Halík, Tomáš: Úvahy na prahu tisíciletí

Halík, Tomáš
Úvahy na prahu tisíciletí

recenze náboženství

Jako nejlepší ze svých knih připravených k vydání pro tento podzim vybralo nakladatelství Lidové noviny novou knihu Tomáše Halíka Úvahy na prahu tisíciletí. Jde o přetištěné rozhlasové fejetony, jimiž autor oslovoval v letech 2000–2002 posluchače v ranním vysílání stanice BBC.

Tomáš Halík: Úvahy na prahu tisíciletí. Praha, Lidové noviny, 2011, 96 s.

Jako nejlepší ze svých knih připravených k vydání pro tento podzim vybralo nakladatelství Lidové noviny novou knihu sociologa a teologa Tomáše Halíka Úvahy na prahu tisíciletí. Jde o přetištěné rozhlasové fejetony, jimiž autor oslovoval v letech 2000–2002 posluchače v ranním vysílání stanice BBC, meditativní úvahy k významným církevním svátkům v průběhu roku, poznámky k historickým událostem (francouzská revoluce, 11. září 2001) a úvahy k dalším mezníkům duchovního a občanského života (upálení Jana Palacha, 25. únor, sv. Cyril a Metoděj, Jan Hus, sv. Václav), které jsou v tomto svazku uspořádány podle ročního koloběhu. O zcela „novou“ knihu se tedy vlastně nejedná, tím spíše, že tyto texty již vyšly bibliofilsky v nepatrném nákladu v nakladatelství Bonaventura roku 2009. Tehdejší vydání doprovodil doslovem Ludvík Vaculík, podle něhož Halík v těchto promluvách „celebruje církevní rok pro ateisty“.

Je pravda, že ateismus je ústředním tématem mnoha (jiných) Halíkových knih, v nichž rád rozvíjí myšlenku, že evropský ateismus je třeba chápat jako „vnitřní jev křesťanské kultury, nikoli jako její negaci zvnějšku“, ba dokonce u něj najdeme výrok, že „Bůh určitým způsobem není a určitým způsobem je…, a tuto pravdu zakoušíme jen potud, pokud se v nás oba pohledy sváří a my vydržíme stát v ohnisku tohoto sváru“. Přiznám se ale, že právě v Úvahách na prahu tisíciletí jsem toho o tématu ateismu mnoho nenašel.

Mnohé z těchto textů se totiž blíží tradičním křesťanským kázáním, těm, vůči kterým se nedávno Halík vyhraňoval, když tvrdil: „Sám do kostela příliš nechodím, s výjimkou toho vlastního…, už skoro neslýchám žádná kázání – s výjimkou vlastních. Nedávno jsem jedno kázání svého kolegy slyšel: bylo sladce sentimentální, povrchní a bez jiskry.“ Zde ovšem spěchám opravit se: povrchní a úplně bez jiskry není ani tato jeho kniha. Objevují se v ní mnohé motivy, které autor zpracoval v jiných svých textech, a to podle mne zdařileji, třeba motiv jurodivosti či dona Quijota a Sancha Panzy; najdeme v ní i názory, které myslím autor později sám trochu doplnil či korigoval. Jestliže se třeba v kapitole o adventu připojil ke stereotypním odsudkům duchovní vyprázdněnosti Vánoc, které se pro mnohé redukovaly jen na nakupování, pak později začal připouštět, že i vánoční shánění dárků může být projevem obětavé lásky a že i společná rodinná výprava na vánoční trh (za zbožím, samozřejmě) může mít něco do sebe. Jestliže v právě vydané knize paušálně a nepříliš podloženě odsoudil násilí akčních filmů, které prý pak v podobě atentátů 11. září „vyhřezlo ze světa fantazie do světa reality“, pak v jiných knihách zajímavěji a podnětněji psal o tom, že se dnes „posvátno stáhlo do oblasti sexu a násilí“.

Některé ze starých úvah jsou stále velmi aktuální: třeba ta o J. Palachovi, jehož „živá pochodeň protestu osvětlila nemravnost normalizační mentality v okamžiku, kdy se začala vkrádat do české společnosti. Dnes je víc než na čase zbytky této mentality – a její skutečné příčiny – vymést ven“. Na tom se nic nemění ani po deseti letech, až na to (pokud budeme chtít autora chytat za slovo), že mentalita se prostě nedá jednoduše „vymetat“. V dalších textech se autor snaží vynalézavě dávat nový smysl prastarým svátkům; i když jsou to pokusy odvážné, někdy vyznívají podle mne trochu násilně: tak Kristovo nanebevstoupení, kdy měl Ježíš poslat své následovníky do celého světa, aby mu získávali učedníky, autor interpretuje jako „svátek globalizace“; tato touha naplnit misijní příkaz zakladatele křesťanství podle Halíka „dávala Evropě podivuhodnou sílu k expanzi“, její problematické důsledky ovšem nezmiňuje; za některé její aspekty se omluvil Jan Pavel II., čemuž se Halík věnoval až v knize Vzýván i nevzýván.

Do protikladu k babylonskému zmatení jazyků staví autor seslání Ducha svatého na Letnice a představu církve coby „antibabylonu, společenství otevřenosti Absolutnu, a tedy i otevřenosti lidí navzájem“, což je ale představa, která podle mne člověku stojícímu mimo církev může jen máloco říci (oč podnětnější je třeba pojetí George Steinera, amerického literárního kritika, překladatele a filozofa, podle něhož ono mytické zmatení nebylo prokletím, nýbrž je to „nedocenitelný dar a požehnání“, který lidstvu přináší „hojnost zkušeností, tvořivost myšlenek a pocitů“).

Na autorovu obranu ale uveďme, že samotný časově omezený formát rozhlasového pořadu mu zřejmě nedával dost prostoru, aby mohl rozvíjet své sofistikované a paradoxní úvahy, v nichž třeba v křesťanském duchu (tedy „s dobrým koncem“) domýšlí Kafkův příběh o dveřníkovi, nebo vedle Haškova líčení mše sloužené opilým kurátem staví jiného „polního kuráta“, Pierra Teilharda de Chardin, který v téže době jako Hašek popisoval krvavé kataklysma války jako mystickou součást „kosmické mše“, z něhož se v bolestech rodí nová jednota lidstva – ani jeden z pohledů Halík nezpochybňuje a neupírá jim hodnověrnost. A pokud jsem výše kritizoval jeho pojetí církve jako antibabylonu, najdeme u Halíka naštěstí i jiná, mnohem plastičtější a dynamičtější. Přirovnává ji třeba k Cervantesově Dulcinee: církev-Dulcineu podle Halíka „nepoznáme tak, že bychom položili vedle sebe popisy či portréty, pořízené Quijotem a Sanchou, a pomocí počítačové techniky vyrobili dokonalou syntézu. Pravda o Dulcineji není prostým průměrem dvou protikladných pohledů… Nejsou tu dvě Dulciney, nýbrž jedna, viděná z různých perspektiv“.

Podobně ovšem můžeme i o samotném Halíkovi opakovat, spolu s Cyrilem Höschlem, že je to „rabín, páter, misionář, buddhista a křesťanský mnich v jedné reinkarnaci“, jak ho slavný psychiatr charakterizoval ve sborníku Máš před sebou všechny mé cesty. Sborník k 60. narozeninám Tomáše Halíka. Ano, musíme se smířit s tím, že i když je T. Halík jen jeden, má mnoho tváří a zaujímá někdy i trochu vnitřně protikladné postoje: na jedné straně třeba bojuje proti triumfalismu církve, proti těm, kteří chtějí z církve dělat neochvějný monolit a pokládají se za majitele konečné pravdy, na druhé straně při nedávném úmrtí známé komunistické herečky se sám vyjádří v podobném duchu jako ten, který „už ví“: „a tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje“.

V knize Úvahy na prahu tisíciletí asi trochu převažuje ona tvář „pátera“ a „misionáře“ a nebudu skrývat, že pro mne osobně je právě tato podoba T. Halíka nejméně sympatická. Pro ty, kteří od něj ještě nic nečetli, je ale možná – díky své jednoduchosti a krátkému rozsahu – právě toto doporučeníhodná kniha na úvod do jeho díla. Do díla, které si postupně získává stále silnější odezvu i za hranicemi naší země, a nejen proto je dobré ho znát.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 79 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 3864x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce