Coelho, Paulo: Alef

Coelho, Paulo
Alef

recenze beletrie zahraniční

Brazilský spisovatel Paulo Coelho se ve své zatím poslední knize vrací k příběhu člověka na cestě za sebou samým. Namísto jeho nejslavnějšího poutníka, pastýře Santiaga, se tentokrát na cestu vydává slavný spisovatel, o jehož totožnosti autor nenechává nikoho na pochybách.

 

Zážitky rozeného poutníka v Rusku
Paulo Coelho: Alef. Přel. Pavla Lidmilová, Argo, Praha, 2011, 243 s.

Brazilský spisovatel Paulo Coelho se ve své zatím poslední knize vrací k příběhu člověka na cestě za sebou samým. Namísto Coelhova nejslavnějšího poutníka, pastýře Santiaga, se tentokrát na cestu vydává slavný spisovatel, o jehož totožnosti autor nenechává nikoho na pochybách. Přesněji řečeno, své postavě nedává jméno a jen ich-forma vyprávění pochopitelně automaticky neznamená, že vypravěčem je autor sám. Ale pokud by někdo z čtenářů váhal, zda protagonista, autor světových bestsellerů žijící na venkově, je totožný s Paulem Coelhem, zmínky o spisovatelově cestě do Santiaga de Compostela s přesnou datací a následně i přímočaré odkazy na dřívější Coelhovy knihy a četná autorova životopisná data jakékoliv pochybnosti rozptýlí.

Pochybovat je lidské
Kdo však na začátku knihy pochybuje, je sám autor. Tvrdí, že pochybuje o své víře, a tím dokonce i o sobě. To je jistě sympatický a nadějný začátek u autora, jemuž je vytýkáno, že je nadměrně sebestředný a namyšlený.

Pochybnosti o smyslu toho, co dělá a jak žije, se rozhodne řešit poutí. Ostatně mnoho lidí se jistě ztotožní s Coelhovými slovy: „Já jsem rozený poutník. Mohu cítit nesmírnou lenost nebo stesk po domově, ale jakmile učiním první krok, zmocní se mě smysl cesty.“

9288 km
Coelho se snaží přesvědčit čtenáře, že se vydává na dobrodružnou pouť, kdy bude čelit různým výzvám a mezní situace prověří, kým je, probudí jej z letargie, do níž ho vede na jedné straně úspěch a na druhé straně bezcílnost rituálů, vysvětlitelných jako obyčejná nuda, která zákonitě přepadne člověka žijícího v dostatku a jistotě.

Ale zatímco poutníci v Coelhových dřívějších textech vandrovali pěšky a strádali v četných útrapách, pojme devětapadesátiletý literát svou cestu trochu jinak a nejdřív nechá svou agentku a nakladatele zorganizovat šňůru setkání s dychtivými čtenáři na několika kontinentech. To sice může představovat jistý druh utrpení a výzvy, nicméně Coelho takový výklad nepodporuje ani náznakem. Hlavní etapu své zatím poslední pouti uskuteční v luxusně zařízeném kupé vlaku jedoucím po transsibiřské magistrále, celých 9288 km z Jaroslavli až do Vladivostoku. Zatímco Santiago a po něm řada dalších Coelhových postav musela vyrazit na cestu bez jakékoliv záruky, že se naplní autorův klíčový postulát „Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil“, protagonista knihy Alef se pohybuje ve světě, který jen čeká na to, aby se mohl spojit a uskutečnit mu jeho přání. V tomto konstatování není žádná jízlivost, ale obdiv k tomu, že Coelho naprosto upřímně přiznává, kolik lidí se musí snažit, aby on uspokojil své touhy.

Mongolsko-sibiřská vodka
Navzdory veškerému luxusu nelze tvrdit, že cesta transsibiřskou magistrálou je prosta objektivního dobrodružství, zvlášť když Coelho vystavuje svého hrdinu/sebe nebezpečím, jaké rozhodně představují tři lahve moku s děsivým názvem mongolsko-sibiřská vodka, vypité ve třech za jedinou noc, nebo nutí nebohého Brazilce/sebe nořit se do jezera v sibiřské zimě a ještě se z toho radovat.

Coelho vybaví svého poutníka dvěma průvodci. Prvním z nich je tlumočník Yao, Číňan, který jako dítě emigroval s rodiči do Brazílie, pak studoval v Japonsku a posléze vyučoval na moskevské univerzitě a v Rusku také zůstal na penzi. Uvěříme-li v životní anabázi tohoto muže, stál by jeho příběh jistě za románové zpracování. Tady je však důležité jen to, že hovoří portugalsky a rusky, ovládá bojové umění aikidó a že mu zemřela žena.

Druhou průvodkyní je dívka jménem Hilal, původem z Turecka, žijící však v Rusku, která se z traumat prožitých v dětství sama léčila hrou na housle tak intenzivně, až se stala nejnadějnější studentkou moskevské státní konzervatoře. Její příběh, pokud mu uvěříme, může sloužit jako důkaz, že autorův postulát z Alchymisty funguje. Vlastnost, která Hilal kvalifikovala k účasti na tomto příběhu, však nesouvisí s její geniální muzikálností, ale s faktem, že ji, jak se posléze ukáže, autor zná z předchozího života. Nicméně i scény, kdy nahá Hilal, stojící v umývárně vlaku řítícího se transsibiřskou magistrálou, hraje slavnému spisovateli na housle a neupadne ani nevypadne z rytmu, jsou víc než půvabné.

Skrz alef do minulých životů
Hilal je souzeno potkat se s vypravěčem nejen v kupé vagonu, ale i v alefu. A tady se konečně dostáváme k objasnění titulu knihy. Coelhův alef je bod, „v němž je všechno na témže místě současně“ a v němž lze vstupovat do již uplynulého času, nebo spíš kde pojmy jako „minulý“ a „budoucí“ postrádají smysl. Je tu patrná i přiznaná inspirace stejnojmennou novelou Jorgeho Luise Borgese (ostatně Borges byl Coelhovým idolem už dávno), jehož bod alef zosobňuje „místo, v kterém jsou všechna místa na světě“, či již ne tak přiznaná spřízněnost s alefem okultisty Aleistera Crowleyho (s jehož učením se Coelho v mládí setkal a také se jím inspiroval).

Nechám pro posouzení čtenářům, zda rytmický pohyb světelného prstenu, obepínajícího v autorových představách jeho tělo tisknoucí se k nahému tělu mladičké Hilal, lze chápat jako metaforu, a pokud ano, pak metaforu čeho. Protože o to tu nejde. Pulsuje-li světelný prsten v alefu (a v té správné společnosti), lze vstoupit do minulého života a pochopit genezi traumat, která člověka tíží. Vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě byl hřích spáchán kdesi v době raného novověku, musely autora v různých převtěleních, pokud se v mezidobí nereinkarnoval třeba do ještěrky nebo komára, výčitky pronásledovat už několik set let.

Beletrie nebo příručky
Při recenzi Coelhových textů je lepší nezabývat se příliš úvahami, zda knihy patří mezi beletrii či mezi ezoterické čtivo a příručky, jak svépomocí dosáhnout kladného životního pocitu, ať už jej nazveme štěstím, spokojeností, či smířením. Jinak se recenzent vystavuje riziku, že se dopustí téhož poklesku, z kterého občas obviňují i Paula Coelha, totiž že bude opakovat sám sebe nebo své kolegy. Přiznáme-li totiž textům Paula Coelha statut beletrie, nelze zcela pominout často nevěrohodně znějící dialogy, křečovitě sešroubovaná témata a vzájemně neladící styly, ploché charaktery, mělkost úvah i zápletek.

Knihy Paula Coelha jsou čtivé příručky, jejichž existenci opravňují zástupy čtenářů, kterým je líp, když si takový text přečtou, ačkoliv přiznávám, že se s těmi čtenáři nedokážu ztotožnit a chvála sebestřednosti a solitérství, patrná v mnoha Coelhových textech, mi někdy připadá až nebezpečná.

Ne tak v knize Alef. Pozornost je mnohem zřetelněji rozprostřena na několik postav a ty jsou vykresleny poměrně zajímavě, s jistou osobitostí, ale hlavně ponechány ve společnosti (a v uzavřeném prostoru vagonu) dost dlouho na to, aby se musely navzájem přizpůsobovat a mohly ovlivňovat, což také činí.

Jako celek kniha příliš neobstojí, ale jednotlivé myšlenky, pasáže, rozhovory, obohacené i kouzlem nechtěného, jako situace, kdy téměř v závěru knihy hrdina čelí nejnáročnější výzvě, která se stane prubířským kamenem potenciálního poznání z vykonané pouti (musí se rozhodnout, zda přijme pozvání na oběd s Putinem, nebo se ještě jednou vrátí s Hilal do alefu), pobaví.

Coelhův Alef je kromě či navzdory všemu ostatnímu také knihou o potřebě a umění odpouštět, druhým i sobě. A to je hezké, chvályhodné a opravdové.

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jitka Jindřišková, 31.07.2012 18:09
Coelho, Paulo: Alef
Coelho je tím, co popisujete, nechvalně proslulý, velmi se "inspiroval" například dílem H. Hesseho či Jorgeho Luise Borgese. Velká škoda, že ho za ty jeho blafy tolik čtenářů oslavuje.
Vložil: S., 24.07.2012 23:15
Coelho, Paulo: Alef
Keďže je Alef iba druhou knihou, ktorú od Coelha čítam, ľutujem to, že som neprestala čítať hneď po "diele" Ako rieka, ktorá plynie, pretože jeho diela nemajú žiadnu hĺbku, postavy sú strašne slabo vykreslené,atď. Tento pocit ma neprešiel ani pri Alefovi, aj keď som iba v polovici. Navyše som znechutená,... že Hegelovu filozofiu príšerne zjednodušil a vydáva jeho myšlienky demagogicky za svoje.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 6974x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce