Eco, Umberto: Pražský hřbitov

Eco, Umberto
Pražský hřbitov

recenze beletrie zahraniční

Šestý román z pera Umberta Eca, který právě vychází v českém překladu, je velkým dílem o velké nenávisti, velkých předsudcích založených na slepé nevědomosti a především o cestě ke vzniku antisemitského falza, které významně ovlivnilo dějiny 20. století, Protokolů sionských mudrců.

Příběh jedné nenávisti
Umberto Eco
: Pražský hřbitov. Přel. Jiří Pelán, Argo, Praha, 2011, 472 s.

Pražský židovský hřbitov. Místo, kde se nad hrobem rabbiho Jehudy Löwa každých sto let schází třináct nejvýznamnějších rabínů z celého světa, kteří spřádají plány na postupné ovládnutí světa Židy. „Jak to říkal filozof? Nenávidím, tedy jsem,“ píše autor ve svém posledním románu. Věříte? Nevěříte? Velké příběhy bývají často otázkou víry čtenářů. Šestý román z pera Umberta Eca, který právě vychází v českém překladu, je velkým dílem o velké nenávisti, velkých předsudcích založených na slepé nevědomosti a především o cestě ke vzniku antisemitského falza, které významně ovlivnilo dějiny 20. století, Protokolů sionských mudrců.

Umberto Eco se tématu Protokolů dotkl již ve svém románu Foucaltovo kyvadlo, nicméně tentokrát je toto falzum hlavním tématem celého románu. Četba Pražského hřbitova není snadná z mnoha důvodů. Na čtenáře jednak působí téměř dokonalé zdání historické věrohodnosti a pravdě-podobnosti, přesně tak, jak jsme u Eca zvyklí. Autorova evokace předminulého století je opravdu velmi působivá a její dopad ještě umocní fakt, že naprostá většina postav z románu je skutečných, i jejich činy jsou historicky doložené. Eco jako by poskládal historickou skutečnost tak, aby vzniklo bílé místo pro jeho hlavního, tentokrát fiktivního hrdinu, zarytého padoucha bez identity Simone Simoniniho. Nesnadnost četby vyplývá též z velké dávky negativismu, nenávisti, intrik, násilí, jež na nás autor překlápí skrze svého hlavního hrdinu, který prochází jako jeden ze skrytých aktérů pohnutou historií Francie a Itálie druhé poloviny 19. století. Za třetí je potřeba zmínit čtenáře samotného, o kterého se Eco již tradičně stará s nevšední péčí. Není ovšem vždy snadné držet s autorem krok, současný čtenář není pouze dědicem románového 19. století, ale především století následujícího, které bylo tou opravdovou tragédií, jejíž vznik je v Ecově posledním románu popisován. Čtenář Ecova románu je tak svorníkem všech jeho snah a tento svorník buď dílo drží, nebo s ním veškerá (pečlivě stavěná) architektura Pražského hřbitova padá. V neposlední řadě je čtenář konfrontován s velmi promyšlenou fikčností psaného slova a s jejím dopadem na skutečný život. Autor zcela jedinečným způsobem zpracovává toto téma, které zdaleka přesahuje literární rámec knihy, dvojí či trojí alter ego hlavního hrdiny Abbé Dalla Piccoly a autorovy hrátky s pojmy „story“ a „plot“. Toto téma, zdá se, nebude nikdy zcela a uspokojivě vyřešeno. Lidé jsou a budou nadále ovlivňováni falzy a smyšleninami.

Co mohou být Sionské protokoly za text, když popisují plán světového židovského spiknutí za účelem ovládnutí světa? Henry Ford o nich napsal: „Tento spis je příliš strašnou skutečností, aby byl výmyslem, příliš pevně založen, aby byl pouhým dílem myšlenek, příliš hlubokým ve své znalosti tajných pramenů života, aby mohl spočívati v podvodu.“ Je to brilantně napsaný a promyšlený text, kterému před druhou světovou válkou mnoho lidí uvěřilo a jehož kořeny sahají ke svébytné „literárnosti“ devatenáctého století: jeho předlohou byly texty Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieu Maurice Jolyho a Biarritz Herrmanna Goedsche. Jádrem Sionských protokolů je velká lež, o které jeden nacistický politik napsal: „Vycházelo se přitom ze zcela správného předpokladu, že ve velké lži je ukryt určitý faktor věrohodnosti a že široké masy daného národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě a úmyslně staly nedobrými, pročež ve své primitivní prostotě citů padnou velké lži za oběť snadněji než malé, neboť samy zřejmě občas k malým lžím sahají. Podobná nepravda jim vůbec nepřijde na mysl, a ani příště neuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování.“ Tato citace v podstatě parafrázuje hlavní myšlenku Pražského hřbitova. Konfrontace s takovými myšlenkami počátkem 21. století nám může přijít možná krutá, ale ovšem v žádném případě nemístná.

Ano, Sionské protokoly byly zneužity ke společensko-politickým účelům, ovšem jejich vznik má na svědomí, bohužel, „literatura“, a to zejména již zmínění pánové Joly a Goedsch. Jakkoliv se nám totiž z románu může zdát, že kritika účelových podvodů a falz míří zejména do politiky a společnosti, nesmíme zapomínat též na literaturu. Pro autora je to právě tato oblast, kde vzniká fikce, která je posléze šířena ve světě „skutečného“. Oddělit tyto dva světy je někdy velmi obtížné a v některých případech pro současníky nemožné, jako právě v případě Protokolů. Výrobci falz v románu využívají již dobře známých skutečností, předsudků, strachu a nenávisti. O formě smyšleného spiknutí hlavní hrdina Simonini uvažuje jako o vhodné formě nátlaku na masy lidí, hodně lidí věří v nějakou hrozbu spiknutí. To platí, pokud jde o politiku, ale co Umberto Eco v románu říká o Alexandru Dumasovi? „Dumas byl skutečně hluboký znalec lidské duše. Po čem každý touží, a to tím více, čím je nešťastnější a opomíjenější štěstěnou? Po penězích, k nimž by přišel bez námahy, po moci (jaká rozkoš, komandovat a ponižovat bližního!) a po pomstě za každé utrpěné příkoří (nějaké příkoří zakusil v životě každý, byť jen docela titěrné). (…) Dumas nabízí všeobecné frustraci (frustraci jedinců i celých národů) vysvětlení jejich proher. Tvou zkázu naplánoval někdo jiný, někdo, kdo se s dalšími sešel na Hoře hromu.“ Tedy psaní a publikování toho, co chce někdo slyšet, a ne toho, co chce napsat autor. Však se také falzifikátoři z Pražského hřbitova nepotácejí mezi životem a smrtí, v existenčních potížích. Psát na objednávku, jen na známé téma, využívat předsudků, strachu, vloudit se do přízně, podlézat, sdělovat jen snadno přijatelné myšlenky. Odkud jen známe toto krédo ze současnosti, v jaké oblasti platí více než jinde? V reklamě, v marketingu? O tom nám dost řekl již v roce 1996 svou knihou Reklama je navoněná zdechlina jiný Ital, Oliviero Toscani. A jsme zpět v současnosti. Literatura a literárnost mě ovšem na posledním Ecově románu tolik nefascinuje.

Pokud ohlédneme od všech čistě literárních atributů knihy, zjistíme, že Pražský hřbitov je vlastně společensko-kritickou esejí ve formě čtyřsetstránkového románu. „Literárnost“ a „historičnost“ románu, jakkoliv výmluvná a pečlivá, je pouze prostředkem k vyjádření hlubších pravd o naší skutečnosti. Jakmile prohlédneme hlavní tón románu, vyprávění à la „advocatus diaboli“, uzříme svět, který je formován přesně naruby, jako negativ skutečnosti. Eco se vztahuje právě k tomu obrácenému světu, ke kterému Pražský hřbitov jen odkazuje. Děsivá věrohodnost každé stránky románu směřuje k bodu, ze kterého, jak říkají taoisté, vycházejí všechny antagonistické síly. Tento přístup připomíná poetiku filmu Salò aneb 120 dní Sodomy Piera Paola Pasoliniho, který je též negativem skutečnosti odkazujícím k opačným ideálům. Věřím, že jak v případě filmu, tak v případě románu se autorům tato díla netvořila snadno kvůli veškeré „zinscenované“ negaci, kterou uvedli na scénu. V Pražském hřbitově též vládne nezanedbatelný vliv filozofie markýze de Sade: je to svět zbavený citu, zaměřený na negaci, zmítaný vášní, ale toužící po apatii, která jí překonává. Výsledkem těchto myšlenkových pochodů je skutečnost totality, kterou plně prožilo až naše minulé století. Maurice Blanchot o Sadově myšlení přiléhavě konstatuje: „Neříkáme, že toto myšlení je schůdné. Ukazuje nám však, že mezi normálním člověkem, který zavírá sadistu do slepé uličky, a člověkem sadistickým, který z této slepé uličky dělá východisko, je to ten druhý, kdo ví více o pravdě a logice své situace a kdo jí rozumí do největší hloubky, takže může normálnímu člověku pomoci pochopit sebe sama, pomáhaje mu pozměnit podmínky veškerého chápání.“ Sade se v Ecově románu projevuje v negaci, nenávisti a v jisté apatii hlavního hrdiny Simoniniho, důsledkem čehož tato postava ztrácí „skutečnou“ identitu. Simonini se tak stává přízrakem ovlivňujícím dějiny, o jehož existenci máme právo pochybovat. Shodou okolností je i toto „historický rozměr“ hrdiny, který ve skutečnosti neexistoval. Eco svého hlavního hrdinu tvoří jako pomíjivou a „éterickou“ bytost, jejímž základem je nicota, a nicota je základem úplného ponížení, neexistence.

Všechny shora uvedené skutečnosti mě vedou k závěru, že Pražský hřbitov Umberta Eca je velkým „historickým“ románem s jedinečným přesahem do současné skutečnosti. Čtenářům, kterým se podaří „přeformátovat“ do logiky ne zcela snadno čitelného proudu románové negace, se naskytne pohled na odvrácenou stranu skutečnosti, stejné skutečnosti, o které se s úspěchem učíme na školách. Ovšem Pražský hřbitov nemá s učebnicovým stylem naprosto nic společného, již proto, že o odvrácené straně dějin se dozvídáme málo, a když už, tak se značným zpožděním. Samozřejmě, že v tomto případě jde o „předpokoj“ velmi pohnutých dějin 20. století. Ale nejen o ně. Jde především o současnost, o zatím nevyřešený vztah naší důvěry publika v různé informace, pamflety, ideologie, propagandu. Můžeme se s velkou pravděpodobností domnívat, že i v současnosti žijeme pod diktátem některé z myšlenek, ať již psané, či myšlené, která byla vymyšlena na objednávku a značně ovlivňuje náš život. Naše podrobné zkoumání by si z tohoto pohledu zasloužily třeba „válka proti terorismu“, „globální ekonomika“, „vývoj“, „chudoba třetího světa“, „bohatství západu“, „ekologie“ a jiné. Možná si řeknete, že na počátku 21. století žijeme v jiné době a že stejná důvěřivost jako u Sionských protokolů nebo Mein Kampfu nás nemůže znovu potkat. Potom si však musíme zodpovědět otázku, proč se náš demokratický prostor brání poznání obou jmenovaných děl, co nás vede k tomu, abychom zavřeli oči a nevěděli, spíše než abychom zkoumali a vysvětlovali. Zatímco nás bije do očí prvoplánovost a explicita Mein Kampfu , přímo nás děsí vysoká inteligence a vynalézavost, která stála u zrodu Sionských protokolů . Ano, žijeme v jiné době, těmto dokumentům už podruhé neuvěříme. Jsme svobodní, žijeme v demokracii, kterou hlídají média, naše doba je vskutku blahobytná. Co všechno o naší době víme? Čemu všemu na počátku 21. století jako lidé věříme? Ale hlavně: kdo všechno nás teď tahá za nos, kdo všechno nás ohlupuje falešnými smyšlenkami?

© Tomáš Matras

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 293 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tomáš Matras, 02.07.2012 13:28
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
"Vyplnit se" a "výmysl" v jednom se přeci nevylučují, nebo? Mně na Sionských protokolech vadí, že jsou cele zaměřené proti jednomu národu, rase, chcete-li. Mechanismy, které byly popsány v Sionských protokolech, dokonale fungují v různých společnostech a zejména ve vrcholném obchodě, proč bychom tyto... správně popsané principy měli přisuzovat pouze jedné části společnosti a ještě rasově či národnostně určené? To je podle mě velký omyl........
Vložil: jan, 02.07.2012 12:12
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
ak su protokoly vymyslom, preco ich obsah sa naplnuje?
Vložil: Lukáš Kolek, 09.04.2012 14:42
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
Vždy je jednodušší cokoli soudit "šmahem". Nezjišťovat okolnosti, nepoznávat cizí, vzdálené. Vždy více rozjitří naše smysly imaginace, tajemství, spiknutí než "nízké" odvíjení se děje - příčina a následek. Buďme zvědaví! Poznávejme vlastním srdcem, vlastním rozumem. Jednejme podle vlastního úsudku.... Mějme na paměti, že vše má svůj rub a svůj líc… Eco stvořil hrdinu, který je odporný, ale jehož životní dráhu je přesto čtenář nucen hltavě následovat až do úplného konce. Eco stvořil další úžasné dílo. Děkuji.
Vložil: tomáš havel, 07.03.2012 14:17
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
Prosím Vás, jedna hrubka na tak tlustou knihu. Nejste hnidopich?
Vložil: marian, 07.03.2012 12:43
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
S velkou chutí jsem se pustil do nové knihy mého oblíbeného spisovatele a s velkou hrůzou jsem na straně 118 našel hrubku: Minuly jsme ostrov Capreru... Při vší práci, kterou vydavatel knize dal, si mohl lépe ohlídat práci a vyvarovat se se školácké hrubky. Velká škoda
Vložil: Natalie Kocab, 15.02.2012 12:01
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
Jméno růže nemám ráda. Neoslovuje mne. Zato Pražský hřbitov mi připomenul, že stále ještě žijeme v době velikých spisovatelů a že napsat veliký román, dokáže pouze velikán a nikdo jiný. Má absolutní přesah v mnoha spol. tématech a budu ho dlouho vstřebávat. Dokonale čtivé, strhující a platné.
Vložil: vladislava, 14.02.2012 12:39
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
Zajímavá, poučná, kniha, která člověka chytí a nepustí.Jen snad k překladateli: vážený pane, nevím jak ostatní, ale já franštinu neovládám. Nebylo by snad od věci, dát na konec knihy malý slovník těch vybraných jídel restaurantů Paříže, aby našinec "taky z toho něco měl!"
Vložil: Tomáš Matras, 04.01.2012 10:10
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
Umberto Eco slaví zítra, t.j. 5.1.2012, své osmdesáté narozeniny.
Vložil: Mramorová čelist, 11.12.2011 09:48
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
S téměř stejnou obálkou vyšel text Johna Retclifa "Na pražském židovském hřbitově (poprve vydaný v Berlíně 1868)česky v Orbisu 1943... Darebáci jsou Eco, Argo nebo Pelán? Nebo Retclife (vl.jménem Herrmann Goedsche)... Který psal na totéž téma o stočtyřicet let dříve....
Vložil: Jay, 01.11.2011 13:30
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
Je to fajn kniha, až na ty recepty - chvílemi mám pocit, že se probírám kuchařkou:-)
Vložil: Eva Marčíková, 25.10.2011 14:10
Eco, Umberto: Pražský hřbitov
Eca mám velmi ráda, i jeho nový román je nesporně zajímavé čtení, ale snad až příliš nabité jednak fakty (zajímavými, ale je jich opravdu hodně!), jednak negativními pocity. Nesympatický "hrdina" a skoro na každé stránce ta nenávist k Židům. Obávám se, že to hodně čtenářů až otráví. Pořád jsem čekala,... kdy se rozvině děj, kdy přestane ten tok informací a "něco" se stane. Je to opravdu labyrint, není to vůbec lehká kniha - to ale nebyly Ecovy nikdy, samozřejmě. Zarážející je, že se ale vše - jak aspoň Eco tvrdí - opírá o skutečnost a historické postavy - až na výjimky a na hlavní postavu. Z toho vskutku mrazí. Jak se celými dějinami vine ta nenávist k Židům. Eco nic neulehčuje, čtenář musí mít chvílemi svatou trpělivost a být pozorný, aby mu náhodou něco neuniklo a neztratil se v tom. Atraktivní jsou také ilustrace, kterými je román bohatě vybaven. Je to navíc - díky obálce - i kniha krásná na pohled. A velmi oceňuji překlad i rozsáhlý doslov Jiřího Pelána. Román ve mně však zanechal rozporuplné pocity, ale je rozhodně lepší než předchozí podle mého názoru nepříliš zdařilý (a Ecův nejslabší) Tajemný plamen královny Loany. Výšin Jména růže a Foucaultova kyvadla už ale Eco nikdy nedosáhl, málo platné...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   81%čtenáři

zhlédnuto 20657x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce