Jehošua, Avraham B.: Pan Mani 2

Jehošua, Avraham B.
Pan Mani 2

recenze beletrie zahraniční

Pan Mani A. B. Jehošuy se nepotřebuje představovat těm, kdo se alespoň zběžně orientují v moderní izraelské próze. Od loňského roku máme k dispozici český překlad této knihy, která je beze sporu součástí kánonu izraelské literatury.

Avraham B. Jehošua: Pan Mani. Přel. Magdalena Křížová, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2010, 350 s.

Pan Mani A. B. Jehošuy se nepotřebuje představovat těm, kdo se alespoň zběžně orientují v moderní izraelské próze. Od loňského roku máme k dispozici český překlad této knihy, která je beze sporu součástí kánonu izraelské literatury.

Pan Mani patří k těm knihám, které je třeba číst vícekrát, což ovšem neznamená, že už první čtení vás zcela nepohltí. Intertextové narážky a nápovědi však lépe doceníme právě až při čteních dalších. Při prvním čtením je čtenář obratně vmanipulován do velmi aktivního postavení vůči textu, musí totiž sám rekonstruovat jeho jistou část. Text je rozdělen do pěti rozhovorů, z nichž čteme vždy jen repliky jednoho účastníka hovoru. Až na poslední rozhovor jde vždy o někoho, kdo přišel do styku s rodinou Maniů a podstatně zasáhl do její historie. Chybějící repliky patří adresátovi vyprávění, takže spíš než obsahovou část doplňuje čtenář okolnosti hovoru, komunikační taktiky obou stran, dobové zakotvení apod. Podstatnou součástí textu jsou i biografické údaje o promlouvajících osobách před vlastním rozhovorem a dodatky na konci kapitoly. Jejich styl je na první pohled věcný, uvádí množství objektivních dat, zejména letopočtů, a posiluje tak dojem historické, snad až soudní pravdivosti příběhů. Místy se však objevuje v těchto pasážích nadéterický autorský subjekt, laskavě hodnotící postavy svého divadla, jejich jednání a motivace. Není to však vypravěč vševědoucí, i v těchto pasážích nacházíme otevřené konce a nezodpovězené otázky. Orientaci v textu zejména při prvním čtení pomáhají ještě dva výčty, které celý text rámují: na začátku je to výčet promlouvajících postav, se stručnými životopisnými údaji, na konci pak seznam otců a synů rodiny Mani, tentokrát jen s letopočty udávajícími dobu jejich života. Ty jsou nutné, protože jména Maniů se během historie opakují; přestože Maniové procházejí různými peripetiemi a jejich příběhy jsou do jisté míry formovány historickými událostmi, jsou si i tak navzájem podobní. Čtenář tuší, že záměrem díla je znejasnění těchto přesahů, to, co po přečtení zůstává, může být vlastně jeden Pan Mani, obsažený jako formulka (s. 42 aj.) v každém jednotlivém panu Manim. Během čtení je však užitečné vědět, ve které části vracejícího se příběhu právě jsme, a pro rychlou orientaci je výčet Maniů a jejich dat velmi užitečný.

Jako se podle časových údajů a podle logiky života prolínají příběhy dědů, otců a synů, tak se prolínají i příběhy jednotlivých rozhovorů. Opakují se v nich úryvky života předchozích generací, občas pozměněné, zjednodušující či zakrývající podstatu těchto příběhů. Když Hagar Šiloová vypráví své matce o otci svého přítele Gabrielu Manim, zmiňuje se, že byl hodně fixovaný na svou maminku, „vlastně celý život bydlel s ní a ona ho taky zachránila na konci války“ (s. 24). Už ve druhém rozhovoru je tento údaj korigován: za Gabrielovou záchranou stál především jeho otec, který se pro něj a pro svou ženu obětoval, vydal se do rukou Němců a nakonec i zemřel. Podobně ve třetím rozhovoru čteme: „Jeho prarodiče sem osud zavál v polovině minulého století ze Soluně, která tenkrát ještě patřila k Osmanské říši, neměli děti a doufali, že v Jeruzalémě budou jejich prosby vyslyšeny, a zanedlouho se jim skutečně narodil Moše Chajim Mani, otec obžalovaného, jediný syn Tamary a Josefa Maniho, který zemřel ještě před synovým narozením, takže ho jako polovičního sirotka vychovávala jen matka, která jej zahrnula láskou a nekonečnou vroucností“ (s. 165). Takto prostě viděla vojenská prokuratura tragický příběh, který vyjevuje poslední rozhovor.

Příběhy rodiny Maniů se zrcadlí v příbězích okolních postav. Stejně jako si Hagar Šiloová podvědomě hledá „náhradního tatínka“ (s. 32 aj.), tak i malí Maniové jsou často odkázáni k životu bez otce a hledání kompenzací. Dvojitá ozvěna Hagařina příběhu se objevuje ve druhém rozhovoru: generál Sauchon si pořizuje „náhradního syna“ se svou služebnou. Nejenže je tu opět kompenzována nedostatečnosti rodinné posloupnosti, je k tomu motivicky využit příběh biblického Abrahama a jeho egyptské služky Hagar. Obraz z rodiny Sauchonů je navíc poněkud skandální variací na modelový příběh obětování Izáka: jediný právoplatný potomek generála Sauchona byl bez zaváhání obětován Německu a jeho expanzivní politice v první světové válce, stejně tak náhradník Egon, syn generála a služebné, má být obětován politice zbožštěného německého vůdce. Paralelně otec Mani v příběhu druhého rozhovoru odmítá obětovat svého syna, a „ve zkoušce“ (s. 135) tak neobstojí; jde tedy ve stopách svého otce, který se za něj obětoval v téměř totožné situaci o tři roky dříve. V neposlední řadě pak druhý rozhovor předjímá příběh posledního rozhovoru v motivu otce-dědečka v jedné postavě (Egon svého nelegitimního otce nazývá „Opapa“.) Třetí rozhovor rozvíjí otázku možnosti židovské asimilace, tentokrát v britském vojenském prostředí, které se ukazuje neméně antisemitské než prostředí německé z předchozího rozhovoru. Označení „Jeden z těch rádoby našich, z těch Židů, co se mezi nás vetřeli“ (s. 159) spíš než pro Josefa Maniho platí britskému poručíku Horowitzovi, který dostal od svého nadřízeného na starost vést obžalobu právě proti Manimu: „Ty, Židáčku, si vezmeš toho Žida na starost, a ne abys to hrál na obě strany […], protože když Žid požaduje smrt pro jiného Žida, každý mu rád vyhoví, dokonce s jistým potěšením…“ (s. 161). Tento osud v podobě šibenice nad Josefem Manim visel kvůli jeho zoufalému a zcela nepochopenému pokusu o spravedlivé rozdělení Palestiny mezi Židy a Araby.

Čtvrtý rozhovor je rozhovor syna s otcem a odehrává se v aškenázské rodině nedaleko Krakova. Krok zpět proti proudu času přenáší dějiště vyprávění na 3. sionistický kongres, o němž podává zprávu mladý cynický pediatr Efrajim Šapiro. Kongres však stejně jako ostatní historické události tvoří pouhé pozadí tragického příběhu Mošeho Chajima Maniho a jeho spojení s životy sourozenců Šapirových, zejména Linky. Ta se během celého rozhovoru o patro výš v domě koupe, protože podle slov svého bratra snila celou zpáteční cestu z Jeruzaléma „o téhle koupeli, jako by na ní ulpěla poskvrna celých generací“ (s. 205). Tuto poskvrnu se jí smýt nepodaří, jak se dočteme v biografických dodatcích k této kapitole: přestože se následně provdala za polského lékaře a nechala se pokřtít, za druhé světové války v Polsku není ani její rodina ušetřena hrůzných mechanismů šoa. Čtvrtý rozhovor se však zabývá jedinou násilnou smrtí, sebevraždou doktora Maniho, jejíž důvod vypravěč snad pouze tuší. I zde je akcentován málo harmonický vztah otce a syna ve dvou rovinách: syn Šapiro působí lhostejně bolest a starosti svému otci a paralelně syn Mani touží po pozornosti lhostejného otce Maniho, jenž svého otce rovněž postrádal. „Mani mě zachmuřeně poslouchal a pak odtušil, aspoň bude vědět, po kom se mu má stýskat, to mně se stýská po otci, kterého jsem nikdy neměl, ani nevím, jestli doopravdy existoval, a když se snažím představit si tvář svého otce Josefa, nevidím před sebou mladý obličej muže, který zahynul před mým narozením při šarvátce na Starém Městě, nýbrž vrásčitou, lstivou tvář dědečka, který přede mnou stojí v černých rabínských šatech“ (s. 271).

Počátek života, který skončil sebevraždou, je hlavním tématem posledního, a tedy nejstaršího a nejtemnějšího rozhovoru. Zde se dozvídáme o počátcích rodiny Mani a o dvojitém zločinu, který poznamenal osudy dalších generací. Jde o jediný rozhovor, v němž hovoří jeden z Maniů, Abraham. Vypráví příběh svého syna, který byl za podivných okolností zabit v Jeruzalémě: „Podřízli ho, madam, jako mírného beránka, jako černou kozu uprostřed hluboké noci…“ (s. 304). Téměř detektivní zápletka nabízí několik možných odpovědí na otázku, kdo je vrahem. Byli to snad „Naši izmaelitští bratranci, vládnoucí skrytými dýkami (s. 304)“? Nebo ruští poutníci, které „trýznilo pomyšlení, že se budou brzy muset rozloučit s tímhle nazdobeným hrobem, k němuž každým okamžikem lnuli více, a už teď litovali, že ho nemohou se vším všudy vyrvat ze země a odnést si ho domů, a tak není divu, madam, že si ve svém zbožném zanícení začali hledat náhradní oběť, nejlépe opět mladého Žida, pokud jim takový padne do rukou… A to se také stalo…“ (s. 327–328)? Nejděsivější možností je účast samotného Abrahama na smrti syna, kterého už jednou předložil svému učiteli a jeho ženě „jako smírčí oběť“ (s. 295), syna, jenž se pokoušel vysvětlit arabským sousedům, že jsou vlastně jen Židy, „kteří zatím nevěděli, že jsou Židé“ (s. 308), a „tak se řezník připojil k řezníkovi […], starostlivý vystrašený otec a jeho izmaelitský přítel, šejchův syn s aristokratickým knírkem, aby zastavili onu idée fixe“ (s. 344). Bez narážek a zatajování se však Abraham vyznává z přečinu, kterého se dopustil s vidinou, že musí „odvrátit hrozící hanbu“ (s. 341), „že Mani ze světa nezmizí“ (tamt.). Jistě ne náhodou se Abrahamova snacha jmenuje Tamara a její příběh je parafrází biblického příběhu Judy a Támar, která vezme zachování potomstva do svých rukou a porodí dvojčata svému tchánovi.

Všechny příběhy Pana Maniho jsou vyprávěny u vědomí, že za každou pravdou „se skrývá ještě pravda další“ (s. 343). Logická návaznost rodinného příběhu je ve výstavbě textu podpořena hojným opakováním drobných motivů, které fungují jako nenásilné prostředky koherence textu. Výjimečný je v této souvislosti zejména obraz zimníku, který jako dědictví rodu Mani prochází všemi příběhy a objevuje se zejména ve vypjatých situacích. Prostupujícím motivem je také šibenice či oprátka - ta v různých konkrétních podobách visí nad postavami jako neustálá hrozba. Stejně tak se na různých místech objevuje stádo koz nebo skupiny německých turistů (v příběhu z doby druhé světové války téměř jako mrazivá anekdota: „my Němci jsme v hloubi duše vlastně jen náruživí turisté“, s. 98). Rovněž repertoár vnějších míst, na která se v rozhovorech jakoby mimoděk naráží, je poměrně omezený (Soluň, Marseille, Bejrút, Kréta, ale i zájezdní hostinec pro kupecké karavany…). Mezi vnitřní místa, která svým významem fungují téměř jako samostatné postavy, patří (rovněž dědičný) jeruzalémský dům rodiny Mani s velkými zrcadly a především Jeruzalém celý, „pravý“ (s. 73), jako sen i jako realita, v jejíchž uličkách hrdinové tak rádi bloumají. V každém příběhu dále vystupuje nějaký lékař anebo zdravotník, postavy jsou často krátkozraké, pravidelně se vrací sirotek či sirotčinec, vždy dojde k nějakému soudnímu řízení či alespoň „výslechu“, vždy alespoň na chvíli znějí zvony… Krajní příběhy propojuje zvýrazněný motiv sněhu. Příběhem procházejí nejen titíž Maniové v různých životních etapách, ale i další postavy se zde opakují, ať už historické (např. generál Allenby, Theodor Herzl, britský konzul aj.), tak i postavy téměř pohádkové a nikoli náhodně spojené jménem: stařenka Šapirová, která dá Hagar v prvním rozhovoru náhradní klíče k bytu Gabriela Maniho (s. 54, 57), zatímco ve třetím rozhovoru poručík Ivor Stephen Horowitz „šťastnou náhodou potkal jednoho ze svých profesorů z Cambridge, majora Harwella Shapira (s. 148)“, díky němuž se pak dostane ke svému životnímu vojenskému tribunálu, který rozhoduje o dalším osudu Josefa Maniho a jeho rodiny.

Už bylo zmíněno, že román je složen z různých typů textu. Pozornému čtenáři by nemělo uniknout ani věnování: „Mému zesnulému otci Jaakovu Jehošuovi, který se narodil v Jeruzalémě a bádal v jeho minulosti.“ I zde se objevuje vztah mezi otcem a synem – zde ne jako motiv, spíše jedno z témat knihy. A na tomto malém prostoru dedikace se pozoruhodně zhuštěně objevují i další velká témata, která kniha rozvíjí: Jeruzalém a jeho minulost.

Komplikovaná Jehošuova kniha není (jen) knihou o historii jedné židovské rodiny a složitých vztazích mezi generacemi, není ani knihou o možných pojetích židovské identity, o tom, zde je, nebo není možno ji „zrušit“, případně na ni „zapomenout“. Není to příběh o doposud neuzavřeném formování židovského státu z pohledu jeho různých účastníků. Není to přemítání o vině a trestu či o dědičném provinění a ztrátě pudu sebezáchovy, není to ani důmyslná variace na téma obětování Izáka. Teprve umné a ústrojné propojení těchto a dalších témat a jejich strukturování do odvážné, nanejvýš přesvědčivé formy z ní dělá text, který zabezpečil Avrahamu B. Jehošuovi nezpochybnitelné místo v dějinách izraelské i světové literatury. Skvělý překlad Magdaleny Křížové otvírá nyní objevnou cestu k Panu Manimu i českému čtenáři.

© Lenka Uličná

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 2495x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce