Rusu, Nicolae: Krysiáda

Rusu, Nicolae
Krysiáda

ukázka beletrie zahraniční

Zakoupil si jízdenku na vlak, aby pokračoval v léčbě v nemocnici, kde se podrobí řadě plastických operací, především krku a úst. Do odjezdu mu zbývaly ještě tři dny, a pokud to jen trochu šlo, snažil se nevycházet z domu. Obličej, politý vitriolem, mu hyzdily dosud čerstvé, nezdravě rudé jizvy, které ještě pracovaly.

Nicolae Rusu: Krysiáda. Přel. Jiří Našinec, Praha, Havran, 2011, 256 s.
Nicolae Rusu: Silvestr na vraku. Přel. Jiří Našinec, Praha, Havran 2011, 248 s.

I.

Zakoupil si jízdenku na vlak, aby pokračoval v léčbě v nemocnici, kde se podrobí řadě plastických operací, především krku a úst. Do odjezdu mu zbývaly ještě tři dny, a pokud to jen trochu šlo, snažil se nevycházet z domu. Obličej, politý vitriolem, mu hyzdily dosud čerstvé, nezdravě rudé jizvy, které ještě pracovaly. Kvůli nim byl ustavičně středem pozornosti chodců na ulici či cestujících v trolejbusu. Vedle toho všeho nemohl pořádně hýbat pažemi a krkem, pořád měl pocit, jako by ho svíral nějaký drsný a úzký krunýř, obzvlášť od prsou nahoru, a že ten pocit mizí, mu připadalo, jen když nehnutě ležel,tomu se však vyhýbal, pamětliv profesorových rad, aby se neustále a co nejvíc pohyboval.

Nemohl tomu ani uvěřit, že dokázal překonat těch šest měsíců utrpení daleko od domova, o svých milých, ale i od těch, kteří se ho takovým zvláštním a krutým způsobem pokusili připravit o život. Proč? Měl dost času na to, aby hledal odpověď: dlouhé týdny nehybnosti po čtyřech operacích transplantace kůže, kdy se tři čtvrtiny jeho těla staly otevřenou ránou a on měl jen tolik sil, aby pohyboval prsty, očima a jazykem. V jednu chvíli po čtvrté operaci uprostřed léta, když bylo v nemocničním pokoji odporné dusno, na něho najednou dolehla nevysvětlitelná apatie a netečnost – žádnou bolest už necítil, už se nepokoušel pro své od hlavy až po paty ofačované tělo najít tu nejpohodlnější polohu, nechtěl už ani pít, ani jíst, neměl chuť odpovídat na otázky své starší sestry, která si vzala dovolenou a přijela do Moskvy, aby bděla u jeho lůžka, profesorovy pokyny už ho nezajímaly. Takový pocit mají pravděpodobně před smrtí ti, kdo posléze umrznou, napadlo ho jednou vysvětlení svého stavu. Svým způsobem ho bavilo, jak se ošetřující lékař namáhá, aby ho z toho stavu dostal, jak se chlapík, kterého si profesor přivedl na několik mimosmyslových seancí, připomínajících spíš zaříkávání baby-čarodějnice z jeho dětství, marně snaží, jak si lékaři, svolaní každé ráno na poradu u jeho lůžka, šeptají, zalíbilo se mu totiž zvolna vplývat do jiného světa, jiného prostoru, který ho den ze dne stále neodolatelněji přitahoval, a problémy – velké i malé –, jež ho až do té doby udržovaly při bdělém vědomí, se začaly rozplývat a stále víc se od něho vzdalovat. Náhodou ho však v té době navštívili dva kolegové z Obce spisovatelů. Přijeli každý v jiné věci, jeden měl jednání na velvyslanectví jisté země kvůli výjezdní doložce – měl v zahraničí syna a chtěl ho navštívit –, druhý byl na služební cestě. K jeho velkému překvapení mu kromě tašky s pozdními třešněmi, zahradními jahodami a malinami položili na stolek i jeho knížku, která právě vyšla v jednom kišiněvském nakladatelství. Byla to sbírka krátkých textů, odevzdaná do redakce před třemi roky, a pokud mu bylo známo, než se dostal do nemocnice, bez vyhlídky na vydání. Uchopil svazek na nočním stolku do levé ruky, kterou mohl trochu ohnout, a potěžkal ho s týmž pocitem lhostejnosti, který posiloval jeho srdce v podvědomé snaze dojít osudového klidu. Když si přečetl název, nepociťoval nic, ani náznak dojetí. Jeden z kolegů mu řekl, že je velice výstižný, prý si má ho znovu pozorně přečíst a pochopí, že poukazuje přímo na jeho osobu a stav. Když odešli, dlouho přemítal o tom, co právě vyslechl, a najednou si uvědomil, že jeho pozvolné vplývání do nicoty se zastavilo, v oněch pěti slovech tvořících titulek objevil jiný, netušeně hluboký význam, na který původně ani nepomyslel. To zjištění ho vzrušilo a pravděpodobně si pomyslel, že to všechno mu bylo předurčeno, název té knihy nevyjímaje. Jeho knihy vesměs přebíraly název některé z povídek do nich zařazených, tahle však byla výjimkou – žádný text s oním pětislovným názvem na obálce neobsahovala a on si nedokázal vysvětit, proč ho před rokem a něco změnil, když rukopis jako všechny jeho knihy nesl název podle jedné z povídek. Opravdu, výzva na obálce knihy, aby prožil i příští den, tady v nemocnici rázem získala nový rozměr, nový význam, a on vycítil ve svém nitru pohyb, opačný k tomu z minulého týdne, příliv netušené energie, která změnila i chuť vody, nemocniční polévky, ba i vzduchu v pokoji. Byl za to kolegům z nakladatelství neskonale vděčný, zvláště pak redaktorovi, slušnému člověku, který podpořil vydání jeho první knížky; byl si jist, že právě on vycítil, že mu tenhle svazek nahradí ty nejnedostatkovější a nejdražší léky, a imprimoval ho. Po návštěvě obou kolegů se rány začaly rychleji hojit, za týden se začal učit chodit a po dalších asi deseti dnech po čtyřech měsících vyšel poprvé ven. Na očích měl tmavé brýle, protože mu dolní víčka chyběla a na prudkém denním světle slzel. Těžce se pohyboval po pěšinách kulatého náměstíčka mezi věžáky a pokoušel se vrátit zesláblým nohám někdejší sílu. K svému velkému překvapení tu na cestě narazil na tři muže, bavící se mezi sebou jakousi přibližnou rumunštinou. Nedal na vědomí, že rozumí, o čem si povídají, a pokaždé když je viděl, si vybral lavičku poblíž nich a nastražil uši. Muži si byli jisti, že jim nikdo nerozumí, a povykovali jako zjednaní. Z jejich tlachání se tak dozvěděl, že všichni tři byli raněni v bojích na březích Dněstru. Také zjistil, že za léčbu nic neplatí, že po dobu, co jsou v nemocnici, jim jde plat dál, ukládají jim ho do jedné spořitelny v Tiraspolu, že doufají v návrat do bojových pozic, aby si mohli ještě zastřílet. Jeho pozornost upoutal hlavně vyzáblý čahoun s obličejem poďobaným od neštovic, raněný do zad, kterému říkali Sťjopa a který se ustavičně chlubil svými hrdinskými činy – kolika bojů se zúčastnil, z kolika četníků a dobrovolníků udělal jeho samopal řešeto, kolik obrněných vozů zapálil a kolik zajal nepřátel.

Když se po další operaci, při níž mu obnovovali víčka, na náměstíčko vrátil, ti tři „bojovníci“ tam už nebyli. Vyléčeni se patrně vrátili vydělávat peníze tím, že budou dál zabíjet lidi, kteří se chopili zbraní z důvodů žoldákům a darebákům naprosto cizích. V půli podzimu se i on nakrátko dostal domů. Svého stavu si byl dokonale vědom a toto vědomí se ještě vyostřilo poté, co zašel na Obec spisovatelů a žádný z kolegů ho nepoznal, dokud neotevřel ústa. Jeden z nich tam pak v kanceláři uspořádal mohutnou oslavu s dobrým domácím vínem. Mezi těmi, kdo si s ním přišli připít, byl i Bivol i Caltărcat, i Sălcuţeanu. ba i Florea Ciorap. Jeden kolega, který si odkroutil vojnu u jednotek ministerstva vnitra, ho řádně napitý utěšoval, radil mu, aby ho poleptání vitriolem nebral vážně, i když je drobet zohyzděný, on prý si za ty tři roky vojny u Rusů vytrpěl víc a díky Bohu se drží dobře. Pak se všichni vzali kolem krku, zanotovali pijácké písně a ponoukali ho, ať s k nim taky přidá. Byl by si moc rád zazpíval, dřív se podobných večírků zúčastňoval, ale teď při pohledu na některé z nich, jak hulákají: „Tak to na mě někdy přijde, že i kámen bod bych klidně“, ale uhýbají před ním očima, cítil na prsou velký tlak a dech mu braly bolestivé křeče. Pokoušel se po nich slova o noži a kameni zabroukat, ale měl dojem, že mu z očí vytryskly ohnivé slzy, stejně palčivé jako vitriol. Rychle vyklidil pole, nechal je dál se objímat a pohupovat v rytmu pijácké písničky, a zastavil se až na konci temné chodby, kde se jen ztěžka uklidnil…

Domů se vrátil pozdě, a přestože mu všichni přátelé radili, aby si dal pozor, kategoricky odmítl doprovod. Do půlnoci zbývala ještě asi hodina a ulice, kudy kráčel k domovu, byla pustá. Poblíž místa, kde měl zahnout na pěšinu doprava, čekala bílá limuzína, ale kvůli matnému sklu se mu nepodařilo zjistit, kdo je uvnitř. Jak se vzdaloval, ucítil v zádech něčí pohled, a když se trochu ohlédl, zjistil, že auto se neslyšně, s vypnutým motorem pomalu rozjelo za ním. S rukama v kapsách se zastavil, pomyslel si rozechvěle, že hrobníkovi z lopaty už utekl a nemá se čeho bát. Aby se zbavil trvalé skleslosti a psychického útlumu, pokoušel se často zapomenout, ustavičně být něčím zaměstnán, dělat vtipy – já to nechápu, buď mám tak pitvorný ksicht, anebo máme křivé zrcadlo! To, co ho postihlo, se skoro nedalo vydržet, nedovedl si představit větší újmu, ani smrt mu nepřipadala tak strašná. Klidně vyčkal, než limuzína projela nehlučně kolem, a až když motor naskočil a vůz bez státní poznávací značky vzadu vyrazil vpřed, zabočil doprava na klikatou pěšinu mezi dvěma paneláky.

Jistě, dokud byl upoután na nemocniční lůžko, mohl ten svůj případ rozpitvávat na tisíc způsobů, rozebírat ho ze všech možných hledisek a dojít k závěru, že není obětí žádného ubohého zlodějíčka nebo šílence s maniakálními choutkami. A když se vrátil do Kišiněva a dozvěděl se, že se Obec spisovatelů nedokázala zbavit té účetnické štěnice, ba jí dokonce platí mateřskou dovolenou, pochopil, že náhodou nešlápl na ocas ještěrce, kterou může člověk podpatkem vysoké boty lehce rozdrtit, nýbrž na ocas sani, která dští vitriol, blesky a sirný dým. Maria, která podle Bivolových pokynů účetnictví převzala – Serafimapřece nemohla současně pracovat a „rodit“–, se mu přiznala, že má strach kontrolovat účty za dobu, kdy tu Butucová vládla – radši nic nevědět –, utěšovala se tím, že tu má doklad o revizi, který je jistě dost subjektivní, a co bylo ve skutečnosti, to ví sám Pán Bůh, jak se říká… Takže se rozhodl, že nemá smysl hledat pravdu, aby byl pachatel nalezen a souzen, byl si jist, že kdyby sebevíc bušil na dveře prokurátorů a vyšetřovatelů, stejně by se ničeho nedomohl, naopak, zadělal by si na další potíže, další maléry. Pán Bůh ho pomstí. Proto ho udivilo, když mu zavolal někdo od policie a prosil ho, ať mu v souvislosti s útokem na jeho osobu věnuje pět minut, protože po celou tu dobu, co byl pryč z domova, se po něm nikdo z téhle instituce nesháněl.

Ve stanovenu dobu vyšel na dvůr a usedl na lavičku – tak zněla dohoda, ten člověk od policie řekl, ať na něj počká venku. Slunce bylo ještě vysoko, vedle si hrály děti, nedaleko, na další lavičce, klábosily nějaké stařenky, a Josanu byl ve střehu, chtěl toho člověka od policie uvidět jako první a také ho poznat.
 

Muž se vedle něj objevil nepozorovaně, jako by vyrostl ze země, a mile se usmál, pobaven tím, jak na něj to jeho nenadálé objevení zapůsobilo, přisedl si a představil se jako Tudor Carp.
„Chci, abyste věděl, pane Josanu,“ spustil hned na začátku, „že nevyšetřuji váš případ, ale myslím si, že o něm vím víc než všichni ti čtyři vyšetřovatelé, jejichž rukama spis prošel…“
„Dokonce čtyři?“ divil se Ion a pousmál se: „Další náznak, který potvrzuje mé tušení…“
„Ano, a moje také…“
„Dobře, ale říkáte, že nejste úřední osoba, a tak bych chtěl vědět…“
„Ano, nejsem, ale u policie pracuju. Pravda, v jiném okrsku, ale znám skoro všechny případy z loňského roku, spojené s Obcí spisovatelů, měl jsem možnost dělat několik měsíců na zdejším okrsku, a na rozdíl od některých lidí, kteří v tom, co se tam událo, vidí banální případy, které spolu nesouvisí, já jsem jiného názoru.“
„To mě těší,“ zaradoval se Josanu, „vědět, že mám ve vás spojence. Také se domnívám, že těžkosti, které na nás dolehly, jsou kapitoly téhož díla…“
„V tom případě,“ pravil Tudor, „to, o čem se tu budeme bavit, zůstane mezi námi. O mém pátrání neví živá duše. Myslím, že si uvědomujete, proč je taková konspirace nutná…“
„Samozřejmě,“ ujistil ho Ion, pousmál se a vybídl ho: „Tak už to vybalte…“

Skoro hodinu odpovídal Tudorovi na celou řadu otázek, některých z nich by se ani nenadál – zdánlivě spolu totiž nesouvisely. Než se rozešli, dohodli se, že se o téhle schůzce nesmí nikdo nikdy dozvědět. Po odchodu neznámého mladíka Ion dlouho setrval na téže lavičce, ze všech stran rozebíral každou otázku, na kterou tak naivně odpovídal, a pokoušel se udělat si jasno, jestli ta návštěva nesledovala jiný cíl, jestli ten mládenec také nepatří k oné mafiánské skupině a nebyl zvlášť vyslán proto, aby z něj tahal rozumy, a kvůli tomuto podezření začal své nerozvážnosti litovat.

II.

Přezdívku Veterinář si vysloužil dávno předtím, než se zaměstnal na Vysoké škole zemědělské, a zdá se, že právě toto jeho konspirativní jméno ho tehdy, v době chruščovovského tání, přimělo k tomu, aby nastoupil na katedru zootechniky. Vystavili mu potřebné doklady, prošel ještě několika zvláštními kurzy a krátce nato se stal asistentem, pak odborným asistentem, vedoucím laboratoře, až dosáhl důchodového věku. Jako fakultní veterán se často objevoval na svém někdejším pracovišti, takže si někteří mysleli, že tam dál pracuje. Ani si nedokázali představit, jak blízko pravdy jsou – on skutečně dál pracoval, protože ze služby, k níž se uvázal v ranném věku, jako výrostek, se do penze nechodí. Tři roky po válce si ho zavolali na okresní vojenskou správu, a když ho prohlédlo několik vojenských lékařů, navrhli mu, aby vojenskou službu vykonal ve zvláštních jednotkách Státní bezpečnosti. Přestože snil o tom, dostat se k námořnictvu, neměl na vybranou, neboť důstojník, se kterým mluvil, měl kovový hlas a pohled tvrdý jako ocel. Jako hypnotizovaný na všechno přistoupil, na půvabné obrysy lodí, na romantické kolébání modrých vln a velkolepou námořnickou uniformu ze svých jinošských snů dočista zapomněl. Vzpamatoval se až na půlročním kurzu poblíž Voroněže. I když byl tři hodiny jízdy autobusem od rodné vsi, kde zůstala jeho matka se třemi mladšími sestrami – otec padl na frontě někde v Čechách –, neměl možnost dostat se domů na dovolenou ani na pět minut. Ve dne v noci se šest měsíců učil zabíjet lidi. Ti, které likvidovali, vlastně ani nebyli považováni za lidi, nýbrž za „nepřátele lidu“, za „diverzanty“ a „vyzvědače“. Pak ho služebně přeložili do nově vzniklé sovětské a socialistické republiky do Kišiněva. Věděl, že obyvatelstvo mezi těmi dvěma řekami – Dněstrem a Prutem – žije na území dříve patřícím k Rumunsku, zemi, jež spolu s Německem bojovala proti jeho vlasti. Z tohoto důvodu viděl v každém domorodci možného „špióna“ nebo „nepřítele“ ruského národa a kvůli újmě způsobené jeho vlasti prahl po pomstě a snažil se vykonávat rozkazy svých nadřízených se vší horlivostí své sirotčí duše. Bičoval, mlátil, řezal, bil, smýkal, fackoval, střílel a nadával tak krutě a chladnokrevně, že jeden z důstojníků, který chtěl působit oduševněleji, když mu měl psát návrh na povýšení do hodnosti četaře, si zažertoval, že Ivan Vasiljevič Melnikov je studovaný řezník, tedy veterinář. Dostal rozkaz naučit se jazyku místních obyvatel a naznačili mu, že bude připravován na zvláštní úkol. Když chytil nějakého nebohého uprchlíka, jemuž se podařilo uniknout cestě dobytčákem do neobydlených oblastí Sibiře, v přestávkách mezi jednotlivými „pohovory“ s ním, když už ho bolely ruce od tolika mlácení, si vytáhl notýsek a poznamenával si slova a výrazy z jazyka místních obyvatel. Pochopitelně ti, se kterými se po dlouhých hodinách mučení bavil, už byli sotva schopni dávat mu hodiny gramatiky a správné výslovnosti své mateřštiny, nejčastěji měli vytlučené zuby, oteklý jazyk či zkrvavené rty. Proto se pokaždé rozvzteklil, když po některém z nich žádal „dércebok“, a týpek na něho zíral jako trouba a vůbec se neměl k tomu rozkaz provést. Měl svůj vlastní, osobitý a velmi bolestivý postup, který používal, když ten, kdo mu padl do spárů, ze sebe dělal partyzána, neboli nechtěl odpovídat na otázky a nechápal, že se po něm žádá jen tolik, aby si dal ruce v bok. Až po mnoha letech, když „pracoval“ na katedře zootechniky, mu došlo, proč ta individua vyvalovala oči a nechápala, co po nich tím svým „dércebok“ chce. Tenkrát si ovšem upřímně myslel, že Moldavané jsou dočista padlí na hlavu a co se „inteligence“ týče, jsou na třetím místě, až za delfínem, ba to i jednomu z nich vmetl do tváře, když zůstal němý k jeho rozkazu, aby si dal ruce v bok. Ten chlap se ale projevil jako drzoun, odsekl mu, že je lepší být na třetím místě, za delfínem, než být dvě místa před prasetem... Ničema si tím ovšem vysloužil šest gramů olova... Pak zemřel „kníráč“, časy se trochu změnily a on dočista zapomněl na modré moře, o kterém snil ve svém hladovém a bosém dětství, na své sestry, i na maminku, o níž ho vyrozuměli, že ji jednou v zimě rozsápala smečka vlků, a byl vyslán jako ,hostující odborník‘ na vysokou zemědělskou. Vytvořili mu legendu, podle níž byl synem Besarábce vysídleného roku 1940 do Kurganské oblasti, vystudovaným zootechnikem a jmenoval se Ion Vasiljevič Morari. Sledoval činnost některých osob na škole, podával podrobné a zasvěcené informace příslušnému oddělení „planetária“, jak s oblibou nazýval instituci, kam si chodil pro plat. Protože „bojoval“ na dvou frontách pochopitelně se postaral o budoucnost své rodiny. Dceři, provdané v Bălţi, zajistil třípokojový byt, pak kromě třípokojového bytu, kde bydlel s manželkou, prozíravě zprivatizoval ještě dva konspirativní byty. Jeden z nich si zachoval svůj někdejší statut, druhý pronajal mladé rodině a ten mu přinášel zisk, kterým zcela pokryl inkaso za vlastní byt. Ze svého důchodu, patnáctkrát většího, než měl soused na patře, vědecký pracovník v oboru biologie a člen několik akademií věd, si sehnal sofistikované zařízení, s kterým si opatřoval informace. V současné době má zvláštní databanku a ví, že informace na tomto počátku tisíciletí je ten nejjistější a nejcennější kapitál. Informace získával dokonce i od svých mladých nájemníků, muž byl zaměstnán u jedné zahraniční firmy, zaměřené na cestovní ruch, a jeho manželka byla písařkou ve Společnosti spisovatelů.

Odposlouchává jim telefonní rozhovory, rozebírá je, vybírá důležitější momenty a ty si ukládá do své banky informačního kapitálu.

Vystoupal do schodů ke dveřím garsonky, kde se včera večer sešli oba generálové – jeho šéf Sidorčuk a Maxim Maximyč, zvláštní vyslanec ústředí. O tom druhém věděl, že je to velké zvíře u policie, ale kromě tří dalších konspirativních jmen – Mark, Alberti a Seid – se mu také říkalo Albín, a tušil, že nejspíš přijel s dalšími úkoly pro agenturu v dané oblasti. Zastavil se, aby popadl dech, a ohmatal si kapsy, protože zapomněl, do které z nich dal klíč. Než odemkl, nastražil sluch, zatajil dech a pozorně naslouchal, i když si byl jist, že jeho obezřetnost není na místě – než sem došel, ujistil se, že ho nikdo nesleduje. Dokonce požádal o oheň habána, který na někoho čekal u přepychového vozu, volva višňové barvy, nějakých deset metrů od schodů do domu, kde byl bar s nonstop provozem. Když si připaloval, vyslechl habánův nejapný vtip a omrkl si ostatní auta, bylo jich nějakých devět, na schodech se zastavil, odhodil cigaretu do koše, poněvadž asi před pěti lety přestal kouřit, ještě jednou si obhlédl okolí, a přesvědčil se, že je „čistý vzduch“, že nemá „ocáska“.

Vešel do garsoniéry a překvapeně zjistil, že ti dva tu po sobě nezanechali žádnou stopu, cítil jen nenápadnou vůni tabáku z Albínovy lulky, který spíš kolem sebe šířil dým z virginského tabáku, než aby kouřil, a vychutnával jeho aroma. Všechny věci byly na svém místě, ani v odpadkovém koši v kuchyni nebylo viděl jediný papírek, jako by celé měsíce nikdo nepřekročil práh této místnosti. Zkontroloval nahrávací nařízení, titěrnou tobolku připevněnou k opěradlu křesla, vyndal film a uložil ho do tabatěrky v náprsní kapse. Zakroutil třemi knoflíky, připojil k tabatěrce šňůru se sluchátky a pohodlně se usadil do křesla, kde večer předtím seděl jeden z obou generálů. Jejich dialog byl spíše monolog, poněvadž mluvil jenom jeden, ten zbylý zasahoval do proslovu svého protějšku jen krátkými, jednoslovnými nebo dvouslovnými odpověďmi. Tím, kdo mluvil, byl samozřejmě Maxim Maximyč a část jeho projevu, který si vyslechl, na něj udělal dojem závažností sdělovaných informací. Cizí výzvědné služby, zvláště ty americké, by za tu titěrnou tobolku zaplatily těžké peníze, otázkou je, jak k nim získat přístup, vždyť Spojené státy jsou ve střetu, který se dá v blízké budoucnosti předpokládat, cílem možného úderu... „Proces globalizace řídí pár nejbohatších osob z nejbohatší země světa a páni zeměkoule nikdy nebyli tak početně slabí a zároveň tak silní, globalizace je fenomén v zásadě americký... Jestliže aktéry předchozích výbojů byly státy, dnes jsou to jen skupiny soukromých průmyslových a finančních podniků, jejichž jediným cílem je ovládnout svět... V procesu globalizace nejde ani tak o to ovládnout jednotlivé země jako ovládnout trhy, zájmem této novodobé mocnosti je přisvojit si bohatství a ne dobýt území, jinými slovy máme co do činění s drancováním celé planety a musíme si, milý kolego, přiznat, že skutečnými pány světa už nejsou ti, kdo mají zdánlivou politickou moc.

Výmluvným příkladem je i tahle zemička, ve které závažná rozhodnutí v otázkách hospodářské strategie činí jisté osoby ve stínu, které nikdo nezná, a ne parlament, prezident nebo předseda vlády. Nevidíte, že tu stát tak jako jinde v slabě rozvinutých zemích krachuje, hroutí se...? Amerika se považuje za jedinou supervelmoc na světě a naším cílem je jí v tomto směřování zabránit. Nejde o to, vytvořit nějakou antiglobalizační frontu, nýbrž tuto tendenci převzít a směrovat ji k naší velkolepé a starobylé vlasti...“

To, co vyslechl, na něho zapůsobilo, pochopil, že má mimořádně cenné informace, a začal horečně sklízet své „nádobíčko“ s pomyšlením, že sem nazítří zase zajde a projde si celý záznam. Ještě jednou opsal zkušeným pohledem celou místnost, zhasl a s pocitem velkého zadostiučinění rychle sešel ze schodů a na chodbě si poskočil na jedné noze jako šťastný dareba, na kterého se znenadání usmálo štěstí. Před domem se zastavil a chvíli uvažoval o tom, že má dvě možnosti – jít pěšky až k bulváru a odtamtud jet domů trolejbusem, ale nijak by netratil, ani kdyby sešel dolů nějakých čtyři sta metrů na zastávku, kde s oblibou nasedal do mikrobusu, a dorazil tak domů přirozeně dřív... Zahnul doleva a vedle vozů zaparkovaných před domem zahlédl téhož habána, který mu připálil svým zapalovačem. Stál zády k němu a hleděl na oblohu, jako by počítal hvězdy.

Přistoupil k němu a ze zvědavosti také zaklonil hlavu, ale na olověném, zamračeném nebi nic nespatřil, a ve chvíli, kdy se jeho pohled znovu slezl na habánovu šíji a už pomýšlel na to, že se ho zeptá, co tam mezi těmi mraky vidí, kolohnát mu bleskurychle zasadil hřbetem ruky strašlivý úder ke kořeni nosu... Před očima mu zazářil pestrobarevný blesk, pak všechno pohltila černočerná tma...

Překlad © Jiří Našinec
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2291x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce