Enquist, Anna: Kontrapunkt

Enquist, Anna
Kontrapunkt

recenze beletrie zahraniční

Hudba byla a je pro literaturu častým zdrojem inspirace. Román Kontrapunkt Anny Enquistové se ale řadí k úzké skupině knih, v nichž je fikční svět i způsob vyprávění tak úzce spjat se zasvěceným hudebním výkladem a konkrétním hudebním prožitkem. Přesto je výsledkem čtivé dílo působící křehce a neobyčejně lidsky.

Polyfonní svět Anny Enquistové
Anna Enquistová: Kontrapunkt. Přel. Magda de Bruin-Hüblová, Praha, Mladá fronta, 2011, 210 s.

Hudba byla a je pro literaturu častým zdrojem inspirace. Existuje však málo knih, v nichž je fikční svět i způsob vyprávění tak úzce spjat se zasvěceným hudebním výkladem a konkrétním hudebním prožitkem. Román Kontrapunkt Anny Enquistové úspěšně spojuje oba umělecké světy v jeden organický celek, působící křehkým a současně psychologicky autentickým dojmem. Román vyrůstá na půdorysu výroku Igora Stravinského „hudba obnovuje pořádek v chaosu, zejména ve vztahu člověka k času“ a vypráví o stárnoucí pianistce vyrovnávající se s tragickou ztrátou dcery. S touto ztrátou se žena, matka, jak je hlavní postava románu označována, vyrovnává prostřednictvím usilovného nácviku Bachových Goldbergových variací – připomíná si tak období, kdy syn i dcera byli ještě malé děti. Pravidelným přehráváním variací a zapisováním různých okamžiků z dceřina života žena vytváří síť k polapení blednoucích vzpomínek, staví most, který by jí umožnil překlenout nesnesitelnou vzdálenost mezi přítomností a minulostí. Dochází tak ke smíření a nalézá cestu zpět do každodenního života.

Hledání mostu do minulosti není jedinou vyprávěcí linkou románu. Jednotlivé kapitoly, respektive variace, jsou (i graficky) rozčleněny do částí detailně zachycujících průběh nacvičování Goldbergových variací a klavíristčino urputné soustředění na interpretaci a technické provedení skladby. Tyto pasáže, byť prostoupené hudební terminologií, reminiscencemi na různá provedení Bachovy skladby i skicami z jeho života, nepůsobí v textu nikterak těžkopádně, naopak mu dodávají hlubší rozměr a působivě dotvářejí ženiny úvahy a vzpomínky.

Celková kompozice románu je velmi promyšlená a strukturu Goldbergových variací odráží tematicky a v mnoha případech i způsobem vyprávění. V „Arii“ je nastíněno hlavní téma knihy – všechno se odehrává dvakrát, poprvé jako tragédie, jako vlna, která člověka strhne, podruhé jako fraška, při níž člověk zaujme místo na pozorovatelně, reflektuje a hodnotí. Jednotlivé variace se za sebou navlékají jako korálky na nit a podobně i žena vrství za sebou vzpomínky na dceřino dětství a dospívání, své tehdejší i současné pocity, své úvahy i reflexe. Tak jak jí pod rukama ožívá Bach a jeho hudba, zároveň pomalu znovu vdechuje život své dceři, jejíž osobnost postupně získává jasnější kontury i psychologickou hloubku. Současně se k životu probouzí i žena samotná. Čtenář je tichým svědkem jejího úsilí získat nadhled a smířit se s věcmi, jak jsou, jejího zápasu s pocity smutku i zuřivosti, které v ní jednotlivé Goldbergovy variace a vzpomínky na dceru vyvolávají. V závěrečné „Arii“ na posledních stranách knihy se najednou rozezní živý srdeční tep a v prázdnotě poslední oktávy „Arie“ rezonuje život sám, se všemi radostmi, proměnami, bolestmi i ztrátami.

Goldbergovy variace jsou skladba velice intimní, mnohovrstevnatá a interpretačně i technicky náročná. Jsou osobitým světem, probouzejícím v posluchači širokou škálu emocí. Obdobnými charakteristikami a interpretační mnohoznačností se vyznačuje i román Anny Enquistové. Už od prvních stran je jasné, že čtenář vstupuje do velice intimního prostoru, poznamenaného hlubokou osobní bolestí. Vědomá snaha vyprávět příběh s odstupem nečiní z autorčiny výpovědi emočně vypjatou, ale povrchní reality show, jakými se dnešní doba jenom hemží. Naopak autorka podává velmi lapidární a komorní svědectví o procesu pokusit se žít s paralyzující ztrátou, v němž se většina podstatného odehrává buď v náznaku, nebo úplně mimo oblast slov. Nejbolestivější okamžiky jsou vylíčeny pouze formou výčtu, Enquistová v díle obecně využívá velmi jednoduchý, emočně bezpříznakový jazyk. Nositelem emocí je v románu Bachova matematickým způsobem komponovaná, průzračná, až někdy možná na první pohled jednoduše působící hudba, ukrývající však v sobě hluboký příběh – podobný pocit získáme třeba při sledování videozáznamu poslední Gouldovy nahrávky, který je dostupný i na Youtube.

Nezáleží na tom, jestli se zakládá na pravdě domněnka, že Bach napsal Goldbergovy variace z vnitřní potřeby vyrovnat se se ztrátou syna Bernharda: v románu tato skutečnost vytváří další rovinu, další hlas v polyfonické skladbě Anny Enquistové. Najednou se tu vedle sebe neocitá jen klavíristka, její minulost a současnost, a partitura. Do vyprávění vstupuje Bachův životní příběh. Jednotlivé vyprávějící hlasy se začínají v románové struktuře proplétat v živý celek a na čtenáři je, jaký způsob čtení, jakou interpretační strategii zvolí. Cest se nabízí mnoho. V komorním románu Anny Enquistové se lze stejně jako v Goldbergových variacích soustředit na jednotlivé hlasy a jejich vedení a dynamiku, zároveň román působí jako polyfonní skladba a čtenář si stejně jako posluchač slavné skladby musí uvědomovat, že nedokáže všechny části plně obsáhnout ani vydělit. Určitě však stojí za to pozvání do polyfonního světa Anny Enquistové přijmout.

© Lucie Smolka Fruhwirtová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2238x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce