Kossert, Andreas: Chladná vlast. Historie odsunutých Němců po roce 1945 (in MfD)

Kossert, Andreas
Chladná vlast. Historie odsunutých Němců po roce 1945 (in MfD)

recenze historie

Hlavní tezí knihy Chladná vlast: historie odsunutých Němců po roce 1945 od německého historika Andrease Kosserta je to, že ti, kteří odsun přežili, „přicházeli do nové vlasti jako nevítaní cizinci“. Až neuvěřitelně působí to, s jakými předsudky, nepochopením i neznalostí se prý uprchlíci v Německu setkávali.

Andreas Kossert: Chladná vlast. Historie odsunutých Němců po roce 1945. Přel. Jiří Strážnický a Jan Mattuš, Brno, Host, 2011, 479 s.

Zájem českých autorů, kteří se zabývají našimi bývalými německými spoluobčany, většinou končil v okamžiku, kdy jimi definitivně přestali být, tedy okamžikem vyhnání či odsunu. O tom, jak se jim dařilo po jejich příchodu do Německa, u nás panují jen velmi obecné a mlhavé představy, formované jen některými prohlášeními sudetoněmeckého landsmanšaftu, jež jsou ještě velmi selektivně filtrována prostřednictvím českých médií, nebo v pracích, které stále spřádají teorie o jejich „klamných manévrech, aplikovaných při neochvějném setrvání na cílech, které byly příznačné pro henleinovské hnutí“.

Proto je bez diskuse velmi záslužné české vydání knihy Chladná vlast. Historie odsunutých Němců po roce 1945 od německého historika Andrease Kosserta (1970). Asi hlavní tezí jeho knihy je to, že ti, kteří odsun přežili, „přicházeli do nové vlasti jako nevítaní cizinci“. Až neuvěřitelně působí to, s jakými předsudky, nepochopením i neznalostí se prý uprchlíci v Německu setkávali: podle jednoho svědectví se jich na místním úřadu ptali, jak je možné, že mluví tak dobře německy, když pocházejí z Československa, jinde na žádosti o zlepšení podmínek jejich provizorního bydlení odpovídali: „Na co potřebují koupelnu lidi, co ji v životě neviděli?“ Často se přitom uprchlíci setkávali s podezřením, že „kdyby to byli slušný lidi, tak by je nevyhnali“. Uprchlíci podle Kosserta přicházeli rozedraní a špinaví, nebylo tedy na nich (alespoň na první pohled) poznat, že mnozí z nich bývali bohatými a kultivovanými lidmi. Pro jednu bývalou obyvatelku Vratislavi tak prý bylo šokující, když ji po příjezdu do malého vestfálského městečka pozvali, aby se s rodinou místního starosty najedla – z jedné mísy. A pokud v pietistických oblastech Württemberska zakládali „veselí a silně městsky založení sudetští katolíci“ kina, taneční kursy a sportovní kluby, pochopitelně to u místních nevyvolávalo velké nadšení, ovšem jistě to nebyla známka menší civilizační vyspělosti českých Němců.

V jiných oblastech se zase děsili, když jim vyhnanci z jižní Moravy „pobíhali po obdělaných polích“, v jejich staré vlasti totiž „všechno bujně rostlo“, takže se moc nehledělo na to, když se něco na poli pošlapalo. Otevřenost vyhnanců místní vnímali jako užvaněnost, projev emocí jako nedostatek sebeovládání, a to, že chodili často do kostela, místní pokládali za pokrytectví… Argument, že všichni jako Němci prohráli válku, a proto by všichni společně měli nést následky, příliš nepomáhal, protože za „opravdové“ Němce přivandrovalci z východu prostě nebyli často vůbec považováni. Kossert cituje jedno dobové svědectví, podle něhož německý národ tehdy projevoval „ve svém neštěstí velmi málo solidarity“. Ukládány proto někdy musely být i docela netradiční tresty: dva majitelé domů, kteří odmítli ubytovat dva přidělené vyhnance, byli mimo jiné odsouzeni k tomu, že musí odejít s padesátilibrovým zavazadlem do tábora, „kde budou žít v tvrdých podmínkách jako ostatní uprchlíci“.

Autor ovšem líčí i to, jak postupně bariéry mezi domácími a vyhnanými Němci padaly (relativně brzy třeba ve sportu), jak se vyvíjelo politické prosazování jejich zájmů (do přednostní agendy CDU/CSU to prý patří až od 70. let) nebo jak byli vyhnanci v rámci „procesu vyrovnávání břemen“ německou vládou odškodňováni za zabavený majetek. Já osobně jsem přitom slyšel od jednoho staršího českého exulanta žijícího od 60. let v Mnichově, že vyhnancům „stačilo“ při jejich tvrzení o hodnotě ztraceného jmění přísahat, což prý bylo hojně zneužíváno; Kossert ovšem tvrdí, že údaje byly důkladně kontrolovány formou svědeckých výpovědí a zachráněných dokumentů (kolik dokumentů o svém majetku si s sebou Němci při rychlém odsunu stačili vzít, je však podle mne otázka). Pozoruhodně pak autor především popisuje dlouhodobý vliv vyhnanců na vývoj celé (západo)německé společnosti. Zásadně podle Kosserta přispěli „k deprovincializaci, sekularizaci a urbanizaci Německa, působili jako důležitý faktor jeho modernizace“, bez nich by se prý nekonal ani německý „hospodářský zázrak“. Příliv uprchlíků posílil uvolňování jednoty náboženství a konkrétních životních podmínek, rozvíjela se individualizace v praktikování víry, uprchlíci také „obohatili novými formami zbožnosti náboženské zvyklosti domácích lidí“. Zatímco se kupříkladu v jedné obci před válkou zasedání obecní rady konalo po nedělní mši, po příchodu utečenců už pouze ve všední den, díky vyhnancům se tak politická rozhodnutí „stala transparentnější“. Vliv utečenců a jejich tradic byl prý silný také v oblasti kulinářství: prakticky neznámý byl dříve v Německu mák, zatímco ve Východním Prusku, Čechách a Maďarsku patřil na stůl každodenně, a také sběr hub prý ještě dlouho po válce prováděli hlavně vyhnanci.

Kossert klade velký důraz na kulturní tradice vyhnanců: čím méně majetku zachránili, tím větší význam pro ně tradice měly (i když šlo namnoze o konstrukce něčeho, co v takové podobě v původní vlasti nikdy neexistovalo). Zabývá se i vyhnáním Němců jako tématem literatury a filmu: připomíná, že „největší úspěch měly ty uprchlické filmy, které byly nejvzdálenější realitě“, a popisuje i zřetelný odstup, který děti mnoha vyhnanců měly vůči traumatům svých rodičů (kupříkladu spisovatelka Roswitha Schiebová byla překvapena, že mezi Berlínem a Krakovem se nachází „skutečná krajina, kterou dosud považovala za sentimentální výmysl rodičů“), jinde ovšem Kossert zachycuje to, jak bylo někdy truchlení „delegováno“ na potomky vyhnanců, kteří se identifikovali s rodiči, přejímali jejich traumata a cítili někdy i povinnost nahradit jim, co ztratili.

Kossert v knize snesl velké množství materiálu a cituje či parafrázuje mnoho autorů. Přesto v ediční poznámce čeští vydavatelé právem upozorňují na to, že těžiště autorova výzkumu představuje území dnešního Polska, naopak „historické události týkající se českých zemí jsou zastoupeny v menší míře“ a autor „k jejich interpretaci používá prameny německé“. To vede „ke konfrontaci s výsledky výzkumů prováděných na území České republiky“ – doplňme, pouze ke konfrontaci v mysli poučeného čtenáře, který odlišné závěry českých historiků zná. K tomu je třeba ještě doplnit, že jen velmi omezené či povšechné představy má autor o i nedávných česko-německých vztazích: zmiňuje četné „usmiřovací“ akty ze strany Polska, Maďarska a Slovenska (slovenského parlamentu), nic ale zřejmě neví o omluvě prezidenta Václava Havla ani o ocenění československých Němců, kteří aktivně vystupovali proti nacismu a zůstali loajální vůči republice, vládou J. Paroubka v roce 2005 (možná jedna z mála věcí, kterou tehdejšímu českému premiérovi historikové jednou přičtou k dobru). V knize chybí ovšem i zmínka o hloupém a zbytečně provokativním zákonu, který náš parlament přijal roku 2004 a podle něhož se „Edvard Beneš zasloužil o stát“. Tyto údaje ani tolik nepostrádá český čtenář, je ale škoda, pokud scházejí v německém originálu z roku 2008.

Co se obecně týká Čechů či Poláků, autor přiznává, že podobně, jako se kdysi „štvalo“ proti Židům a Slovanům, kteří údajně ohrožovali německou rasu, štvalo se po roce 1945 proti Němcům z východu, kteří byli v negativním smyslu vnímáni jako jacísi vyslanci barbarského Východu. Jinak ovšem neněmecké obyvatelstvo zůstává v jeho knize takřka zcela stranou, pokud autor nepíše o lidech jako Daniel Chodowiecki nebo Mikuláš Koperník (tedy podle Kosserta Nikolaus Kopernicus), které přiřazuje mezi německé osobnosti Východu, i když v obou případech je to kategorizace sporná, neb jde muže o německo-polského původu. Stejně zjednodušující je, když autor tvrdí, že Praha měla „po staletí německý charakter“ a že „Krakonoš je důležitou postavou německojazyčného světa pohádek a pověstí“, jako by Češi a Poláci žádné pověsti neměli. Zde jako by autor sám nevědomě podléhal předsudkům o barbarském Východu, jako by po odchodu vyhnanců do „chladné země“ zůstávaly východní oblasti prázdné či alespoň bez kultury a průmyslu. Dá se dobře zdůvodnit, proč autor cituje Marion hraběnku Dönhoff, vysídlenou z Východního Pruska, jež vyjadřuje lítost nad necitlivostí a neodpovědností těch jejích německých spoluobčanů, kteří nedokážou pochopit, proč ona daleká východní území vyhnanci dosud neodepsali, když se ukázalo, že je „Němci vůbec nepotřebují“. Škoda ale, že Kossert necituje (a nebere v úvahu) jiný barončin výrok, v němž nepochybuje o tom, že její hvozdy, jezera a louky jsou stále tak nesrovnatelně krásné jako v době, kdy tam byl její domov (i když přiznávám, že větší rozvíjení tohoto motivu by vyžadovalo novou knihu).

Nad Kossertovou knihou se český čtenář může škodolibě radovat z toho, že předsudky, se kterými mnozí, a na konci 30. let 20. století skoro všichni sudetští Němci z pozice západního, údajně civilizovanějšího etnika opovržlivě nahlíželi na Čechy, nakonec sami pocítili na vlastní kůži v roli opovrhovaných vyhnanců z Východu; může ale také rozvíjet bolestné úvahy nad tím, jak odlišně by se byl býval mohl ubírat vývoj v Čechách, kdyby zde Němci se svým nesporným potenciálem a schopnostmi mohli zůstat. Ani jedno z toho mi nepřijde příliš produktivní, ovšem důkladně se zabývat osudy „našich vyslanců“, sudetských Němců, v jejich nové vlasti je pro nás nejen produktivní, ale dokonce nutné: jde totiž o neoddělitelnou součást naší historie, kterou nelze trvale umlčet, vyhnat ani odsunout.

© Jan Lukavec
článek vyšel v MF Dnes 8. 10. 2011
na iliteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Katka, 17.10.2011 12:00
Kossert, Andreas: Chladná vlast. Historie odsunutých Němců po roce 1945 (in MfD)
Lieber Andreas, kennst Du bereits diese Rezension? Herzliche Grüße Katka
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 3380x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce