví příběh mladého novináře, který v době krátkého propuštění z vězení jede z Káhiry do Asuánu, kde stráví několik měsíců na stavbě přehrady. Rozhovory s pracovníky přehrady a střízlivý popis obestírá atmosféra strachu a nejistoty. Přítomnost tajné policie, ač nikde přímo zmíněna, je mezi řádky jasně cítit.

Po návratu do Egypta v roce 1974 pracoval Sun‘alláh Ibráhím ve vydavatelství, o rok později však své místo opustil, aby se mohl plně věnovat psaní. V témže roce se oženil. Jeho levicové přesvědčení a kritika pronikání nadnárodních korporací do Egypta a jejich prorůstání společností je patrné v útlé kafkovsky laděné novele Al-Ladžna (Komise, 1981; česky v překladu Ondřeje Beránka, 2005) a vrcholí v satirickém černohumorném románu Dhát (Dhát, 1992). Čtenář sleduje osudy hlavní hrdinky Dhát na pozadí vlády tří egyptských prezidentů, Abd an-Násira, Anwara as-Sádáta a Husního Mubáraka. V životě Dhát se odráží výrazná změna společenského klimatu v období politiky otevřených dveří. Autor na pozadí hrdinčina života ostře pranýřuje materialismus a sílící vliv nadnárodních společností na egyptské hospodářství. Kapitoly vyprávějící Dhátin životní příběh se střídají s kapitolami poskládanými z novinových výstřižků, které dokreslují absurdní atmosféru doby.

I v dalších autorových románech sleduje čtenář osudy hlavních postav zasazené do rámce historických událostí – román Bajrút, Bajrút (Bejrút, Bejrút, 1984) zobrazuje libanonskou občanskou válku a román Warda (Růže, 2000) vypráví fiktivní příběh z počátku sedmdesátých let o potlačené ománské revoluci vedené ženou. V románu Amrí kán lí (Byla to má věc, 2003) se odrážejí dějiny Egypta a Spojených států, kam, konkrétně do San Franciska, jede egyptský profesor komparativních dějin na hostování.

Na pozadí éry, kdy sílila opozice proti králi Fárúqovi a Izrael získával čím dál větší vliv, se odehrává román At-Talassus (Ve skrytu, 2007). Ústřední postavou je jedenáctiletý chlapec, jenž žije se svým stárnoucím otcem v chátrajícím bytě v Káhiře. Hlavní hrdina je výjimečně vnímavý vůči chování dospělých kolem sebe, jejich zvykům a skrytým touhám. Rozhodne se stát se odborníkem na chování dospělých. Potají naslouchá jejich rozhovorům, sleduje jejich chování a posuzuje komentáře, které by neměl slyšet. Posléze se začne vkrádat do sousedních bytů a sleduje dospělé ve spánku, při vaření, sexu a dalších běžných činnostech. Autor Ve skrytu zkoumá touhu v jejích různých podobách: po mateřské lásce, ztraceném mládím a všedním, každodenním pohodlí.

Prozatím posledním dílem Sun‘alláha Ibráhíma jsou romány ‘Imáma wa qubba‘ (Turban a klobouk , 2008) a Džalíd (Led, 2010).

© Jitka Jeníková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2843x

Inzerce
Inzerce