Bílek, Petr A.

Bílek, Petr A.

rozhovor kultura

Svět je stav jevů a věcí kolem nás. Tyto jevy a věci se nám jeví jako nějakým způsobem provázané, koherentní, uspořádané a strukturované. Tím, že tam tu uspořádanost spatřujeme, nám svět dává nějaký „smysl“. Mezi jevy a věci patří to, co umíme pojmenovat, ale také to, co pojmenovat neumíme, nicméně přijímáme to jako součást světa, pokud to pojmenuje někdo jiný.

Rozhovor s Prof. Petrem A. Bílkem (ÚČLLV FF UK)

Lukáš Borovička: Jak rozumíte pojmu svět?
Prof. Petr A. Bílek: Svět je stav jevů a věcí kolem nás. Tyto jevy a věci se nám jeví jako nějakým způsobem provázané, koherentní, uspořádané a strukturované. Tím, že tam tu uspořádanost spatřujeme, nám svět dává nějaký „smysl“. Mezi jevy a věci patří to, co umíme pojmenovat, ale také to, co pojmenovat neumíme, nicméně přijímáme to jako součást světa, pokud to pojmenuje někdo jiný. Zároveň se domnívám, že pro naše uvažování o světě nutně potřebujeme nějaký non-svět, kam si odkládáme to, co do našeho světa nepatří. Jde v podstatě o analogii k Lotmanově definici textu, s tím rozdílem, že světu schází, na rozdíl od textu, rys fixovanosti.

Lukáš Borovička: Jak si pro sebe definujete pojem světový názor?
Prof. Petr A. Bílek: Jako způsob vidění a zároveň vnímání světa, jehož výklad si zakládáme na uspořádanosti ve smyslu hierarchizace. Vůči světu zaujímáme hodnotící stanovisko, v němž se mísí prvky racionální a pocitové. Říkáme „nějaké věci jsou – a jsou důležité“, nebo „nějaké věci jsou, ale jsou důležité méně“ a také „nějaké věci možná jsou“. Ještě jinými slovy, ve světovém názoru je přítomný reflektovaný a scelující pohled, z něhož plyne náš výklad světa i naše postoje ke světu. Zároveň ale nemusí jít o názor nějak komplexní a propracovaný; světovým názorem asi bude i pocit, že všechno (tedy celý svět) je na prd.

Lukáš Borovička: V jaké míře je podle vás světový názor dílem jedinečné subjektivity a v jaké míře produktem kulturních schémat (popř. v dnešní době mediálních schémat), v nichž je onen subjekt „uvězněn“?
Prof. Petr A. Bílek: To asi dost záleží na konkrétní situaci. Aby bylo možné mluvit obecně, potřebujeme si představit osu, na jejímž jednom konci bude filosof a na druhém „obyčejný člověk“. Zadáním filozofa jakožto produktivního myslitele je vytvářet si světový názor skrz svoji jedinečnou subjektivitu. Ani „obyčejného člověka“ však nevylučujme ze hry, toho chápejme jako pasivní nádobu, jako někoho, kdo nevstupuje do kognitivního procesu aktivně sám. A to nejen v dnešní mediální době; i dříve mohl čerpat ze zprostředkovaných výkladových schémat religiózních nebo mytických.
Většina kultur nabízí polyfonii schémat, ale recipient může k této polyfonii přistoupit různými způsoby. Buď se jimi inspiruje a vytváří si něco svého, heterogenního. Anebo přebírá jediné kulturní schéma a v důsledku se pak i identifikuje s určitou ideologií. Tento postoj bych nazval pasivním světovým názorem. Ale asi tu bude nějaká hranice, kdy už o jedincově světovém názoru nemá vůbec cenu uvažovat. To nastane tehdy, když se jeho vztah ke světu konstituuje zcela a pouze jako houba nasávající nabídnutou ideologii.
Specifickou situaci ale můžeme pozorovat třeba v křesťanství. Zde je skrze jedinečnou subjektivitu Boží vyprodukovaná ucelená ideologie. Toho pozemšťan není schopen. Pro ideologii je příznačná kolektivní sdílenost, bez té by se například Leninův světonázor netransformoval v leninismus.

Lukáš Borovička: Kolik je podle vás světových názorů? Připsal byste jej každému jedinci, anebo pouze určitým skupinám (např. politická strana) anebo „velkým autorům“?
Prof. Petr A. Bílek: Zatímco ideologie je podle mého názoru rezervována pro skupiny, případně pro vlivné autority s okruhem vykladačů, světový názor bych hypoteticky připsal každému jedinci. A to dokonce i tomu obecnému typu namyšleného blba, který v hospodě opakovaně vykládá, že všichni lidi jsou blbci a jen on ví, jak „to chodí“ a že na všechny „vyzrál“. V tomto případě se jedná o určitý minimalismus; funguje-li nám pojem minimálního narativu, proč si nedovolit i pojem minimálního světového názoru – už kvůli tomu, že takových blbů je docela dost. I takovýto člověk přece disponuje jakýmsi uceleným systémem, kterému přisuzuje univerzalitu. Má recept na svět.
Jak jsem zmínil už dřív, někomu může jako světový názor fungovat i jediná teze, například „za vším jsou židé a zednáři“. Takový typ světového názoru je pochopitelně z hlediska své podstaty méně komplexní a uspořádaný než ideologie. Jedinec si s ním vystačí při výkladu světa, instrumentalizuje si jej pro své vlastní účely, ale nemůže předpokládat, že o jeho validitě přesvědčí i jiné subjekty. Takový světonázor neprojde kolektivním testem. Názor je záležitostí jedince, názor je monolog. Dva nemohou mít názor – jeden ten názor má, druhý ho pouze přebírá, kopíruje, sdílí.
V případě literatury nevíme, jestli velké literární skupiny (např. surrealisté) mají jeden nebo více světových názorů. Pokud taková skupina vyprodukuje hodně myšlenkově provázaných a vlivných textů, ze světových názorů jednotlivých členů skupiny vzniká oním zmnožením a kompletizací ideologie.
Každý autor má nejspíše světový názor, ale ledaskdo jej má tak, jako má například slepé střevo; nepociťuje a nereflektuje v dané oblasti nic pozitivního ani negativního a možná mu to tak vydrží na celý život. U někoho zůstane „uvnitř“, internalizován, někdo jiný jej manifestuje při každé příležitosti (podobně jako se naše manifestace liší v případě náboženské víry).
Opět bych využil produktivní představu určité osy. Na jednom pólu máme Kunderu, který svůj světový názor celkem zřetelně a opakovaně sděluje ve svých textech, a na druhém pólu texty typu Ohlas písní českých nebo Nezvalovy Abecedy. Tedy text, v němž se ztrácí pečeť autorského výstupu, nebo text hravý, zaumný.
V rámci jednoho autorského vývoje nalezneme posuny od jednoho extrému ke druhému, to je právě Nezvalův případ. Stalin proti Abecedě. Je tedy zřejmé, že někteří autoři jsou z tohoto pohledu uchopitelní více a někteří méně.
Světový názor může být vyjadřován ve všech literárních druzích i žánrech, v případě vyprávění se nabízí více (skrze postavy nebo dějové konflikty), ale projevovat se může třeba i v přírodní lyrice. Zde však bývá sdělován jiným způsobem, ať už skrze explicitní promluvu lyrického subjektu nebo metaforiku, motiviku apod.

Lukáš Borovička: Domníváte se, že se světový názor v průběhu lidského života zásadním způsobem mění, anebo jeho báze zůstává neměnná?
Prof. Petr A. Bílek: Jak u koho. Existují stabilizované typy, ale zároveň nevidím žádný důvod, proč by se světonázor neměnil. Personalistická kritika sice bude preferovat integrálního autora se stabilním světonázorem, ale já se nedomnívám, že bychom transformace světových názorů měli negativně hodnotit.
Světonázory se mohou měnit ledasčím, vzpomeňme si na řadu konverzí nebo naopak ztrát víry. Zčásti to bude dáno personálním vybavením člověka, zčásti pak historickým kontextem.
Pěkný příklad opozice mezi stabilním a metamorfózujícím světonázorem nabízí Hrabalovo dílo. Haňťa z Příliš hlučné samoty a Jan Dítě z Obsluhoval jsem anglického krále.
Spektrum transformací zřejmě obsáhne dva základní typy: radikální změna a jemné, pozvolné modifikace. Čím složitější je světonázor, tím více dochází k průběžným modifikacím. A pokud se složitost stává neudržitelnou, názorový systém kolabuje. Literatura opět poskytuje zajímavé příklady: neustálé „sebečištění“ u S. K. Neumanna, pozvolné změny u Karla Čapka nebo Jaroslava Durycha.

Lukáš Borovička: Pokud vyjdeme z hypotézy, že funkcí světového názoru je orientace ve světě, který chce subjekt uchopit svým výkladem, zdá se mi, že důležitým aspektem světonázoru bude neustálá snaha o odstranění rozporů, které tento systém obsahuje. Domníváte se, že tato snaha může někdy dosáhnout svého cíle?
Prof. Petr A. Bílek: Aby se rozpory úplně odstranily, musíte od světonázoru dojít k identifikaci s ideologií, která rozpory eliminuje. To je případ „normalizačního“ Ladislava Fukse. Něco z jeho světonázoru, s nímž psal a publikoval v šedesátých letech, zůstalo asi kdesi uvnitř zachováno, ale navenek se to rozpustilo v jeho normalizační deklaraci víry v člověka a jeho schopnosti.
Na subjektivní rovině neustále dochází k novým rozporům. Naše bytí ve světě nás neustále konfrontuje s věcmi, které nefungují, s jevy, kterým nerozumíme. A tyto věci reklamujeme u „svého“ světového názoru.

Lukáš Borovička: Lze podle vás zkoumat světový názor v literatuře, tj. analyzovat postoje, názory, hodnoty a normy ukotvené v literárních textech ? (Užívám širší pojetí literatury, která zahrnuje fikci, ale i non-fikci, např. historiografii, filozofii atd.) Jaké komplikace podle vás tento přístup může přinášet?
Prof. Petr A. Bílek: Při tomto pohledu na literaturu by neměla chybět reflexe specifičnosti zkoumaného materiálu. Nelze přímočaře připisovat výroky postav psychofyzickému autoru. Nelze ze struktury literárního díla vytrhávat jednotlivé teze a vidět v nich deklarace, ba ani otisky světového názoru.
Zdá se mi, že takto „nepovoleně“ používají literaturu naši i cizí dějepisci nebo třeba i výborný „nový historik“ Stephen Greenblatt, který v literárních textech hledá stopy dobových myšlenek.
I v interview nebo v zápisníkovém psaní přece nemusím vyjadřovat jen to, co mám vskutku uvnitř. Rozvíjím myšlenku, jen abych vyzkoušel její znělost a to, kam mne vlastně dovede – aniž bych to, co říkám, měl někde uvnitř. Třeba si takovou tezi poté i přisvojím, třeba ne. Při jakémkoli psaní a mluvení používám určitou narativní masku. Nemluvím jen já, ale jazyk, textualita a intertextualita. Natož pak ve fikci. Když vypravěč u Javořické skuhrá, jak lidské osudy deformuje požadavek na věno, je to možná výraz autorčina světového názoru. Ale stejně tak to může být i narativní postup, jak zkomplikovat příběh a zabránit tomu, aby se mladí hezky vzali z lásky hned na patnácté stránce románu. Ideologie prostě není totéž co estetično. U románů je třeba reflektovat, zda je formulace vyjádřena postavou, vypravěčem ich-formovým, nebo er-formovým, který z podstaty věci nemusí svět hodnotit. Světonázor v literárním díle může být použit ideologicky, ale také může být pouze prostředkem narativním – není tam primárně proto, aby nám něco říkal o světě, ale proto, aby se vyprávění rozvíjelo, aby se něco odehrávalo. Věřil Hrabal v analogii mezi světem lidí na povrchu a světem krys v podzemí jako postava jeho románu Haňťa? Nebo má tato analogie spíše určitou funkci v rámci románu, umožňuje rozvinout nějaký děj, umožňuje vytvořit podmínky pro symbolický výklad situace, ve které lezou krysy Haňťovi do sklepa?

Lukáš Borovička: Možná bychom mohli zahlédnout určitou podobnost mezi světovým názorem a významovou výstavbou literárního díla. Co by stálo této analogii v cestě?
Prof. Petr A. Bílek: Ono je vždy otázkou, které aspekty výstavby díla souvisejí s vyjadřováním postojů. Dobré literární dílo není obvykle dobrá hlásná trouba na jejich vyjadřování.Proto významová výstavba obecně garantuje spíše koherenci textu.

© Lukáš Borovička

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.