Juvdal

23. května – 2. června 2009

Tak jako každou radost dřív nebo později vystřídá žal, následuje v životě za každou dobrou věcí nějaká špatná. Světlo a tma. Jing a jang.
Svoboda a útěk.
Policie mi nabídla utajený byt a bezpečnostní alarm. S díky jsem odmítl. Nerad se stávám zajatcem elektroniky a strachu.
Místo toho jsem sedl na autobus do Juvdalu. Do samoty. Ticha. K netopýrům. Malá kolonie jich žila v seníku.
Skončil jsem tady v pustině, na jedné zapadlé salaši vysoko ve stráni, daleko od lidí, ve vůni hor, luk, vřesovišť a pryskyřičného lesa.
Jenom dva lidé vědí, kde jsem se schoval. Kristin, moje kamarádka, které salaš patří. A vrchní policejní inspektor Henrichsen.

Volal mi v neděli odpoledne přesně ve čtyři hodiny.
Seděl jsem venku před salaší na lavičce. V údolí, na druhé straně řeky, se slunce odráželo v okně auta. Slyšel jsem bečení ovčího stáda. Listnatým lesíkem prolétlo zašumění. Nasál jsem vůni střemchy. Kolem mě kroužil hmyz.
Než jsem prchl z Osla, dohodli jsme se na telefonickém kontaktu dvakrát denně. Policie mi půjčila bezpečný telefon. Na můj vlastní někdo neustále volal. Neznámé číslo. Řekl mi, že na můj telefon někdo dálkově nainstaloval tracker – vyhledávací program, který odesílá GPS signály do satelitu.
Když jsem telefon zvedl, Henrichsen s úlevou vydechl. „Všechno je, jak má být?“
„Klid a mír.“
„Žádní podezřelí výletníci?“
„Neviděl jsem živou duši. Proč se ptáte?“
Okamžik bylo ticho.
„Tahle vražda… Tihle zabijáci…“
Závan větru s sebou přinesl závoj chmýří.
„Ano?“
„Vyšetřoval jsem za dobu, co jsem u policie, hodně vražd. Většina byla jenom tragická. Zbytečná. Žárlivý manžel. Opilí kamarádi. Lidé s psychózami, utkvělými představami, hlasy v hlavě. Víte, jak to je. Ale tohle? Nikdy jsem nic takového neviděl. Nikdy! Řekněte mi, byl nábožensky založený?“
„Christian Keiser? Spíš bych řekl, že právě naopak."
„Dokážete zachovat tajemství?“
„Samozřejmě. Christian byl můj přítel.“
„Odhalili jsme pár bizarních stránek téhle vraždy. Detaily, které se nedostaly do médií. Kriminální technici říkají, že máme co dělat s profíky. Paklíčem otevřeli zámek, aniž by zanechali jedinou stopu. Jako kdyby měli klíč. Nenechali po sobě jediný vlas. Jediný otisk prstu. Ale nic z toho by nebylo tak divné. Horší je ten amulet, který mu dali do ruky. Šedesát šest svíček. Bílé hedvábné prostěradlo. Nahá mrtvola. Kadidlo. Ale ani to není to nejhorší.“
„Nejhorší?“
„Christian Keiser byl odkrven."
Nebe se zatáhlo.
„Cože byl?“
Moje babička byla z Finnmarky. Moc dobře jsem věděl, co to slovo znamená. Přesto jsem se zřejmě přeslechl.
„Odkrven! Jako ryba nebo živá oběť. Zbavili jeho tělo veškeré krve – aniž by rozlili jedinou kapku.“