Formanová, Martina: Nevěra po americku

Formanová, Martina
Nevěra po americku

recenze romance

V románu, zarámovaném dvěma společnými večeřemi, rozehrává Martina Formanová příběh spřátelených manželských párů - čtyřicátníků Andrey a Johna, Liz a Harolda. Tento nebezpečný věk přivádí aktéry k bilancování, přičemž nenabízí zralé ovoce spokojenosti, ba ani smíření, nýbrž bolí frustracemi, nenaplněnými sny a pocity osamělosti až odcizení.

Martina Formanová: Nevěra po americku. Eroika, Praha, 2011, 200 s.

Před devíti lety zahájila Martina Formanová (nar. 1966) úspěšnou prvotinou Skladatelka voňavého prádla dráhu spisovatelky; v letošním roce přichází na trh už se svým čtvrtým prozaickým titulem Nevěra po americku.

V románu, zarámovaném dvěma společnými večeřemi, rozehrává příběh spřátelených manželských párů, čtyřicátníků Andrey a Johna, Liz a Harolda. Tento nebezpečný věk přivádí aktéry k bilancování, přičemž nenabízí zralé ovoce spokojenosti, ba ani smíření, nýbrž bolí frustracemi, nenaplněnými sny a pocity osamělosti až odcizení. Zatímco však etapa jakéhosi životního vyhoření je všem hrdinům společná, došli k ní zcela rozdílnými cestami. Johna, jak plynul čas, nutily životní okolnosti stále víc slevovat z nadšených cílů mladého právníka, až si přestává sám sebe vážit, a co víc, rodinu nedokáže zabezpečit, jak by si představoval, a ani mezi ním a manželkou Andreou dávno není láska a vášeň, vždyť sex se u nich už nějakou dobu nekoná. I ona se trápí. Cítí, že pouze s rolí pečlivé maminky, která ji tak uspokojovala, už dlouho nevystačí. Děti odrůstají, měla by si hledat něco nového, ale co? Je sice pohledná, ale po letech v domácnosti si nevěří, cítí, že jí ujel vlak, vždyť ani s počítačem to pořádně neumí. To energická a nebojácná Liz si své pracovní i soukromé místo na slunci tvrdě vybojovala, je tzv. úspěšná, ale co z toho, když ne a ne zapomenout na všechna ta dávná příkoří ne zrovna půvabné dívky s kily navíc, na skutečnost, že tolikrát dostala košem? Její manžel Harold je z celé čtveřice jaksi nejpasivnější, před skutečným životem se utíká do iluzorního světa počítačových her.

Kdo by ale netoužil po štěstí? Ti nešťastní si ho přejí tím víc, a tak stačí náhodná zmínka o seznamovací webovce pro zadané Vzácné chvíle a jiskřička je zažehnuta. Ano, příslibem změny se stává internet, počítač. Do tenat se chytí nejdřív John a Liz. Zprostředkovaně ale dovede komputer k hříšným myšlenkám i Andreu. Co si však přejí naše postavy? Domnívají se, že rozptýlení nevěrou, ale vlastně jim jde o teplo, vřelost, pocit sounáležitosti. Harold na to jde přímo, nehledá jinou ženu, ale nachází dychtivé, milující a oddané psí oči. Jeho „adopce“ psa Čumáčka se stává jakýmsi symbolem dobrého řešení krize středního věku všech ostatních tří zúčastněných. Na svahu k nevěře totiž včas zabrzdí, vzchopí se, naberou druhý dech a objevují nové možnosti, nové životy, nové podoby, ale především opět cestu k svým životním partnerům, a tak vlastně i sami k sobě, jakými byli kdysi. Jako by se z fiktivního světa vraceli zpět do toho opravdového, ryzího a radostného. Jsme tedy svědky happy endu a Martina Formanová opět vystupuje jako zastánkyně rodinného, manželského krbu.

Svižně napsaná próza je, jak už jsme si u autorky zvykli, přehledně rozčleněna do krátkých, výstižně a vtipně pojmenovaných kapitolek. Formanová neztrácí čas zbytečnými řečmi, děj se odvíjí v rychlém tempu, přímá řeč je přirozená, dynamická, akční. Je znát, že autorka má své postavy upřímně ráda, umí je citlivě modelovat i pojmenovat, a tak všechny čtyři vidíme v jasných barvách – ať už jde o frustrovaného kariérního smolaře Johna, hezkou, a přece zamindrákovanou Andreu, „medvěda“ Harolda či neohrabanou, ale zákeřně nebezpečnou Liz. Abychom jim však mohli jejich šťastný konec uvěřit, neškodilo by přidat v poslední čtvrtině knihy pár stránek navíc. Neuchýlit se k pouhé dějové zkratce, ale věnovat psychologické proměně hrdinů více prostoru. (To se však lehce řekne. Možná jde ale o to úplně nejtěžší. Vždyť výstižných spisovatelů „kritiků“, poučujících, „jak v životě ne“, bylo a je v literatuře vždycky dost. Podat však návod na to, „jak ano“, a vyvarovat se kýčovitosti, sladkobolnosti, prvoplánových návodů a jít při tom všem ještě do hloubky – to už je opravdu velké umění…)

Potěší opět autorčin již osvědčený smysl pro humor – trefný, ale i laskavý… Nabízí se otázka, zda ten ji vedl k názvu knihy. Nebo ho vymyslel nakladatel? Může jít totiž o nadsázku. Ale také o pouhý tah na čtenářskou branku. (Příběh se sice odvíjí v New Yorku, stejně tak by se však mohl přihodit kdekoliv, i u nás.) Nebo existují různé druhy nevěr podle zemí? V knize nejde totiž o nevěru skutečnou, jen o jakýsi náběh k ní, tedy o nevěru nezrealizovanou, nedokonanou.

Ale dost kritiky. Suma sumárum se kniha autorce povedla a čtenářům, či lépe čtenářkám, se bude dobře číst. Pobaví je a dá jim i naději. Ostatně na čtenářky Martina Formanová při psaní svých próz zjevně myslí. A je sympatické, že jí nevadí zařazení mezi ženské autorky (jemuž se brání např. Francouzka Anna Gavalda). Kromě prvotiny vydala všechny ostatní tituly v nakladatelství Eroika, které se zaměřuje právě na současnou ženskou literaturu. Netrpí ani přehnanými, nereálnými ambicemi. Prostě se našla a píše…

© Ivana Srbková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tina, 28.12.2011 16:51
Formanová, Martina: Nevěra po americku
Podle mne nejhorší kniha z repertoáru Martiny F., připomíná to některé slaboduché americké filmy, tzv. o ničem. Ani konec není ničím zajímavý.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 3545x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce